Rčení o starých psech sedí Josefovi „Bobši“ Rösslerovi jako ušité. Jeho vydařené sólové album Bilance totiž krásně zrálo časem. Písně prověřené dlouhým hraním si přitom skvěle rozumějí s novinkami, jistě i díky mladým spoluhráčům. Mezi dalšími objevy z nekomerční produkce vynikají alba V noře bydlí zima kapely Sibérija nebo neortodoxní projekt Quarter to Three, vycházející z odkazu skladatele Aloise Háby.
Josef „Bobeš“ Rössler (1956) toho má za sebou, a to nejen hudebně, skutečně dost. Hrával jak s Plastiky, tak s dalšími undergroundovými soubory, zároveň svou kytarou a akordeonem přispíval k dobré pohodě nesčetných setkání. Již tehdy bylo jasné, že kromě hráčských kvalit je také autorem výtečných písní, na své první skutečně sólové, autorské album si ale počkal.
Čekání se vyplatilo
Díky zvuku jeho „mladé“ kapely přitom rozhodně nejde o nějaký zastydlý underground, v tom špatném slova smyslu, rozhodně tedy nečekejme sterilně se opakující hudební i textová klišé. Naopak, Rösslerův Band hraje sympaticky nad žánry, chvílemi připomíná svým odvázaným a uvolněným přístupem Mišíkovy ETC, jako je tomu například v písni Co mám rád, zavítá i do blues, včetně klasiky St. James Infirmary.
V Rösslerových skladbách rezonuje i tvorba Plastiků, aniž by se jednalo o nějaký plagiát – krásně je to slyšet v písních Listí nebo Na pivo. Ve skladbě Kosmodrom slyšíme v delším instrumentálním úvodu složitější struktury a zvraty, zpívaná část pak lehce ironizuje popová klišé, na albu dojde i na parafráze městského folklóru, jako v letité písni Vysočany, popisující drsně syrovou realitu robotování v Kolbence 70. let.
Delší skladba Hlasy na text básně Fandy Pánka se naopak valí v hypnoticky se opakujících fragmentech, umocňujících neveselý text. S náladou muzikanti skvěle pracují i v další delší skladbě Theologická, v níž na příběhu ukřižovaného Krista můžeme číst reflexi doby, skladba totiž pochází z pochartovního roku 1978.
Rössler se nebrání ani intimnějším polohám, písnička Domov by v jiném podání mohla znít trochu jako dojáček, kapele i Rösslerovi se ale daří udržet emoce akorát tak pod pokličkou – a i díky tomu slova „místo, kde tě čekám, když nepřicházíš, domov, to je teplo, světlo a stín“ nezní plytce.
Ostatně, pokud jde o textovou stránku, všem textům můžeme věřit, Rössler se nepouští do prvoplánového mudrování, spíše popisuje, nabízí skici, aniž by tím utrpěl celkový obraz. Jak již bylo řečeno, sólového alba se Josef „Bobeš“ Rössler dočkal až po dlouhých letech, čekání se však vyplatilo.
V noře bydlí zima
Další zajímavou novinkou z nekomerční produkce je album V noře bydlí zima kapely Sibérija – pokud jde z obou názvů chlad, není to náhodou, deska vznikala v Broumově, a z této drsné oblasti pocházejí i muzikanti.
Hudba se vzpírá bližšímu zařazení, delším instrumentálním pasážím dominuje kytara s tenorsaxofonem, vůbec přitom nevadí absence baskytary.
Často slyšíme repetitivní figury, kdy, jako například ve skladbě Hlášení, uvedené hlasem hostujícího Mikoláše Chadimy, slyšíme i dalšího hosta, kytaristu Vladimíra Václavka, známého protagonistu brněnské alternativní scény, přičemž z kontrastu temného syrového podkladu a zvonivé akustické kytary vzniká zvláštní napětí.
Album V noře bydlí zima svým nekompromisním přístupem potvrzuje, jak se nevyplácí podceňovat produkci vznikající stranou hudebních center.
Tajemný zvuk šakuhači
Stranou všeho stojí také album projektu Quarter to Three, vycházející z odkazu skladatele Aloise Háby, průkopníka čtvrttónové hudby. Muzika, již českoamerické trio nahrálo na svůj debut, překračuje hranici mezi vážnou hudbou, improvizací a alternativou, jistě i díky výrazné expresivitě, především v hlase Američanky Annabelle Plumové.
Neortodoxnost projektu začíná již obsazením: čtvrttónový klavír, hlas a japonská flétna šakuhači. Nečekejme ovšem nějaké akademické experimentování, například ve skladbě High Noon, odkazující na klasický western, slyšíme i harmoniku, a nadhled najdeme také ve skladbě Something Steve Will Come Up With, citující z jazzového standardu.
Vedle netradičně laděného klavíru (původní Hábův nástroj, schraňovaný pražskou HAMU) a hlasu je důležitou součástí celkového zvuku projektu šakuhači Marka Kimeie Matviji, svým tajemně rezonujícím tónem (jako v sólové Kimei) nás zavádí do zcela jiné hudební krajiny. V souladu – a zároveň kontrastu – se svými spoluhráči pak vytváří hudbu možná náročnější, o to však vděčnější. Jen se zaposlouchat.
