Mezi lidmi, kteří operu příliš neznají, často panuje přesvědčení, že se jedná o zoufale nudný žánr. Kdo by se chtěl v tomto předsudku utvrdit, nechť vyrazí do Národního divadla na dvě aktovky německého skladatele Carla Orffa Chytračka a Měsíc. Režisér Jiří Nekvasil se je pokusil zasadit do moderních a atmosférických estetických rámců, které se ovšem velmi rychle vyčerpají. Večer je tak eufemisticky řečeno zdlouhavý.
Recenze: Orff v Národním nezkvasil, aktovky Chytračka a Měsíc nebaví
Příběhy obou uvedených děl Carla Orffa, který je znám jako autor masově populární kantáty Carmina Burana, vychází z pohádek bratří Grimmů. Zřejmě kvůli obavě z nedostatečné jazykové vybavenosti návštěvníků Národního divadla byly přeloženy do češtiny a doprovozeny tvrzením, že se jedná o ideální kusy pro ty, kdo žádnou operu zatím nikdy neslyšeli.
S tím by vzhledem k hravosti, grotesknosti, ale i formě obou skladeb bylo možné souhlasit. Spíše než o klasické opery totiž jde o energií sršící, multižánrové zpěvohry hojně prokládané mluveným slovem. Nekvasilovo inscenační pojetí se však zvrhlo právě v to, co neznalí diváci v opeře bohužel obvykle očekávají. Zdlouhavou nudu.
Šňupat kokain je trapné
Chytračka pojednává o dívce, která svou inteligencí okouzlí krále a následně lstí vyřeší absurdní spor mezi oslařem a mezkařem, kteří se hádají, komu z nich patří oslí mládě. To se narodilo pochopitelně oslici, čehož ovšem král nedbá a nebýt chytračky, bylo by přisouzeno majiteli mezka.
Nekomplikovaný děj je zasazen do výrazných, černobílých, pěkně nasvícených kulis. Na jevišti se kromě pestrobarevně oděných a synchronně s rytmem hudby pohybově stylizovaných hrdinů vyskytují mimové, jejichž přítomnost a gesta snad ani nemají s příběhem souviset, jen kamuflovat, že se na pódiu vlastně nic neděje.
Opera Chytračka v Národním divadle
Zábavných režijních nápadů je totiž v Chytračce přinejlepším poskrovnu. Vtipné je „prostření“ pana krále (solidně zazpíván, zarecitován, zahrán a zakřepčen Romanem Janálem), bezesporu nejlepším momentem večera je zcela absurdní maketa zebry, která vyjede na scénu, kývne hlavou a zase odjede.
Nedostatek invence jde proti neotesané jarmareční lidovosti Chytračky, kterou navíc kazí mluvená intermezza tří pobudů, kteří se ve sporu o oslátko s vidinou vlastního prospěchu postaví za mezkaře. Režisér z nich patrně s intencí hru aktualizovat učinil trio právníků, pročež jim zvoní telefony a šňupou kokain. Namísto pobavení člověka bodá trapnost.
Opera Chytračka v Národním divadle
Rozechvět mohla diváky jedině Jana Sibera v titulní roli. Náročný part zazpívala měkce, lehce a čistě, včetně nižších poloh. Do role dobře pasuje i po herecké stránce. Nemá však s kým ani s čím kontrastovat a stává se proto druhou a bohužel i poslední zebrou představení.
Normalizační Měsíc v novu
Čtyři chlapci si v sousední vsi „vypůjčí“ měsíc, který ve své domovině zavěsí na strom, aby v noci svítil lidem na cestu. Po smrti si každý z nich vezme jednu jeho čtvrtinu do hrobu. Světlo je však budí, a tak úlomky znovu složí dohromady a přivedou tím k životu další zemřelé. Následuje groteskní umrlčí večírek, k němuž se připojí i chlastu dychtivý (svatý?) Petr, který nakonec měsíc pověsí na oblohu, aby zářil všem.
Zhruba takový je syžet druhé uvedené Orffovy hry Měsíc. Nekvasil se rozhodl příběh zasadit do normalizační estetiky Německé demokratické republiky. Nápad to není předem odsouzeníhodný, například Rudá Marie, která je stále na repertoáru Národního divadla, vychází z podobného konceptu a jedná se o zaznamenáníhodné představení.
Několik legračních momentů Měsíc nabízí. Chlapci vyzbrojeni kníry a účesy, které jsou dnes k vidění pouze v archivní východoněmecké pornografii, ukradnou měsíc na plácku, kde probíhá podniková rekreace pracující třídy NDR, a do své vsi jej dopraví na přívěsu za trabantem, který okradení komicky dohání.
Opera Měsíc v Národním divadle
Opera Měsíc v Národním divadle
Inscenace však po svižném úvodu nepopadá dech až se definitivně zalkne. Je zábavné nechat vstát z mrtvých symboly východoněmecké normalizační televizní mašinérie, jako jsou včelka Mája, stvůry z Ein Kessel Buntes, jugoslávští indiáni a další panoptikální zrůdičky, ani otrlý divák však jejich komíhání jevištěm nevydrží sledovat tři čtvrtě hodiny, aniž by měl intenzivní potřebu si fyzicky ublížit.
Pochvalu zaslouží sbor a Hučín
Měsíc je spíše ansámblovým kusem, větší úlohu měl jen František Zahradníček, který Petra zazpíval bezchybně, avšak nepříliš výrazně. Jaroslav Březina upoutal kostýmem Sandmännchena, nikoliv hlasovým projevem. Nutno připustit, že part vypravěče je napsaný neobvykle vysoko, tenorista musí velmi často zapojovat falset. Jindy vynikající poslední laureát ceny Thálie si s nezvyklým úkolem příliš neporadil. Jediný výkon, který by bylo možno popsat v superlativech, podal Pavlem Vaňkem jako vždy skvěle připravený sbor.
Z dirigentského stupínku premiéru řídil Zbyněk Müller. Správně se soustředil na barevnost orchestru a přesné rytmy. Podařilo se mu zdůraznit eklektičnost Orffovy hudby, byť některé pasáže vyzněly příliš uhlazeně. V Chytračce zvolil pomalejší tempa a neuhlídal trumpetisty, kteří auditorium párkrát zle potrápili. V druhé půlce večera působil orchestr jednotněji a dynamičtěji než v první.
Závěrem je třeba upozornit na zdánlivý detail, dobře zpracovaný text v programu, v němž dramaturg Ondřej Hučín popisuje nejen uvedené kusy a kontext jejich vzniku, ale i „nacistickou“ minulost skladatele Carla Orffa. Inteligentní reflexi, která staví na pečlivě prostudovaných faktech, je třeba ocenit obzvlášť dnes, kdy jsou lidé ze „selhání“ obviňováni na základě smyšlenek.