Moravec, který se narodil 9. listopadu 1930 v Praze, byl v médiích přezdíván „básníkem klavíru“ a pro mnohé byl dokonce „pianistou pianistů“. Uchvacoval perlivou technikou, dynamickou škálou úhozu, smyslem pro barevnost tónu a jemné odstíny nálad. Diváci i kolegové oceňovali nejen jeho instrumentální umění, ale i skromnost, neokázalost a pracovitost.
Pianista Ivo Kahánek: „Ivan Moravec byl nejuznávanějším českým pianistou, zanechal výraznou stopu hlavně v zahraničí. Budu na něj vzpomínat jako na velmi laskavého a inteligentního člověka, který byl vzorem pro mladé pianisty svým způsobem práce, snahou o maximální dokonalost.“ Moravec se podle něj nikdy nespokojil s povrchním efektem a pracoval vždy mravenčím způsobem, navíc skromně a se zájmem o práci ostatních hráčů.
Za svou bohatou mezinárodní kariéru Moravec koncertoval prakticky na všech významných světových pódiích a byl zván jako sólista předními orchestry a dirigenty. Jeho diskografie zahrnuje desítky snímků, z nichž mnohé se pyšní titulem „nahrávka roku“ a dalšími cenami. Díla Mozarta, Beethovena, Debussyho, Francka a Chopina hrál s velkým úspěchem. To zároveň vysvětluje, proč česká hudba v jeho repertoáru nezaujímá tak významné místo, i když po světě hrál často třeba Janáčkovy skladby.
- Podle Matouše Vlčinského na Supraphonu nedávno našli Moravcovu dosud nevydanou živou nahrávku z 6. ledna 1987, která vyjde pod názvem Tříkrálový koncert. „Je to repertoárově typický recitál Ivana Moravce v letech, kdy měl úžasnou formu. Hraje Bacha, Beethovena, Mozarta, Chopina a Debussyho, tedy výběr skladatelů, které hodně hrával a ve kterých byl téměř bezkonkurenční,“ řekl.
Jeho interpretační mistrovství bylo již oceněno mnoha uznáními, včetně prezidentem udělené medaile Za zásluhy v roce 2000, Ceny Karla IV. či Ceny Antonína Dvořáka.
Moravec si přes své umění a skvělou pověst nikdy neliboval v publicitě, nerad poskytoval rozhovory, a možná proto jej nebylo možné označit za proslulou star. Dokonce ani neměl v oblibě efektní virtuózní čísla a při své hře se zcela koncentroval na vnitřní svět skladeb Mozarta, Chopina, Schumanna, Brahmse, Ravela či Debussyho. Jeho jediným vstupem do populárnější sféry byl krátký příspěvek na soundtracku k filmu Amadeus, ale i tam šlo jen o úryvek z jednoho méně hraného Mozartova koncertu. V západních médiích býval přezdíván „básníkem klavíru“ či „pianistou pianistů“.
