Jsou všude, kde vládne nesvoboda a teror mocných. Diktatury a totality se bez nich neobejdou. Jejich jménem sledují, pronásledují, zastrašují, týrají, a je-li potřeba, likvidují protivníky a odpůrce režimu, neposlušné, nepoddajné, neohnuté a nepodkleslé v kolenou – nebo jen prostě odmítající nabízenou spolupráci. Takový je svět tajné police, svět zlověstných stínů, které mohou cokoli a jsou schopny čehokoli, neboť se na ně nevztahuje žádný zákon kromě toho, který zpupně říká, že všechny prostředky jsou pro ně povoleny. Ten, kdo uvízne v jejich lepkavé síti má už jen mizivou šanci na cestu zpátky. Tak jako zapálený radioamatér Adam, jehož osudovým Mefistofelem, jemuž se upsal, se stala tvrdá etébácka šajba, velitel Dravec. Fakt, že si ho vybrali (jak později omluvně připomíná), nic nemění na tom, že i on měl svoji možnost volby. A jakkoli byl v tu chvíli pod rafinovaně stupňovaným tlakem, byl to on, kdo zvolil za sebe tohle rozhodnutí, a až později pochopil, že se neměl míchat mezi plevy, kde má nechutnou šanci, že ho svině nakonec přece jen docela sežerou.
Věcně vzato je konfident ten, který se svěřuje (v duchu latinského confidens), což na první poslech zas nezní tak úplně špatně. Jenomže jak se člověk složitě prodíral svými bolestnými dějinami, nabývala některá slova nových, nezřídka pejorativních významů. A tak si přiznejme na rovinu, že v dnešní dikci je konfident dehonestujcí synonymum pro informátora, bonzáka, práskače, donašeče, slídila, špicla a udavače, tedy pěkného hajlzla, jenž je v úředním jazyce zpravidla neutrálně a eufemisticky označován jako „spolupracovník“. V zásadě je to externí vidlák tajné policie, který se pohybuje v monitorovaném prostředí (jehož je přirozenou součástí), nasává informace z terénu a za nepravidelný žold plus případné naturální výhody je pak předává své centrále.
Jenomže Adam byl naverbován, složil přísahu a stal se regulérním příslušníkem tehdejší Státní bezpečnosti tak říkajíc na plný úvazek jako specialista odposlouchávač, což je profese, která se v téhle fízlovské branži rozhodně neztratí. Jestliže tedy nebyl veden jako tajný spolupracovník, informátor, důvěrník nebo agent, zdá se být český název snímku Konfident přece jenom o něco méně přesný nežli slovenský eŠteBák.
Jistou oporou pro validitu českého názvu by snad mohl být fakt, že se Adam pravověrným estébákem vlastně nikdy nestal (viz jeho likvidace kompromitujících pasáží odposlechů společnosti, která se scházela na chalupě spisovatele Arnošta, bezmocná snaha zachránit polské letadlo převážející tajně emigranty do Rakouska či jeho zásadní rozhodnutí ve chvíli, kdy má být povýšen). A možná chce tenhle subtilnější název dát prostor znepokojující myšlence, že vlastně lze žít v hříchu, i když s ním nesouhlasíme. Kolik takových bylo. Kolik takových si to ani neuvědomilo. A kolik bylo těch, kteří právě v téhle kličce hledají stále své alibi.
Jak se (ne)stát Bretschneiderem
Od doby, kdy v hospodě U Kalicha sraly mouchy na císaře pána tak dlouho, až trpělivě tu číhající tajný policista Bretschneider mohl dát za výrok, popisující tuto situaci, odvést hospodského Palivce do šatlavy, uplynulo hodně bouřlivé vody. A tajná policie od časů Josefa II. prokázala, že se jen tak nedá smést z běhu dějin, které nezřídka brutálně poznamenávala. Ruská KGB, východoněmecká Stasi, rumunská Securitate či česká StB přinesly řadu fatálních a dramatických příběhu o lidském strachu, zvrácené moci, úzkosti a odvaze, vině, váhání, pochybnostech i odpuštění a volbě mezi vírou a beznadějí. A bylo jen otázkou času, kdy se najdou tvůrci, kteří naleznou dost odvahy a odolnosti do téhle stoky za nás nahlédnout.
Zdá se, že filmová reflexe doby nedávno minulé má svůj vývoj, jenž prošel od období smířlivě a dobrácky žertujících Pelíšků k pokusům nahlédnout pravdivěji, bolestněji a hlouběji do našeho mlčícího svědomí a dát mu alespoň sem tam nějaký ten znepokojující impuls.
Za všechny upřímně míněné pokusy ohlédnout se po vlastních, nezahlazovaných „estébáckých“ stopách je dobré připomenout dva, které v tomto subžánru udávají tón. Je to vynikající německý snímek Životy těch druhých (2006), mrazivé šmírácké drama zaslouženě ozdobené Ocsarem, a o pět let mladší Pouta Radima Špačka, sugestivní psychologický thriller, rámovaný smutnou, hnusnou a šedivou depkou první poloviny osmdesátých let (do níž jsou ostatně oba filmy situovány).
