Jaký je smysl Charty 77? Pražský archiv získal unikátní záběry filozofa Jana Patočky

Jediné existující televizní nahrávky s filozofem Janem Patočkou získal po několikaletém úsilí jeho pražský archiv. Českým akademikům při tom výrazně pomohl i francouzský stát. Slavnostní předání archivních záznamů, na kterých Patočka vysvětluje smysl Charty 77, se uskutečnilo v úterý večer na francouzské ambasádě v Praze. 

Už před více než pěti lety objevili mladí spolupracovníci pražského Archivu Jana Patočky, že v archivu francouzské televize INA se nacházejí videozáznamy rozhovorů s tímto filozofem z doby, kdy byl mluvčím Charty 77. Jde o unikátní záznamy z doby těsně před jeho smrtí po vyčerpávajících výsleších StB dne 13. března 1977.

Jedná se o objev značné důležitosti, protože kromě těchto několika minut neexistují s Janem Patočkou žádné jiné filmové dokumenty.

Video Studio ČT24
video

Ivan Chvatík komentuje unikátní záběry Jana Patočky

„Nahrávky jsou vzácné, protože žádné jiné neexistují. My jsme sice tenkrát pořídili velmi mnoho nahrávek zvukových, ale videokamery pro nás ještě tehdy neexistovaly. První, které jsme viděli, byly na zdech břevnovského hřbitova, když Patočka zemřel a komunistická státní policie nás nahrávala, aby nás potom mohla identifikovat,“ vzpomíná vedoucí Archivu Jana Patočky Ivan Chvatík, který byl hostem Studia ČT24.

„Záznamy jsou velice krátké, to je několik minut, kdy Patočka francouzským televizním žurnalistům vysvětluje, jaký je smysl Charty 77 a co by očekávala od politické moci, ale že se s tou mocí nedá domluvit,“ popisuje Chvatík unikátní svědectví z osudového roku 1977.

Režisér Boris Jankovec použil záznamy ve svém filmu Jan Patočka: darovat smrt, který byl uveden v České televizi loni u příležitosti 40. výročí Charty 77 (v čase 02:45 nebo 48:17). Francouzský velvyslanec v Praze Roland Galharague dosáhl toho, že zmíněné klipy koupila od archivu INA francouzská vláda a nyní je slavnostně předá Archivu Jana Patočky.

Video Jan Patočka: darovat smrt
video

Dokument Jan Patočka: darovat smrt

Chvatík zdůrazňuje, že archiv o práva usiloval několik let: „Bylo to docela náročné. Ta práva nedostáváme od archivu francouzské televize, ale dostáváme je od francouzského státu přes pana velvyslance Galharaguea, který má velkou zásluhu na tom, že nám to francouzský stát dává, protože získat to z toho archivu přímo nebylo v podstatě možné.“

Myšlení stále živé

Archiv Jana Patočky, podporovaný Univerzitou Karlovou i Akademií věd, mimo jiné shromažďuje rukopisy, obrazový materiál a další dokumenty spojené s Patočkovým životem a dílem. „Archiv schraňuje intelektuální a morální dědictví Jana Patočky, a je proto plně oprávněn k tomu, tyto filmy vlastnit a získat i práva na jejich užívání v rámci své činnosti,“ uvedlo francouzské velvyslanectví, proč se do věci vložilo.

I díky práci archivu je v současnosti Jan Patočka světově proslulý nejen jako tvář českého disentu, ale také jako významný český filozof dvacátého století, jehož dílo čtyřicet let po smrti autora přitahuje pozornost myslitelů na předních světových univerzitách.

„Patočka měl už v sedmdesátých letech jasno o tom, čemu dneska říkáme globalizace. To tematizuje ve svých spisech. Proto dnes zahraniční doktorandi i významní filozofové pořád Patočkovo dílo studují,“ vyzdvihuje Chvatík jednu z linií Patočkova myšlení.

„Teď připravujeme velkou akci na pořízení překladů Patočkových děl do angličtiny, kde jich zatím bylo přeloženo málo, oproti francouzštině, kde paní Erika Abrams dodnes přeložila víc než metr knížek,“ připomíná ředitel pražského archivu. Vybraná díla českého myslitele byla již přeložena do 25 jazyků, včetně perštiny a japonštiny.

Zásadní podíl na Patočkově současném věhlasu mají zachránci jeho pozůstalosti. „Nejnapjatější to bylo v době, kdy Jan Patočka zemřel. Byla tenkrát neděle a my jsme se to dozvěděli ze zahraničního rozhlasu, z Hlasu Ameriky nebo ze Svobodné Evropy,“ vypráví Chvatík.

„K večeru jsme přijeli k Patočkovi do bytu. Pomocí Jana Sokola, Patočkova zetě, jsme otevřeli pracovnu a všechny písemnosti, které byly nenahraditelné, jsme zabalili do balíčků a odvezli. Tím jsme zachránili celou pozůstalost, protože jsme nemohli vědět, jestli policie třeba nepřijde na druhý den a neudělá nějakou razii a všechno to nezničí,“ vzpomíná.

Patočka, který kromě závěru života nikdy nebyl politickým aktivistou, se sblížil s politickým disentem až v dobách normalizace v polovině 70. let dvacátého století, když jej Václav Havel požádal o podporu petice za perzekvovanou skupinu Plastic People of the Universe.

Na obranu „Plastiků“

„Tato hudba se mi nelíbí, ale budu bojovat za to, aby ji mohli svobodně hrát,“ prohlásil tehdy filozof. „Patočka říkal, že déle než deset minut se to poslouchat nedá, ale že je potřeba ty chlapce hájit, protože jde o spravedlnost,“ dodává vydavatel Patočkova díla.

Společenství na obranu „Plastiků“ se přetavuje v Chartu 77 a Patočka se spolu s Havlem a bývalým ministrem zahraničí Jiřím Hájkem stává jedním z trojice jejích prvních mluvčích. Pamětníci vzpomínají na to, že Patočka svými názory a osobním příkladem vtiskl Chartě hluboký mravní význam. V jednom z doprovodných textů k Chartě například napsal: „Lidé dnes zase vědí, že existují věci, pro které stojí za to trpět, a že věci, pro které se eventuálně trpí, jsou ty, pro které stojí za to žít.“

Komunistický režim označil autory Charty za ztroskotance a samotného Patočku za „reakčního profesora, který se dal do služeb antikomunismu“. Do vazby putoval už v lednu 1977, osudovou se mu ale stala až březnová schůzka s nizozemským ministrem zahraničních věcí Maxem van der Stoelem. Po ní byl Patočka znovu zatčen a podroben jedenáctihodinovému výslechu, na jehož následky vyčerpaný starý muž zemřel.

Patočkův pohřeb 16. března na Břevnově se stal výraznou událostí protikomunistického odporu. Policie průběh pohřbu záměrně rušila, aby přišlo co nejméně lidí a nebylo slyšet proslovy. Nejdříve bylo změněno datum a hodina a obřad byl záměrně narušován přelétávající policejní helikoptérou nebo hlukem motorů z nedaleké ploché dráhy. Přes policejní manévry se s Janem Patočkou přišlo rozloučit asi devět set lidí.