Nazvat svazek esejí, kritik a úvah Vlastizrady může zavánět provokací, sebestředností či absencí dobrého vkusu – mohutný soubor pojímající texty Petra Krále z let 1960 až 2014 v sobě z toho naštěstí nemá ani stopu. Naopak, všechny práce jsou neseny kritičností, zároveň až poctivou snahou o postižení toho, o čem Král píše.
Recenze: „Vlastizrádce“ Petr Král na čtenáře neštěká
A není toho málo, a to nejen díky zmíněnému časovému rozprostření. Petr Král, ač především básník, píše nejen o literatuře, ale také hudbě, výtvarném umění, filmu, fotografii a dokonce i kulinářství. Vždy tak však činí s erudicí a zároveň, což bohužel přestává být normou, jazykem, který je krásný, kultivovaný, bohatý.
Král dobrou poezii pozná
První dojem při spatření pěkně obsažné knihy, čítající úctyhodných 1395 stran, je jasný: proboha, tolik že toho stačil napsat! A okamžitě: kolik z toho asi bude hlušiny? Možná překvapivě ovšem na žádnou nenarazíme. Po pročtení celého úctyhodného svazku si uvědomíme hned několik konstant, lze-li to tak říct.
Vlastizrady – výbor díla Petra Krále
Zaprvé: obdivuhodný záběr Králových textů, zadruhé: jejich skutečnou kritičnost, tedy to, čemu naši politici s oblibou říkávají „padni komu padni“, zatřetí: jisté preference, začtvrté: ovšem, těmto jaksi navzdory, stále se zvyšující míru tolerance a snižující se podíl jisté demagogičnosti či stranickosti.
A ještě něco, to nejdůležitější: Petr Král zkrátka dobrou poezii, ale nejen tu, pozná, a nic na tom nemění, že je básník. Protože i ti, jak dobře víme, bývali leckdy až příliš zahleděni do svých škatulek, svých okruhů a vše, co se lišilo, haněli. Ostatně, docházívalo k tomu i mezi předemigračními Královými druhy z pražské surrealistické skupiny soustředěné kolem teoretika Vratislava Effenbergera. Petr Král totiž po srpnu 1968 přesídlil do Paříže.
Kniha jako dialog
Knihou lze listovat, zastavovat se, čímž sice přeskakujeme v čase – svazek je pořádán chronologicky, můžeme tak ale sledovat vývoj Králových názorů. Možná by přesto bylo dobré vést jeho esejistickým a kritickým dílem jistou dělicí čáru – tou budiž moment jeho odchodu do Paříže.
Nerad bych autorovi křivdil, ale nevím, zdali by někdy v roce 1965, pokud vůbec, tak vstřícně psal třeba o Bohuslavu Reynkovi, jako to učinil v roce 1986. Ostatně, v tomto svazku je to jeho zmínka o hluboce věřícím básníkovi první, nejspíš o něm tedy dříve nepsal. „Záminky“ by se přitom našly. Uvádím toto jako důkaz Králova otevírání se, a to nejen doslovného.
S řadou Králových názorů lze samozřejmě nesouhlasit, například s hodnocením Kunderova románu Nesnesitelná lehkost bytí či vyzdvihováním přínosu Vratislava Effenbergera, eventuelně Andrého Bretona (jak je vidět i z rejstříku, kde oba vedou), nicméně Král není dogmatik a s jeho názory lze polemizovat, nesází je, zvláště tedy poté, opakuji, co odešel z Prahy, kategoricky. Chce se říct, ne jako pražský surrealista.
Pokud Petr Král vynáší soudy – což je vždy, a je tomu dobře – nejsou to nikdy tezovité rozsudky, ale dobře vyargumentované názory. Zkrátka, Král čtenáře neuštěká. Automaticky si tak při čtení každého příspěvku říkám, jestli si myslím to samé či ne – což není nějaké chytání za slovo, ale spíše čtenářský dialog, podnětný, vybízející k zamyšlení. A to je cenné. Namátkou: Králův kritický pohled na některé Holanovy sbírky, či na Krylova Bratříčka. A bylo by toho více…
Víc než pouhý výbor
Jistě zajímavé jsou Královy příspěvky psané pro francouzské magazíny, v nichž přibližuje osobnosti naší kultury – zajímavé v tom, co a jak Král francouzským čtenářům nabídne. A vůbec nevadí, nejsou-li pro nás třeba Ladislav Klíma či Richard Weiner nebo Josef Váchal pouhými jmény, i tento „popularizační“ pohled je podnětný.
Pokud jde o formální stránku, kniha je vedle vysvětlujícího a nic nezastírajícího Králova úvodu – objasňuje v něm i svou volbu titulu knihy – vybavena luxusním poznámkovým aparátem, bibliografickými údaji a vůbec vším, co činí z podobného svazku něco víc než jen pouhý autorský výbor.
Petr Král: Vlastizrady. Vydal Torst, 2015.