Reportáž: Divadlo Continuo hraje V kruhu
A nelze se ani divit, má-li být divadlo nejen odrazem našeho světa, ale i předjímat jeho další směřování, jiné ani, zvláště pak dnes, být nemůže. Představení V kruhu – které se odehrává ve specifickém, zdánlivě naprosto nedivadelním prostředí vodního příkopu jihočeského zámku Kratochvíle – je tak sledem obrazů, které si sice každý může vykládat po svém, celkový dojem je však jasný: naše civilizace je v ohrožení a je pouze na nás, jak si s touto krizí – anebo výzvou – poradíme. A že to není poprvé, je snad zbytečné připomínat… A také, že blaho či blahé úmysly jednoho mohou být peklem druhého.
Symboly místo ilustrací
„Vaše utopie je mou dystopií,“ čteme tedy jako vzkaz na zádech jedné z postav. Podobná varování jsou však rozeseta po celé, téměř dvouhodinové produkci, na níž se jako již dvacet let každým rokem podílejí herci z řady evropských i jiných zemí. Nečekejme ovšem nějaká strašení ve stylu televizních zpráv či prohlášení populistických politiků, velkým kladem přístupu uměleckého vedoucího Pavla Štourače jsou náznaky a hlavně práce se symboly.
A to s takovými, které sahají hluboko do našeho podvědomí, a pokud si budeme chtít pomoci psychologickou terminologií, pak tedy symboly přímo archetypálními. Štourač, jak řekl po představení, tentokráte nic nevypráví, neilustruje – o to více je pak celý večer nabitý asociacemi, ba přímo k nim vybízí. Což je samozřejmě zásluhou nejen Pavla Štourače a jeho poetiky, ale i všech herců a také výtečné hudby Elii Morettiho, jež dokáže fungovat jak sama o sobě, tak ideálně doprovázet vše, co se před i za očima publika odehrává.
Pinožení i imigranti
Jak již bylo řečeno, „čtení“ mimořádně – a to i v kontextu tvorby Continua – vydařeného projektu V kruhu může být hodně subjektivní, napadají mě nicméně dvě hlavní možné cesty. Tou první, širší či zobecněnější budiž jakési theatrum mundi, divadlo světa.
Divák sleduje dvanáct postav (že herci pocházejí z dvanácti zemí, je nejspíš pouhou shodou okolností), které z úvodní letargie vytrhnou vzájemná soukromá dramata, mocenské hry či „malé životní etudy“, zkrátka všechno to naše jepičí pinožení. Následuje dystopie, podobající se postapokalyptickému filmu. A když poté postavy mají konečně možnost spásy, skončí všechny opět každá uzavřená do sebe. Kruh se tedy uzavřel a vše může proběhnout znovu, se vším všudy.
Představení lze ale vnímat i jako konkrétní obraz současné situace: sebestřednost a dosebeuzavřenost Západu v kontrastu s martyriem uprchlíků z ohrožených, tedy neevropských zemí, s jejich pokusy přeplavit se na čemkoliv, spasit se. A nemusí to být ani imigranti, můžeme to být, v hlubší rovině, i my sami.
Příroda i film
Onen pohyb v kruhu, zvláště pak ve druhé části, můžeme také vnímat jako varování před sobeckým, nic nerespektujícím přístupem lidstva k přírodě, hlavně k vodě. Jednomu ze zmíněných archetypálních symbolů – vodě jako nositeli života i smrti.
Čímž se dostáváme k důležitému aspektu Štouračova sdělení – V kruhu je totiž hlavně a především velkou moralitou. Konstatující, předjímající. Vypomůžu si opět přirovnáním k filmu: první část projektu V kruhu by se jistě líbila Federicu Fellinimu, druhá bezesporu Ingmaru Bergmanovi, a vše pak Andreji Tarkovskému. A co nám? To lze zjistit na zámku Kratochvíle až do 14. srpna.
