Když Chuhei Iwasaki coby mladý houslista přemýšlel, kde by dále rozvíjel své hudební vlohy, osud mu zkřížila Česká filharmonie. Japonský koncert prvního českého orchestru mu natolik učaroval, že se za studiem vydal do Prahy, kde se zaměřil na dirigování. Pražské jaro nyní Iwasakiho vybralo jako debutanta festivalu. Hradecké filharmoniky 30. května provede kromě skladeb Pavla Bořkovce a Antonína Dvořáka i Hudbou pro Prahu 1968 od Karla Husy. „Je to, jako kdyby cizí člověk dirigoval na největším festivalu v Japonsku symfonii za Hirošimu,“ svěřil se dirigent v rozhovoru pro web ČT24.
Pořád přemýšlím, jestli jsem si to zasloužil, říká debutant Pražského jara Chuhei Iwasaki
Na vašich internetových stránkách jsem se dočetl, že jste se narodil u rybího trhu Tsukiji v Tokiu. Pocházíte z hudebního prostředí?
Nene, táta byl vědec. Maminka v době, když jsem s hudbou začínal, již nebyla, ale před tím pracovala jako módní návrhářka. Měli rádi hudbu, ale podle mě jí moc nerozuměli.
A jak jste se tedy k hudbě dostal?
Pamatuji se, že jsem se koukal v televizi na koncert NHK Symphony Orchestra a pak párkrát na další orchestry. Lákalo mě to, nejvíc kontrabas. Nevím proč, prostě jsem chtěl hrát na kontrabas. A táta mi koupil housle. Asi nepoznal rozdíl.
Tak to hudbě opravdu moc nerozuměl. Hru na housle jste ale nakonec začal studovat.
Ano, když mi byly čtyři. Prý jsem rodiče půl roku prosil. Našli jsme soukromou učitelku.
Pak jste pokračoval, šlo vám to, a tak jste zamířil na konzervatoř v Tokiu?
Tak nějak to bylo.
A jak jste se jako houslista z tokijské konzervatoře dostal do Prahy?
V Japonsku je trochu jiný školní systém. Je šest let základní škola, pak máme něco jako gymnázium tři roky, pak tři roky střední škola a univerzita. Počet let vychází podobně. Já jsem vystudoval gymnázium a tři roky konzervatoř, která byla spojena s univerzitou. Chtěl jsem jet studovat někam jinam, přemýšlel jsem kam. Říkal jsem si, že kde je dobrý orchestr, musí být dobrá škola. No a v té době se mi nejvíc líbila Česká filharmonie.
Slyšel jste v Japonsku Českou filharmonii živě?
Ano, oni mají každé dva roky zájezd. V té době jsem nebydlel v Tokiu, ale přijeli až do našeho města. Se Zdeňkem Mácalem (v letech 2003-2007 šéfdirigent České filharmonie, - pozn. red.).
Pamatujete si, co tehdy Česká filharmonie hrála?
V Tatrách od Vítězslava Nováka, Janáčkovu Sinfoniettu, možná opačně? Ne, nebylo to opačně. Pak pauza a Novosvětská. A jako přídavek, myslím, osmý ze Slovanských tanců.
A to vás tak zaujalo, že jste se rozhodl studovat v Česku?
Ano, od té doby jsem tu už 11 let.
Neschází vám tu něco z Japonska?
Občas ano, ale celkově je život v Česku krásný. Je to tu příjemné. Pokud tedy umíte česky… (smích)
Chuhei Iwasaki
Spolupracujete tu s řadou jak symfonických, tak komorních orchestrů, dirigujete v divadle Josefa Kajetána Tyla v Plzni Rusalku a Ballet Manon. Zaujalo mě, že se věnujete i muzikálům, pracujete v Hudebním divadle Karlín.
Zrovna včera jsem dirigoval Sestru v akci.
S Lucií Bílou?
Ano.
Baví vás muzikál? Jaký máte k žánru postoj? Někteří posluchači vážné hudby nad ním tak trochu ohrnují nos…
Je to dobré občas dirigovat i jiný žánr. Nemusím žít jen v jednom světě, mohu koukat i do jiného. To mě baví. A v Karlíně hraje dobrý orchestr, jsou to profíci. Umí jazz, swing. Je to dobrý relax. A než se budu specializovat, chtěl jsem toho vyzkoušet co nejvíc. Je snadné a nesprávné kritizovat nebo škrtnout něco, co neznám.
A k čemu teď inklinujete nejvíce? Na co byste se specializoval, kdybyste se měl rozhodnout nyní?
Nejvíc mě baví dirigovat symfonické orchestry. Ale já jsem takový, že vždycky, když přijde něco nového, tak mě to zajímá. Teďka opera, protože dirigovat opery je hrozně náročná práce. A když je něco náročného, tak to člověka baví, že?
Působíte i jako šéfdirigent Filmové filharmonie, s kterou hrajete filmovou muziku. O to je asi u lidí zájem.
