Ani čtyři roky po smrti Ivana Martina Jirouse se nedá říct, že by veřejnost znala jeho kompletní tvorbu. Vůdčí postavě československého undergroundu a uznávanému básníkovi posmrtně vychází další sbírka. Soubor poezie Akrostichy ukazuje novou linii „Magorovy“ experimentální tvorby.
Pozůstalost Ivana Jirouse odhalila neznámé Akrostichy
K nejoceňovanějším sbírkám patří Magorovy labutí písně. Zdali to změní právě Akrostichy, se teprve uvidí. Jirous je psal podle momentální nálady na všechno, co bylo po ruce. Do listů kalendáře, na účtenku v kavárně nebo na desky starých poznámkových bloků. Je tedy téměř nemožné určit, kdy přesně vznikly.
Pro formu, jejíž vznik se datuje už v antickém Řecku, zahořel Jirous už v devadesátých letech. Většinu z nich věnoval ženám, dostalo se ale i na přátele. Jednu z nic adresoval třeba Josefu Abrhámovi. V pozůstalosti akrostichy existují v bezpočtu variant, řada z nich jsou opisy, originály mohou mít ti, kterým je Jirous věnoval.
Vydání sbírky si vyžádala i trochu prozaická nutnost. Jirous za ni dostal zaplaceno, ale nestihl ji připravit. Akrostichy vyjdou spolu s jeho dalšími dvěma posmrtnými tituly v třídílném doplněném vydání poezie Magorova suma.