Konfident se veze na téhle temné lavině, která smetla bývalého snowborďáka Jiřího Mádla a semlela jeho Adama, který nedokázal odolat dusivému tlaku, na který si zadělal již v době, kdy jako voják a zručný radioamatér přispěl k nelegální likvidační akci na hranici. Tehdy si ho všimli a pak už stačilo počkat na vhodnou chvíli, trošku ji pomoci a přitlačit. Ani to na tehdejší poměry moc nestálo. Stačilo jen nechat jeho dívku Evu studovat, povolit jim svatbu a přidělit jim umakartový byt v paneláku i se štěnicí pod tapetou a vyhlídkou na barevnou televizi a to, že nebudou pořád jezdit jenom ve Velorexu. Na letišti, kde dříve pracoval, teď kšeftují Rusové, z televize zní Biľakovy projevy, ale oni nechtějí utéct jinam, protože tohle je přece jejich země – a tak se přizpůsobí. A jejich osudy se protnou s touhle nemocnou, deformovanou a zparchantělou dobou, postavami, které se v ní snaží přežít a bojují marně o svoji důstojnost a někdy i o své životy.
Být na straně „vítězů“ je ale stále těžší
A ještě o mnoho obtížnější je nalézt odvahu se vzepřít, neboť Adam není z definice hrdina, ale stále silněji cítí, že musí udělat něco, aby mohl začít znovu žít jako člověk.
Režisér Juraj Nvota (Muzika), na rozdíl od vzpomínaných opusů interpretuje své téma z pohledu těch, kteří stojí na počátku svého dospělého života, a přesto i na ně nemilosrdně doléhá slizká, všepohlcující atmosféra doby, z níž nelze uniknout. Základní příběh, exponovaný dynamickým otvírákem z ostře střežené české hranice, mu s řadou autentických kontextů přinesl scenárista a producent Ľubomír Slivka z Ústavu pamäti národa v Bratislavě. Vybavil ho slušně poslouchatelnými dialogy, zalidnil možná až příliš ohraničeně typizovanými postavami zlých, hodných, naivních a netušících, a tohle všechno zkomponoval do formátu dobového retro dramatu, prodchnutého atmosférou všudypřítomného teroru, strachu a beznaděje bezmocných.
Jiří Mádl v titulní roli potvrzuje, že na place umí mnohem více nežli jen jezdit šusem a pádlovat v peřejích. Jeho projev je soustředěný, přesný a nevyžadující velká gesta proto, aby přesvědčivě a uvěřitelně ztvárnil dramatické proměny své netriviální postavy. Estébácká ekipa v čele s tradičně jistým a dominujícím Ondřejem Vetchým je složena až z lehce karikovaných týpků, mezi nimiž zaujímá pozici výsadního slizouna Jan Budař a zajímavým oživením je syn známého polského herce a režiséra Maciej Stuhr. Ženské role tu jsou tentokrát tak trochu v druhém plánu, což platí i o Adamově ženě Michaele Majerníkové (které toho ale scénář ke hraní příliš nenabídl), zato Arnošt Goldflam navzdory menšímu prostoru dokazuje, že je pro role disidentských spisovatelů tutovka.
Neopomenutelný je dramatický i osobní vizuál Hřebejkova dvorního kameramana Jana Malíře (včetně leteckých záběrů, jaké nejsou v českých a slovenských filmech často k vidění), solidně odvedená výprava a výmluvný podkres hudebního aranžmá Jána Zachara. Ve slovensko-česko-polské koprodukci (kde je jedním z koprodukčních partnerů i Česká televize) se tak zrodil neodbytý, poctivě natočený film, jehož významnou předností je fakt, že dokáže oslovit pamětníky a zaujmout i současné mladé publikum (a to nejen díky angažmá Jiřího Mádla).
Coppolův Rozhovor je samozřejmě jen jeden, ale Konfident je nepochybně potřebný a upřímný (byť sem tam poněkud zjednodušující a s logikou některých scén se příliš nepárající) film, který nikomu neposkytuje žádné kolektivní alibi a netvrdí, že jsme tehdy vlastně ani jinak nemohli. „Takoví jsme také byli,“ říká nám, aby to připomenul těm, kteří už si nevzpomínají, těm, kteří by rádi zapomněli, i těm, kteří to (naštěstí) neprožili. A to rozhodně není málo!
KONFIDENT / EŠTEBÁK. ČR, Slovensko, Polsko 2012, 108 min., od 12 let, 2D. Režie: Juraj Nvota. Scénář: Lubomír Slivka. Kamera: Jan Malíř. Hudba: Ján Zachar. Hrají: Jiří Mádl (Adam), Michaela Majerníková (Eva), Ady Hajdu (soused Josef), Jan Budař (zástupce Rybárik), Ondřej Vetchý (velitel Dravec), Táňa Pauhofová (Jana), Arnošt Goldflam (spisovatel). V kinech od 5. července 2012.