To je pravda, hraje se všude. Úplně upřímně, nevím přesně, v čem spočívá rozdíl mezi filmovou a původní divadelní hudbou. Když dříve nebyl film, byla místo toho opera nebo balet. Teď je film. Podle mě je to víceméně ten samý druh hudby, osobně to moc nerozlišuji. Když je to dobrá hudba, tak je to dobrá hudba. Samozřejmě, u filmové hudby jsou různé styly, ale v hodně filmech je použita vážná hudba. Pak už člověk vůbec neví, co vlastně ta filmová hudba je.
V kvalitě tedy rozdíl není?
Otázka je, kdo komponuje. Pracuji i ve studiu, kde se natáčí filmová hudba. Dneska všichni komponují na počítači a přiznávám, že občas potkávám instrumentaci, která je nereálná. Ale jsou velcí mistři jako třeba John Williams nebo James Horner, kteří píšou úplně úžasně.
Oproti Karlu Husovi a jeho Hudbě pro Prahu 1968, která vás čeká na Pražském jaru v rámci vašeho debutu, to ale asi přece jen bude rozdíl. Husa skladbu napsal na protest proti okupaci Československa před 50 lety, jde o nesmírně silné dílo. Mám ale pocit, že se paradoxně více hraje v zahraničí než u nás.
Třeba v Japonsku se Hudba pro Prahu 1968 hraje opravdu hodně. Jeden z důvodů je, že jak v Japonsku, tak třeba i v Americe existuje tradice dechových orchestrů. V Japonsku jej mají skoro na každém gymnáziu, v Americe, co jsem slyšel, také hodně. No a Karel Husa napsal řadu skladeb pro dechové orchestry.
Čili tak jako jsou u nás na gymnáziích sbory, tak v Japonsku jsou dechové orchestry?
Tak. Tady skoro každý zpíval Zdeňka Lukáše. Ale když v některé zemi není sborová tradice, tak nikdo neví, kdo je Zdeněk Lukáš, ale znají třeba Karla Husu. Také si myslím, že Hudba pro Prahu 1968 je pro české občany velmi těžká, vyvolává složité pocity. Když pořadatel dělá koncert pro zábavu, tak rozhodně nechce hrát takovouto skladbu. A málokdy se pořádají koncerty za demokracii nebo tak.
Těšíte se?
Je to obrovská čest, ale i velká odpovědnost. Já jsem v té době nežil a nejsem Čech. Je to, jako kdyby cizí člověk dirigoval na největším festivalu v Japonsku symfonii za Hirošimu. Asi by se cítil podobně jako já. Člověk o tom musí pořád přemýšlet, jestli si to zasloužil. Ani jsem nezažil komunismus. Ale rozhodně se těším, není pravda, že bych měl strach. Těším se, i když to nebude jednoduché.
Při vašem debutu na Pražském jaru zazní také Bořkovcův druhý klavírní koncert, sólistou bude Marek Kozák. Pro širší publikum jde o neznámou skladbu. Proč by si ji lidé měli přijít poslechnout?
Protože mají čas? (smích) Marek je bezvadně připravený a je to opravdu fantastický klavírista, má krásný tón. Bořkovcova hudba se mi líbí, má blízko k mému nejoblíbenějšímu hudebnímu stylu, mám rád Martinů, Šostakoviče, první půlku dvacátého století. Tato skladba víceméně pokračuje v tomto stylu. A něco mi připomíná, ale nemůžu přijít na to, co. Ale přijdu na to!
Poslední skladba, která bude na programu, je Dvořákova pátá symfonie. Dirigovat ji na Pražském jaru je asi také výzva.
To je. Měl jsem tu čest se podívat na rukopis, mají jej v Českém muzeu hudby. Studuji partituru, poslouchám nahrávky.
Která je vaše oblíbená nebo referenční?
Nevím, poslouchal jsem jich tolik, že se začínám ztrácet. Líbila se mi nahrávka Martina Turnovského s bamberskými symfoniky. Nebo pan Bělohlávek má krásnou nahrávku z dvořákovského kompletu s Českou filharmonií. Všechno je neuvěřitelně promyšlené.
Co to pro vás vlastně znamená, být vybrán jako debut Pražského jara?
Když mi zavolali, tak jsem si myslel, že je to vtip. Dřív jsem skoro každý den chodil na koncert. Pamatuji si, že před pár lety byla Česká filharmonie pro studenty k stání za dvacet korun, FOK dokonce za deset. Na Pražském jaru jsem každý rok byl na pěti šesti koncertech. Pořád nemůžu uvěřit, že tam budu dirigovat. Je to velká čest.
- Program:
Karel Husa: Hudba pro Prahu 1968
Pavel Bořkovec: Koncert pro klavír a orchestr č. 2
Antonín Dvořák: Symfonie č. 5 F dur op. 76 - Interpreti:
Filharmonie Hradec Králové
Chuhei Iwasaki - dirigent
Marek Kozák - klavír - 30. května ve 20:00 ve Smetanově síni Obecního domu