„Kostelnička je postava až antických rozměrů, postava s širokým archetypálním zázemím,“ uvádí Dagmar Havlová o své nové divadelní roli a režisér vinohradského představení Martin Františák na adresu autorky dodává: „Preissová je beze sporu českou antikou.“ Rozměry silného klasického dramatu totiž Její pastorkyňa, tragický příběh z moravského Slovácka, naplňuje dokonale.
Hlavní úlohy ve hře, která patří k vrcholným dílům tuzemského divadelního realismu, jsou věnovány dvěma ženám: vdově Buryjovce přezdívané Kostelnička, jež obhospodařuje mlýn svých vnuků Števy a Lacy, a její mladé chráněnce (pastorkyni) Jenůfě, jíž okolnosti vženou mezi oba bratry. Prvnímu porodí nechtěné dítě, druhý ji žárlivě miluje a pořeže jí tvář. Aby Kostelnička budoucnost své milované schovanky zachránila, rozhodne se kvůli konvencím moravského venkova nemluvně utopit – a své svědomí tím obtěžká neúnosnou vinou.
Ostrost a temnota severských her
Vinohradská inscenace chce sledovat právě příběh neúprosných společenských norem, které vedou až ke kolektivní vině všech, kdo tragédii způsobili. „Její pastorkyňa v sobě má ledovou ostrost a temnotu Ibsenových her i čerstvost současných skandinávských her a témat, kterých se dotýká třeba skupina Dogma 95, Larse von Triera,“ dodává Františák.
Pro samotnou Dagmar Havlovou není Kostelnička prvním setkáním s dramaty kutnohorské rodačky a dramaturžky Národního divadla Preissové; v devadesátých letech mohla ztvárnit i její druhou velkou divadelní roli, tragickou postavu Evy krajčířky, která v závěru dramatu Gazdina roba nachází smrt ve vodách Dunaje.
„Gazdina roba byla moje milovaná postava,“ uvedla v průběhu generálek. „Když mi (ředitel divadla) Tomáš Töpfer řekl, že budu obsazená do Kostelničky, tak jsem se zprvu lekla, protože vidím upjatou a nepříjemnou ženu. Chtěla bych to hrát odlišným způsobem a víc se zaměřit na lásku k Jenůfě.“ Tu ztvárňuje začínající herečka Tereza Terberová.
Havlová: Kostelnička je postava až antických rozměrů
Příběh, kterému nebylo přáno
Její pastorkyňa měla premiéru 9. listopadu 1890 v Národním divadle, očekávání, která vyvolal předchozí úspěch Gazdiny roby, ale u dobového publika nenaplnila – a opona se za ní naposledy zavřela už na konci téhož měsíce. Společnost totiž hru razantně odmítla; vadila jí nejenom vražda dítěte, ale i to, jakým způsobem si Preissová dovolila vypodobnit atmosféru venkova, a autorka po zdrcující kritice už nikdy nenašla odvahu se do dalšího velkého tématu pustit, naopak snažila se svůj záměr dovysvětlit.
O čtyřicet let později tak Její pastorkyňa vyšla i knižně. Beletristickou verzí slováckého dramatu se autorka snažila dodatečně vyvrátit někdejší námitky, že hanobí slovácký lid, a dokázat, že nekopíruje ani Tolstého ani Strindberga. V neposlední řadě pak reagovala na úspěch, který v té době už zaznamenávala opera, kterou podle Její pastorkyně složil Leoš Janáček.
Ani hudební verze věčného příběhu přitom nezaznamenala úspěšný vstup na česká jeviště; Národní divadlo v roce 1903 Janáčkovu průkopnickou operu (libreto zůstalo v pěveckých partech u prózy, opustilo verše) odmítlo. Roli tehdy sehrály estetické rozepře mezi autorem a šéfdirigentem Karlem Kovařovicem, a ve zlaté kapličce tak opera zazněla až v roce 1916 poté, co Janáček přistoupil na úpravy.
Dnes patří Její pastorkyňa (často uváděná pod názvem Jenůfa) spolu s Rusalkou a Prodanou nevěstou mezi nejoblíbenější česká díla světového operního repertoáru a samotné Národní divadlo ji v novém nastudování uvádí co dekádu. Původní dramatický text Gabriely Preissové se ovšem od roku 1890 pod Hynaisovu oponu až dosud nikdy nevrátil.
