Tři koncerty naprostého klasika Boba Dylana, které odehrál mezi 7. a 9. dubnem v pražské Lucerně, byly okamžitě vyprodané, což značí mimo jiné to, že je Dylan i v téměř osmdesáti letech aktuální. Pochvalu za všechny tři vynikající vystoupení si zaslouží ovšem nejen sám kapelník, ale také skvělá doprovodná kapela.
Recenze: Things Have Changed aneb Když Bob Dylan hraje Boba Dylana
Bob Dylan, který již od roku 1988 křižuje celý svět na svém „nikdy nekončícím turné“, nebyl v Praze poprvé, okamžitě se tedy nabízí možnost porovnávání jednotlivých vystoupení. Jenže nic takového vlastně není možné. Nejen každé turné, ale dokonce i každý koncert je totiž něčím jiný. Dylan se proměňuje za chodu, přestože to někteří fanoušci nesou nelibě, protože nemohou – na rozdíl od takových The Rolling Stones, jejichž Satisfaction je již dekády stále stejná – Dylanovy písně náhle poznat.
Ovšem právě v tom tkví nejen síla amerického písničkáře, ale také umělecká poctivost, protože dokolečka přehrávat, jako hrací skříň, písně tak, jak je nahrál například v roce 1963, dovede každý. Dylan naopak své skladby, a to i ty nejikoničtější, podrobuje razantní přestavbě – v podstatě hraje předělané verze svých vlastních skladeb jako jakýsi cover band. Prostě Dylan hraje Dylana…
A k tomu ještě připočtěme jeho nepolevující muzikantství, nasazení a také chuť, které jsou na koncertech znatelné. Proč by se jinak stále harcoval světem, pokud ne pro radost z muzicírování? Nelze nezmínit i vynikající kapelu, která reaguje citlivě na každou změnu, leckdy velice nečekanou a nepředvídatelnou – muzikanti si s ní však musí poradit, aniž by si toho posluchači mnohdy všimli. Alespoň v tom smyslu se mi před řadou let svěřil jeden z Dylanových bubeníků… Zkrátka, mistři mistrů!
Hity, které nepoznáte
Na Bobu Dylanovi je také sympatické, že jeho koncerty, na rozdíl od různých zpovykaných panáčků, začínají přesně. Takže při jeho pražském vystoupení se úderem osmé rozezněly tóny úvodní Things Have Changed a zaplněná Lucerna slyšela nejen Dylanův, navzdory všem škarohlídům naprosto přijatelný zpěv, ale také mohla ocenit střídmé, oproti jiným turné staženější nazvučení. V podstatě se celý večer nesl v klidnější poloze, včetně následující It Ain't Me Babe, písně z nejstarších, v níž došlo i na hezkou slide kytaru a Dylanův klavír.
Každý, kdo má zafixovanou studiovou nahrávku písně Highway 61 Revisited, byl jistě překvapen: pryč bylo ostře rockové aranžmá a kvílení, kapela naopak lehce swingovala a hrála velice uměřeně. V další klasice Simple Twist of Fate došlo na foukací harmoniku, v hodně staré When I Paint My Masterpiece jsme slyšeli pouze Dylanův hlas a klavír, s lehkými přihrávkami kytary. Po delší Tryin' To Get To Heaven Dylan opustil klavír a chopil se mikrofonového stojanu, aby v pozici rozjetého rockera odzpíval Scarlet Town.
V Praze koncertoval Bob Dylan (10. 4. 2019) (zdroj: ČT24)
Následující Like A Rolling Stone byla dalším překvapením: charakteristický motiv elektrických varhan zmizel, ani nebyl jakkoli připomenut, Dylan si hrál se zpěvem a pozměňoval melodickou linku, náhle se odmlčoval a z jeho velkého hitu se tak stala zcela jiná, nicméně stejně výtečná píseň. Podobně pojednal Don't Think Twice, It's All Right (z roku 1963!), krásně zpomalenou a stojící na klavíru, podmalovávaném kontrabasem hraným smyčcem. Následoval skok v čase do roku 1997 a i v Praze trpká Love Sick – a po písni Gotta Serve Somebody se Dylan jako by uklonil, svou roztomilou neohrabaností přitom připomněl Václava Havla, a byl konec.
Ovšem pouze na chvíli, první z přídavků, Dylanův první hit Blowin' in the Wind z jeho druhého alba (též 1963) byl opět téměř k nepoznání předělaný (ale slyšel jsem jej i jako reggae!). Druhým přídavkem pak byla píseň It Takes A Lot to Laugh, It Takes A Train to Cry. Po ní se Dylan z pódia ztratil, a zatímco kapela hrála instrumentální verzi skladby Just Like Tom Thumb's Blues, postupně se, jeden po druhém, také vytrácela, až zbyl pouze bubeník. Ale i ten odešel… Zůstal však nezapomenutelný zážitek a chuť a těšení se na příští, stejně tak vydařený koncert.