Lidé mohou být lepší, věřil Arnošt Lustig. Psal z dluhu k mrtvým a pro naději živých

Život není to, co chceme, ale to, co máme. Věta z novely Dita Saxová od Arnošta Lustiga se zároveň stala mottem vystihujícím život autora, v dobrém i špatném. Spisovatel, který přežil holocaust, ve svých literárních svědectvích (a nejen v nich) hledal hlavně to dobré a vyjadřoval naději v to lepší. Od jeho smrti uplyne 26. února deset let.

Budoucí literát se nejprve dostal jako šestnáctiletý se svou rodinou do terezínského ghetta a poté byl postupně deportován do Osvětimi a Buchenwaldu, osvobození se dočkal v Praze, kam se mu podařilo dostat po útěku z transportu smrti. Přiznával, že v porovnání s peklem, které viděl v koncentračních a vyhlazovacích táborech, na život v Terezíně vzpomínal po letech téměř romanticky.

„Orientoval se na nejjednodušší hodnoty života, věděl, že ho rodiče milují, že nic špatného neprovedl. Měl jakýsi vnitřní kompas, který nedovolil, aby jeho ponížení bylo absolutní,“ snažil se v pořadu 13. komnata psycholog Slavomil Hubálek vystihnout sílu, která Lustiga držela při životě a naději.

„Hleděl v tvář smrti, právě proto měl rád život.“

publicista Jefim Fištejn

Z nejbližší rodiny se podařilo do konce války přežít matce a sestře, Lustigova otce, kterého transport do Osvětimi dovezl o den později než Arnošta, ale neblaze proslulý doktor Mengele poslal do plynu hned z nádražní rampy. Protože si zapomněl sundat brýle.

Opereta u osvětimských drátů

Když se Lustig o smrti svého otce dozvěděl, začal prý zpívat. U ostnatých drátů s výhledem na kouř ze spalovací pece si vzpomněl na píseň z operety Netopýr, kterou slyšel naposledy právě s tatínkem ještě v Terezíně.

Slova z oblíbeného silvestrovského kusu mu pomohla vyrovnat se nejen s nepochopitelnou ztrátou v té chvíli. „Byla tam věta, v němčině: Šťasten je ten, kdo zapomene na to, co už se nedá změnit. A to ve mně zůstalo, přes všechen čas, a když se stane něco, co nemůžu změnit, tak vím, že se s tím musím smířit,“ vysvětlil Lustig.

Odpovědnost vůči těm, kdo zemřeli místo mě

Smíření se ale pro něj nerovnalo odpuštění. „Mám odpuštění v povaze, Němcům ale odpustit nemůžu,“ přiznal. „Zabili mého otce, zabili šest milionů lidí, kteří se ničím neprovinili. Je má povinnost si to pamatovat. Není to žádná výsada, byl bych to radši neznal. Ale nenávidět nedokážu nikoho. Nenávidět je jako nakapat jed do studny s čistou vodou. Naopak se těším, že Němcům se vede dobře. Aspoň nebudou válčit.“

Za nejhorší označoval v Osvětimi bezcennost života, vědomí, že „jednoho dne mě zadusí jako štěnici nebo jako mouchu“ a že je za to člověk ještě rád. „Jako člověk, který přežil holocaust, v sobě cítil náhrobky těch šesti milionů mrtvých a to ho strašně hnalo dopředu, protože věděl, že oni umřeli místo něj,“ tlumočil po Lustigově smrti jeho celoživotní pocit novinář Karel Hvížďala.

„Cítím zodpovědnost vůči mrtvým. Je to malá, nepatrná splátka na dluh nevinně zabitých. To spisovatelství dává smysl mé existenci.“

Arnošt Lustig

Zajímá mě člověk pod tlakem

Říkal sice, že spisovatelem by byl, i kdyby osud jeho život zařídil jinak, ale po nesdělitelné osobní zkušenosti se holocaust stal hlavním tématem jeho knih. Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, už zmíněná Dita Saxová nebo povídkové Démanty noci patří k těm nejznámějším.

O svědectví, které nese, mluvil na besedách, kongresech i později ve Spojených státech, kam emigroval po okupaci Československa v srpnu 1968 a kde vyučoval na univerzitě ve Washingtonu.

„Vnitřně bych se bránil, že jsem spisovatel holocaustu, o čem chci skutečně psát, je člověk pod tlakem. Jak se chová, jestli je schopen zachovat si charakter, slušnost, čest, anebo je ztrácí,“ uváděl k hlavnímu tématu svých knih sám Lustig.

Nehrdinští hrdinové

Podle literárního historika Aleše Hamana je pro Lustigovy příběhy příznačné téma nehrdinských hrdinů. „Do té doby totiž v té socialistické literatuře byl hrdina bojovník. A tady se najednou ukázaly hrdinské osobnosti, které nebyly bojovníky, které byly drceny tou dobou, ale přesto si zachovaly důstojnost a určitou morální integritu,“ upřesnil.

Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou (Vlak Lustig)
Zdroj: ČT24
Autor: Jan Langer

Lustig si uvědomoval tekutost spravedlnosti a lidských soudů. „Obdivuju světla na křižovatce. Kéž by všechna světla byla taková. Zelená – jeď, oranžová – zastavit, připravit, opustit a červená – stát. Taková bych chtěl všechna pravidla, která existujou. A pokud ne, tak se budu řídit svým rozumem, svým citem a budu si dělat svá pravidla, aniž bych se stal anarchistou,“ podělil se o své přesvědčení.

Jsou lidé spíš dobří, nebo zlí?

Prostřednictvím postav ve svých knihách zkoumal, jestli se lidé dělí na jednoznačně dobré a zlé, nebo jestli v každém jsou přítomny oba tyto póly. „Existoval esesák, důstojník v Osvětimi, který si svlíknul uniformu a přidal se k lidem, kteří jdou do plynu. Na takové lidi myslím, takoví jsou pro mě důležití,“ uvedl příklad.

Lustig se označoval za milovníka života. Bolest, utrpení a smrt bral jako jeho součást, stejně jako lásku a sex, i tato témata v jeho knihách málokdy chyběla. „Moje rouhavé heslo je: Bůh zkazil hodně věcí, ale ženskou vymyslel báječně. Když myslím na krásu, v podvědomí i vědomí mi naskočí žena,“ prohlásil.

Doufal, že lidé jsou schopni poučit se z chyb. Přál si, aby k tomu napomáhal jako spisovatel. „Nemám žádnou potřebu někomu něco předávat,“ nechal se slyšet v roce 2008. „Mám jedinou ctižádost, psát povídky, které imitují život tak věrně, že to v člověku probouzí touhu být lepší než horší. Já třeba věřím, že poslední slovo mého románu ovlivní ten další. Pokud by lidstvo bylo román a já psal poslední kapitolu, tak bych skončil slovem naděje.“