„Možná si někdo myslí, že jsem šikovný, ale jsem jenom umanutý. Když něco chci udělat, tak to prostě udělám,“ říká o sobě Krištof Kintera. Ač to nerad slyší, patří k nejúspěšnějším výtvarným umělcům v současném Česku. Jeho jméno figuruje v žebříčku nejprodávanějších autorů a jeho poslední výstava v pražské galerii Rudolfinum lámala rekordy v návštěvnosti za posledních několik let. I o měření úspěchu v umění hovořil jako host Interview ČT24.
Krištof Kintera, zástupce umělecké střední generace, si zakládá na tom, že díla, která nesou jeho podpis, také projdou jeho rukama. Tvůrčí proces a jeho výsledek byly ostatně tím, co ho k výtvarnému umění v podstatě přivedlo. „Přišlo mi strašně zajímavé, že jsem to já, kdo to vyrobí, kdo projde celým příběhem vzniku té věci, a to je obrovské dobrodružství a spousta nezdarů k tomu patří,“ nepochybuje.
Kintera: Umění je nezměřitelné
Jeho pozice na současné tuzemské umělecké scéně se ale za neúspěch rozhodně označit nedá. Podle databáze Art+ je nejprodávanějším současným českým umělcem na českých aukcích za poslední dekádu. Sběratelé v letech 2011 a 2020 koupili sto padesát jeho děl za více než 12,5 milionu korun.
„Umění je nezměřitelné,“ komentuje tento úspěch Kintera. „Není to sport, není to ekonomická záležitost. Rozhodně se nedá měřit čísly prodejů. To zaprvé. Zadruhé nerad vidím ekvivalent hodnoty v penězích. A já o tom vlastně ani nevím, ty peníze se ke mně ani nedostávají,“ dodává.
Naopak ho prý potěšil návštěvnický zájem o výstavu Nervous Trees, kterou v Rudolfinu vidělo na 162 tisíc lidí. „Je opravdu příjemné vidět, že lidi různého věku jsou schopni jazyk, s kterým přicházím, číst. To je pro mě právě důležitá komodita měření, jestli je umění dobré, nebo ne. Ne peníze, ale sémiotická hodnota toho, že člověk dílo po svém přečte,“ vysvětluje.
„Svět výtvarného umění je insiderská bublina, ale určitě se někdo více a někdo méně snaží lidem přiblížit. A jde o to, udělat to chytře, protože kdyby umění bylo a priori populistické a přitažlivé pro všechny, tak by to bylo taky špatně,“ upozorňuje zároveň.
Pračky do skladu, jukebox na louku
Vytváří především kinetické sochy. Instalace, v nichž využívá různé mechanismy, strojky a rozmanitost nalezeného materiálu. Například vrcholem zmíněné výstavy Nervous Trees byla pyramida z osmdesáti praček, většina z nich navíc fungovala.
S koncem výstavy musí umělec řešit u rozměrných děl otázku „kam s ním?“. „Velké instalace většinou sklízejí úspěch i díky své ujeté monumentalitě, ale když výstava skončí, musím s nimi nějak zacházet. Naštěstí se mi podařilo sehnat umění milovné jedince, kteří jsou schopni to skladovat. Jsou s tím starosti,“ připouští.
Kinterovy rozměrné objekty jsou k nalezení i ve veřejném prostoru. Momentálně například připravuje sedmimetrovou klečící figuru pro Smetanovu výtvarnou Litomyšl. Na louce u obce Hrachov na Sedlčansku zase zakotvil šestimetrový Public Jukebox, pustit si v něm lze na sto skladeb, písní i mluveného slova.
Zvuk je důležitou součástí Kinterovy tvorby. V ateliéru prý hudbu poslouchá „na plný kule“. „Je to prostě generátor emocí a nálad. Hudba dokonce daleko víc než výtvarné umění vytváří určitou atmosféru. Já se v ní dobíjím,“ prozradil.
Veřejný prostor je kolbiště
Umění Kintera chápe jako reflexi světa. „Odrazová plocha jednotlivce i společnosti,“ upřesňuje. „A umění má být drzé a má být ošklivé a má stimulovat k reakcím a myšlení. Tenhle úhel pohledu je třeba v nás neustále vybrušovat a uvědomit si, že je to individuální: něco se někomu líbí, někomu to přijde zbytečně otravný. Takhle to vždycky bylo a je důležité, aby to tady bylo dál,“ domnívá se.
A platí to podle něho i při diskusi o umění ve veřejném prostoru. „To je kolbiště, ring, ať tam dáte cokoliv, budou naštvaní lidi i lidi, kteří budou mít radost. Hlavně, proboha, ať se něco děje. Ať je daleko víc odvahy. Ať se politici a komunální úředníci nebojí jít do radikálních věcí,“ přeje si.
Je přesvědčen, že větší odvaze napomůže, když se díla nebudou do veřejného prostoru umisťovat s vědomím, že budou na jednom místě stát navždy. „To je padesát let starý úhel pohledu,“ odmítá. „To je pak trauma, ale když tam sochu dáme na rok nebo půl roku, může být radikálnější, protože víme, že i když mě to nebaví, tak to chvilku vydržím,“ předpokládá.
Botanická zahrada veřejného osvětlení
Jeden velký zásah do městského prostoru sám připravuje. Pod Dvoreckým mostem, který spojí zlíchovské a podolské nábřeží Vltavy, by měl vytvořit multifunkční kubistickou krajinu pro pořádání kulturních akcí i volnočasové aktivity. Součástí má být i botanická zahrada veřejného osvětlení.
„Seženeme světla z celého světa, z Ulánbátaru, z Chile, z Havany, z Madridu, z Moskvy, ze Sydney a přivezeme do Prahy. Je to vlastně sbírka světel veřejného osvětlení z celého světa, což bude velmi unikátní a jako zajímavá instalace,“ popisuje. „Jsem veřejnými světy posedlý,“ přiznává. K jeho nejznámějším dílům koneckonců patří jeho moment pro sebevrahy – lampa veřejného osvětlení namířená svítilnou vzhůru na Nuselský most.
