Ve věku 86 let zemřel ve Spojených státech, kam po srpnové okupaci emigroval, český režisér a scenárista Ivan Passer. K vrcholům tuzemské kinematografie šedesátých let patří jeho snímek Intimní osvětlení. Představitel československé nové vlny je znám také spoluprací s Milošem Formanem. „Všechny své filmy považuji za výjimečné, protože chci každý vždycky udělat jinak než ten předchozí,“ znělo jeho krédo.
Poslední klapka. Zemřel režisér československé nové vlny Ivan Passer
Passerovy životní cesty se vyznačují nenápadným, leč trvalým vzdorem proti požadavkům doby. Kráčel si vlastní cestou a jeho filmy se vyhýbaly komerci. Byl filmařský samouk, jehož vzdělání skončilo základní školou. Po válce sice nastoupil na gymnáziu v Poděbradech, společně s Václavem Havlem či Milošem Formanem, kvůli třídnímu původu ale nemohl v poúnorovém Československu dojít až k maturitě. Přesto se v roce 1957 dostal na FAMU (zfalšoval životopis), ale po třech letech byl z kádrových důvodů vyloučen.
Jeho cesta k filmu tak nebyla přímá. Nejprve střídal různé dělnické profese: u soustruhu, v železárnách, na stavbě silnic, ve vodní elektrárně. Rok jezdil po vlasti s romským lunaparkem. Tato zkušenost člověka „společensky nemožného“ se stala námětem jeho děl, kde se s pochopením a humorem zabývá tragikomickými antihrdiny vystavenými tlaku prostředí a osudu. Jeho komorní, intimně a melancholicky osvětlené snímky nikdy neměly masové publikum.
U filmu začínal jako asistent režie. První příležitost dostal v roce 1959, kdy spolupracoval s Ladislavem Helgem na snímku Velká samota. O rok později se podílel i na méně známém špionážním dramatu Smyk režiséra Zbyňka Brynycha a jako asistent režie rovněž pracoval s Vojtěchem Jasným na filmech Procesí k panence (1961) a Až přijde kocour (1963). Passer byl také jedním ze spolupracovníků režiséra Alfréda Radoka při přípravě programu Laterny magiky pro výstavu Expo 58 v Bruselu.
Jako člen tvůrčího týmu Forman – Passer – Papoušek se podílel na námětech a scénářích svého někdejšího spolužáka Miloše Formana, jemuž dělal i asistenta režie. Na place se sešli u snímků Konkurs (1963), Lásky jedné plavovlásky (1965) a Hoří, má panenko (1967).
Nejnudnější Intimní osvětlení
Passerovým vlastním režijním, byť zatím ne celovečerním, debutem byla povídka Fádní odpoledne (1965). Měla se stát součástí generačního manifestu nové vlny Perličky na dně podle próz Bohumila Hrabala. Nakonec tam – stejně jako povídka Juraje Herze Sběrné surovosti – zařazena nebyla.
Jeho jediným dlouhometrážním filmem vzniklým v Československu zůstalo Intimní osvětlení. Scénář napsal společně s Jaroslavem Papouškem a Václavem Šaškem. V mozaikovitě roztříštěné skladbě filmu přibližuje zdánlivě nezajímavý víkend dvou bývalých spolužáků, kteří se definitivně loučí s iluzí, že naplní své mladické ideály.
Intimní osvětlení (1965, režie: Ivan Passer)
Podobně jako československé filmy Miloše Formana se vyznačuje velkou autentičností každodenních všedních okamžiků. Nicméně na rozdíl od Formanova ostře ironického pohledu se Passerův snímek vyznačuje laskavějším přístupem k postavám i větší poetičností.
Tehdejší vedení barrandovských studií Intimní osvětlení ohodnotilo jako nejnudnější film, který byl kdy natočen. Dnes je snímek řazen k zásadním československým titulům, nejen nové vlny. „Intimní osvětlení je takové dílo jako v dějinách literatury Němcové Babička. Sám Passer říkal, že Intimní osvětlení natočil jako film, na který by se mělo chodit jako na návštěvu k babičce, tedy opakovaně a vždy s velkou láskou a zaujetím,“ domnívá se filmový historik Jiří Voráč, jenž o Passerovi napsal knihu Filmový vypravěč rozmanitostí.
Za oceánem se Stalinem a Nomádem
Intimní osvětlení svým způsobem také stálo za Passerovým odchodem z rodné země. „V roce 1969 mi Miloš Forman ve Francii, kde jsem byl s Intimním osvětlením, řekl: ‚Teď nemáš co dělat, tak jeď se mnou do Ameriky.‘ Tak jsem poslechl,“ vzpomíná Passer. Za oceánem začínal přednáškami a hereckými kurzy. Natočil patnáct filmů. Nestal se komerčně úspěšným režisérem, ale zůstal umělcem, který usiluje o co nejpravdivější dílo.
Po dvou letech natočil pozoruhodný americký debut Zrozen k vítězství, líčící tragikomické osudy feťáka a zlodějíčka živořícího uprostřed New Yorku. O deset let později režíroval Cutterovu cestu s Jeffem Bridgesem a Johnem Heardem, psychologický thriller zabývající se vietnamským syndromem. Z historického setkání romantických básníků Byrona a Percyho Shelleyho pak vycházel snímek Strašidelné léto z roku 1988.
GALERIE
zemřel ivan paser
V roce 1992 natočil životopisný snímek Stalin, ve kterém sovětského diktátora ztvárnil Robert Duvall. Herec si prý Passera jako režiséra přímo vyžádal. „Stalin vstupoval lidem do života, aby je využil pro mocenské ambice, a když mu byli nepohodlní, tak je zlikvidoval. Tito lidé ho však dokázali milovat a obdivovat, je to tedy film o slepé lidské potřebě či sklonu zbožňovat jiného člověka, bez ohledu na skutečnost,“ podotýkal k životopisnému dramatu Passer.
Jeho poslední režijní prací byl v roce 2005 Nomád. „Pouštím se do neznámých končin také proto, že musím zvládnout překážky úplně jiného druhu, což člověka udržuje mladým,“ poznamenal k příběhu, který natočil v Kazachstánu s ruským režisérem Sergejem Bodrovem.
Nerealizovaný naopak zůstal projekt o bratrech Mašínových, kteří byli také Passerovými spolužáky na poděbradském gymnáziu.
