Pokud bychom měli hledat společné téma pro snímky, které filmový festival Berlinale stihl uvést ve své první polovině, jedno by se určitě našlo – inspirace (nejlépe vyhrocenými) skutečnými událostmi. K nejkontroverznějším soutěžním titulům tohoto druhu patřil zcela jistě norský film Utoya 22. července (Utøya 22. Juli).
Glosa z Berlinale: Čas ďábla na ostrově Utoya
Norský režisér Erik Poppe natočil film, který mnoho diváků rozrušil. Připomněl tragédii na norském ostrově Utoya, kde neonacista Anders Behring Breivik před sedmi lety zavraždil 77 lidí a více než 100 vážně zranil. Snímek shodou okolností přichází pár dní po útoku na americké střední škole na Floridě a zároveň s sebou přináší otázky, zda, kdy a jak je vhodné točit filmy o podobných masakrech.
Utoya 22. července začíná výbuchem ve městě a pak se pohled přesouvá na ostrov, do tábora mladých socialistů, „bezpečného místa na světě“, jak říká v úvodu hlavní hrdinka Kaja (výborná Andrea Berntzenová). Tu pak přes sedmdesát minut v jednom záběru sledujeme, jak se snaží přežít a zároveň nenápadně najít svou sestru, za niž cítí odpovědnost.
Teror je ve filmu vybudován dutými zvuky střelby, křiku a ležícími těly obětí. Není ukázána krev a vraždění, ale neštěstí a zoufalství mladých lidí. Vrah se s výjimkou jedné vzdálené siluety nikdy v záběru neobjeví, nepadne ani jeho jméno. Drama není vyprávěno z jeho pohledu, ale z pohledu jeho obětí.
Pro tvůrce byla v tomto projektu velmi důležitá citlivost. Mimo jiné se netočilo přímo na ostrově Utoya. Režisér Erik Poppe hovořil s mnoha rodiči obětí i lidmi, kteří přežili, a na základě zpovědí se rozhodl vytvořit fiktivní příběh s fiktivními postavami, aby se nedotkl pozůstalých připomínáním reálných událostí.
Pomohlo, že filmařům se dostalo podpory od mnohých, jichž se tehdejší útok osobně dotkl. Režisér v Berlíně přiznal, že v opačném případě by od natáčení upustil. „Je důležité tuto událost mladých lidí z ostrova Utoya připomínat. Doufám, že film ukáže, co se může stát, a že se všichni máme snažit, aby se něco podobného nestalo znovu,“ uvedl k poselství snímku.
Ďábelsky dlouhý Čas ďábla
Podle skutečných událost vznikl i soutěžní film Čas ďábla (Ang Panahon Ng Halimaw) filipínského filmového veterána Lava Diaze. Příběh je zdánlivě prostý, vrací se do roku 1979, kdy za vlády prezidenta Marcose byly ustanoveny domobrany, které vzaly právo do svých rukou a vraždily filipínské obyvatelstvo. Ve filmu stojí na jedné straně vojenská jednotka v lesích, na druhé běžní obyvatelé městečka Ginto. V úvodu žena v jazyce tagalog vypráví o svých přátelích, kteří se stali nevinnými oběťmi tohoto teroru a jimž snímek vzdává hold.
Čas ďábla má i ďábelskou délku – mistr pomalého filmu Lav Diaz, známý svými dlouhými stopážemi, předložil publiku čtyřhodinový příběh, navíc černobílý a zpívaný jako rocková (i když spíše folková) opera. Narážky na současný režim prezidenta Rodriga Duterteho jsou evidentní, stejně jako je evidentní, že Čas ďábla není film s komerčním potenciálem a že i festivalový divák bude muset mít trochu vyhraněný vkus.
Tradiční americká story
Vedle toho Berlinale ve svém programu ukázalo i úplně jiný styl, zcela v tradicích typického amerického filmu o hrdinovi, jenž se promění v zodpovědného a chápavého jedince pod vlivem nečekané životní události. Americký režisér Gus Van Sant je silná režisérská osobnost, v jeho filmografii najdeme filmy experimentální i tradiční. V Berlíně uvedená novinka Neboj, neodejde po svých daleko (Don't Worry, He Won't Get Far On Foot) patří do druhé kategorie.
I tento film má kořeny ve skutečnosti – v příběhu karikaturisty Johna Callahana. Joaquin Phoenix hraje floutka a alkoholika, který je po těžké autonehodě doživotně upoután na vozík a hledá smysl svého nového života, i když smysl toho předtím ho nezajímal. Jde o tradičně dobrý americký film s tradičně dobrými hereckými výkony, tradičně potěší milovníky amerických příběhů a tradičně vyvolá sentiment. I to se na Berlinale počítá.