Recenze: Things Have Changed aneb Když Bob Dylan hraje Boba Dylana

Tři koncerty naprostého klasika Boba Dylana, které odehrál mezi 7. a 9. dubnem v pražské Lucerně, byly okamžitě vyprodané, což značí mimo jiné to, že je Dylan i v téměř osmdesáti letech aktuální. Pochvalu za všechny tři vynikající vystoupení si zaslouží ovšem nejen sám kapelník, ale také skvělá doprovodná kapela.

Bob Dylan, který již od roku 1988 křižuje celý svět na svém „nikdy nekončícím turné“, nebyl v Praze poprvé, okamžitě se tedy nabízí možnost porovnávání jednotlivých vystoupení. Jenže nic takového vlastně není možné. Nejen každé turné, ale dokonce i každý koncert je totiž něčím jiný. Dylan se proměňuje za chodu, přestože to někteří fanoušci nesou nelibě, protože nemohou – na rozdíl od takových The Rolling Stones, jejichž Satisfaction je již dekády stále stejná – Dylanovy písně náhle poznat.

Ovšem právě v tom tkví nejen síla amerického písničkáře, ale také umělecká poctivost, protože dokolečka přehrávat, jako hrací skříň, písně tak, jak je nahrál například v roce 1963, dovede každý. Dylan naopak své skladby, a to i ty nejikoničtější, podrobuje razantní přestavbě – v podstatě hraje předělané verze svých vlastních skladeb jako jakýsi cover band. Prostě Dylan hraje Dylana…

A k tomu ještě připočtěme jeho nepolevující muzikantství, nasazení a také chuť, které jsou na koncertech znatelné. Proč by se jinak stále harcoval světem, pokud ne pro radost z muzicírování? Nelze nezmínit i vynikající kapelu, která reaguje citlivě na každou změnu, leckdy velice nečekanou a nepředvídatelnou – muzikanti si s ní však musí poradit, aniž by si toho posluchači mnohdy všimli. Alespoň v tom smyslu se mi před řadou let svěřil jeden z Dylanových bubeníků… Zkrátka, mistři mistrů!

Hity, které nepoznáte

Na Bobu Dylanovi je také sympatické, že jeho koncerty, na rozdíl od různých zpovykaných panáčků, začínají přesně. Takže při jeho pražském vystoupení se úderem osmé rozezněly tóny úvodní Things Have Changed a zaplněná Lucerna slyšela nejen Dylanův, navzdory všem škarohlídům naprosto přijatelný zpěv, ale také mohla ocenit střídmé, oproti jiným turné staženější nazvučení. V podstatě se celý večer nesl v klidnější poloze, včetně následující It Ain't Me Babe, písně z nejstarších, v níž došlo i na hezkou slide kytaru a Dylanův klavír.

Každý, kdo má zafixovanou studiovou nahrávku písně Highway 61 Revisited, byl jistě překvapen: pryč bylo ostře rockové aranžmá a kvílení, kapela naopak lehce swingovala a hrála velice uměřeně. V další klasice Simple Twist of Fate došlo na foukací harmoniku, v hodně staré When I Paint My Masterpiece jsme slyšeli pouze Dylanův hlas a klavír, s lehkými přihrávkami kytary. Po delší Tryin' To Get To Heaven Dylan opustil klavír a chopil se mikrofonového stojanu, aby v pozici rozjetého rockera odzpíval Scarlet Town.

3 minuty
V Praze koncertoval Bob Dylan (10. 4. 2019)
Zdroj: ČT24

Následující Like A Rolling Stone byla dalším překvapením: charakteristický motiv elektrických varhan zmizel, ani nebyl jakkoli připomenut, Dylan si hrál se zpěvem a pozměňoval melodickou linku, náhle se odmlčoval a z jeho velkého hitu se tak stala zcela jiná, nicméně stejně výtečná píseň. Podobně pojednal Don't Think Twice, It's All Right (z roku 1963!), krásně zpomalenou a stojící na klavíru, podmalovávaném kontrabasem hraným smyčcem. Následoval skok v čase do roku 1997 a i v Praze trpká  Love Sick – a po písni Gotta Serve Somebody se Dylan jako by uklonil, svou roztomilou neohrabaností přitom připomněl Václava Havla, a byl konec.

Ovšem pouze na chvíli, první z přídavků, Dylanův první hit Blowin' in the Wind z jeho druhého alba (též 1963) byl opět téměř k nepoznání předělaný (ale slyšel jsem jej i jako reggae!). Druhým přídavkem pak byla píseň It Takes A Lot to Laugh, It Takes A Train to Cry. Po ní se Dylan z pódia ztratil, a zatímco kapela hrála instrumentální verzi skladby Just Like Tom Thumb's Blues, postupně se, jeden po druhém, také vytrácela, až zbyl pouze bubeník. Ale i ten odešel… Zůstal však nezapomenutelný zážitek a chuť a těšení se na příští, stejně tak vydařený koncert. 

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Dokument o fotografce Jarcovjákové ztratil šanci na Oscara, má ji ale krátkometrážní Hurikán

Český dokument Ještě nejsem, kým chci být se nedostal do nejužšího výběru na ceny Oscar. Snímek Kláry Tasovské o fotografce Libuši Jarcovjákové, natočený v koprodukci České televize, tak ztratil šanci získat cenu pro nejlepší zahraniční film. Zato krátkometrážní snímek Hurikán českého režiséra Jana Sasky se dostal do užšího výběru v kategorii krátký animovaný film.
16. 12. 2025Aktualizováno16. 12. 2025

Hledání manžela bylo pro hrdinky Jane Austenové víc než lov beze zbraní

Ženy střední a vyšších vrstev, které se musí vyrovnat s pravidly strnulé společnosti své doby, bývaly častými hrdinkami románů Jane Austenové. Od narození dodnes oblíbené spisovatelky uplynulo 16. prosince 250 let.
16. 12. 2025

Ze smrti amerického režiséra Roba Reinera je obviněný jeho syn

Americký režisér Rob Reiner a jeho žena Michele zemřeli v neděli násilnou smrtí ve svém domě v Los Angeles. Informovala o tom v pondělí agentura AP s odvoláním na policejní zdroj, podle něhož policisté vyšetřují útok nožem. Úřady obvinily syna manželů, je ve vazbě. Osmasedmdesátiletý filmař režíroval snímky jako Když Harry potkal Sally, Pár správných chlapů nebo Misery nechce zemřít.
15. 12. 2025Aktualizováno15. 12. 2025

Umělci v politice: Stropnický vedl tři ministerstva, Třeštíková vydržela jen 17 dní

Devatenáctým ministrem kultury za éry samostatné České republiky se stal Oto Klempíř (za Motoristy). Hudebník spojovaný hlavně se skupinou J.A.R. není zdaleka jediným umělcem, který se dostal do vrcholné politické funkce. Hudbu, psaní či film vyměnili za křeslo nejen kulturního resortu třeba Martin Stropnický, Michael Kocáb nebo Helena Třeštíková.
15. 12. 2025
Načítání...