Recenze: Uvěřit břichomluvci není zas tak složité. Povídky Martina Němce stírají hranice

Poslední dobou je nepsaným pravidlem, že během roku vyjde alespoň jedna povídková sbírka, jež tne do živého a stane se (malou) literární událostí. Letos se toto pravidlo možná naplnilo už během prvních týdnů. Martin Němec vydal svou třetí povídkovou sbírku s názvem Bod tání.

Není tajemstvím, že povídky jsou čtenářsky, a tedy i nakladatelsky méně přitažlivé než delší útvary. Přesto se mezi předními českými prozaiky opakovaně objevují tací, jimž je právě žánr povídky bytostně vlastní. Mnozí z těch, kteří sledují českou literární produkci, si při těchto slovech patrně vybaví jméno Jan Balabán.

Za zmínku však stojí třeba i Lidmila Kábrtová, jejíž povídková sbírka Místa ve tmě byla jedním z nejvýraznějších titulů loňského roku, či Vladimíra Valová, která se za svůj vyzrálý povídkový debut Do vnitrozemí vloni dočkala nominace na cenu Magnesia Litera pro objev roku. A asi málokterého čtenáře, jemuž se dostal debut Valové do rukou, překvapí, pokud autorka zůstane povídkám věrná.

Spisovatelem, jenž se zabydlel v kratším prozaickém žánru, je i Martin Němec. Ačkoliv označit tohoto umělce za povídkáře, respektive spisovatele je zužující. Vedle psaní prózy se totiž Němec věnuje malbě, hudbě a píše také filmové scénáře. Dva z nich převedl do knižní podoby a tyto tituly doplňují autorovu bibliografii, jež se jinak skládá výhradně z povídkových sbírek. Poslední z nich nese název Bod tání a obsahuje dvacet povídek převážně kratšího rozsahu.

Jedná se o sbírku mimořádně soudržnou. A to i přesto, že na sebe texty nijak neodkazují, nejsou zřetelně prostoupeny jednotícím tématem ani se postavy napříč povídkami nepotkávají, jako je tomu v případě zmíněných Míst ve tmě. V textech, z nichž se skládá Bod tání, najdeme hned několik styčných ploch, jež utvářejí autorův výrazný a specifický styl…