Robert Langdon je profesorem náboženské symbologie, přitahuje mysteriózní tajemství, stejně jako krásné a chytré dívky, které je s ním sdílejí, nosí tvídová saka (ale spokojí se i s vypůjčeným oblekem) a navzdory Hérakleitovi ve své filmové podobě vstupuje již potřetí do stejné řeky. Poprvé jsme se s ním na filmovém plátně seznámili v Šifře mistra Leonarda (2006), podruhé ho k nám přivedli Andělé a démoni (2009) a teď přichází spolu s apokalyptickým Infernem, jež se chystá sežehnout minimálně polovinu populace naší přelidněné planety, v duchu teze, že stádo musí být probráno, aby bylo ozdraveno.
Klasika stále stejně stejná
Zní to jako pěkná kravina, ale když je výše vašeho konta a IQ závratně nad běžným průměrem (tak, jako v případě miliardáře Bertranda Zobrista), můžete to dát. Nezadržitelný růst populace se vymyká kontrole, lidstvo se stává nemocí a Inferno je lékem. Pokud bude Zobristův virus vypuštěn do světa, polovina lidí na Zemi zemře. Když to neudělá, za nějakých sto let lidská rasa zanikne, protože svůj boj o přežití nezvládne. Umanutý Mesiáš Zobrist má v téhle věci jasno a je ochoten ji nejen zacálovat, ale i provést a položit za ni život (bude-li třeba), neboť ví, že má dost apoštolů (rozuměj zmanipulovaných poskoků), kteří dokončí jeho dílo za něj. A s lidstvem to vypadá bledě, protože Landgdon leží po nehodě v nemocnici, trpí amnézií a kolem něj krouží temné stíny, jež se ho chystají poslat do kytek.
Galerie: Inferno
Je za minutu dvanáct, ještě je čas zasáhnout. Ale lidstvo je už těsně před bránou, nad níž se klene osudový nápis: „Kdo vchází mnou, nechť naděje se zhostí!“ Ekranizace Brownových „langdonovských“ předloh není zatím kompletní (chybí Ztracený symbol) ani chronologická, ale zdá se, že se filmové „čtyřky“ dočkáme. Brownův styl a Howardovo režijní aranžmá jsou ovšem konstanty, které spíš než dojem stability vzbuzují pocit resetovaného déjà vu. A to platí i o filmovém Infernu, jímž thrillerová sága profesora Langdona pokračuje. Smrtící viry jsou obehranou písní, ale když do ní zakomponujete účelově sestavený mix vědy, náboženství, umění, architektury, historie, kódů, šifer, konstrukcí, vizí a symbolů, vznikne klasická „brownovka“, která je ovšem stále stejně stejná. Stále zápolí s logikou a pomáhá si náhodou, stále ztrácí ve filmovém přepisu mysteriózní auru a napětí literárního originálu a i když tentokrát tlačí oscarový Ron Howard (Čistá duše) více na tempo, moc vás nerozparádí.
Hybrid mezi Herculem Poirotem a Indiana Jonesem
Do značné míry stejný je realizační tým: Howard odvádí poctivou filmařinu, podloženou slušným rozpočtem, Salvatore Totino za kamerou, v úvodu až nepříjemně neurotickou, Hans Zimmer, podepsaný pod atmosférickým soundtrackem, a spolehlivý Tom Hanks, který rozhodně není klasickým akčním hrdinou jako Jason Bourne nebo Ethan Hunt. Spíše může připomínat hybrid mezi Herculem Poirotem a Indiana Jonesem (který má trochu jinou akademickou aprobaci a lépe pracuje s bičem).
Podobně jako u Jamese Bonda se střídají dívky po Langdonově boku. Své si už odehrály Audrey Tautouová i Ayelet Zurerová, které v Infernu vystřídala britská kočka Felicity Jonesová. Uplatnila se dánská hvězda Sidse Babett Knudsenová, nepřehlédnutelný, a to nejen díky fyzickým parametrům, je Omar Sy a i na menší ploše zaujme profesionální likvidátor problémů Irrfan Khan. Jen ústřední záporák Ben Foster matně vysmahne a to je problém, protože tu chybí někdo, kdo přitvrdí muziku a nakopne akci.
Inferno není žádné veledílo, ale těm, kteří vědí, do čeho jdou, dá zhruba to, co čekají. Komu nevadí, že je to překombinované a apokalypticky vyšumělé, ten si tenhle úprk ve stylu „běž, hledej a najdi“ může (s dočasně vypnutým mozkem) docela užít. I když, jak říká Langdon, všechno je nějak rozmazané. Klíčem k Peklu je sice Dante, ale klíč k výmluvnému zfilmování Dana Browna stále ještě nebyl nalezen.
