Takovou šanci dostane ten, který se v belgickém městě Liège (Lutych) navštíví některou z akcí pořádaných v nedávno otevřeném multikulturním objektu, který byl vytvořen ze starých městských lázní. Návštěvník, který se přes klasicky pojatou recepci a šatnu v přízemí dostane do prvního patra, se náhle ocitá v „malém bazénu“, odkud volným krokem může přejít o něco víš do „bazénu velkého“ a doslova tak vplout do umění.
Objekt bývalých lázní v současnosti, po desetiletém úsilí a čtyřleté renovaci, slouží totiž kulturním i společenským akcím všeho druhu, od výstav přes přednášky, sympozia až po koncerty, divadelní i filmová představení. Takových multikulturních budov vzniká po světě mnoho a jeden ze zásadních prvků, který ovlivňuje oblíbenost místa, je i forma uchopení interiéru. Generální koordinátor projektu architekt Pierre Beugnier prozradil, že snahou rekonstrukce bylo „vrátit do domu jeho majestát, aby si uchoval svou paměť a svou duši“. Architekti tak zachovali původní prvky budovy, kterou v roce 1938 navrhl ve stylu Bauhaus architekt George Dedoyard. Překvapující ovšem je, že byla zachována i základní dispozice domu, který byl postaven jako městské lázně.
Původní, nebo se alespoň tak tvářící, dlaždičky, byly ponechány ve světle tyrkysové barvě a pokrývají, tak jako dříve, prostory bazénů, kam se sestupuje i vystupuje po schodech. Zachováno zůstalo i zábradlíčko u schodů „do vody“, tribuny i odtokové nádržky. Podlouhlý prostor s klenutým stropem nebyl ničím přepažen a jednotlivá oddělení od sebe odděluje vlastně jen slovní pojmenování a plánované využití.
Bývalý malý bazén nese jméno Rosy Parksové, na počest mladé černošky, která patřila k nejznámějším aktivistkám za práva černochů v USA. V prosinci 1955 byla ve městě Montgomery na jihu USA zatčena, protože odmítla v autobusu uvolnit místo bělochovi. „Malý bazén“ slouží k přechodným menším výstavám a také pro pořádání různých banketů a recepcí.
V nádrži velkého bazénu vzniklo divadlo pro necelých tři sta diváků. Tomuto prostoru dal jméno Francisco Ferrer Guardia, což byl katalánský volnomyšlenkář a anarchista, který založil Moderní školu, kde se děti střední třídy učily radikálním sociálním hodnotám. Pro své názory byl několikrát vězněn a nakonec v roce 1909 popraven.
Divadelní sál, který vlastně není zvenčí vidět, neboť je zapuštěn do vnitra, od vnějších prostor odděluje deska položená jakoby na hladině bazénu. Vznikl tak největší výstavní prostor, který jménem připomíná osobnost Georgese Truffauta, rodáka z Lutychu, který byl radním i poslancem a jedním z otců myšlenky Belgie jako federace. V roce 1942 za dosud nevyjasněných okolností zemřel při vojenském výcviku.
Poslední místnost je od volného prostoru malého a velkého bazénu oddělena prosklenou stěnou. Vytvořil se tak Salon osvícenectví, kde se konají různé konference a přednášky.
Rozpočet 21,7 milionů euro pak umožnil ještě zřízení knihovny, kterou sestavil francouzský diplomat, filozof a spisovatel německého původu Stéphane Hessel. Dle svého vyjádření do ní vybral literaturu obecně chápanou jako nástroj odporu, která se specializuje na témata související s přenosem paměti, sociální otázky, občanství a mezikulturní dialog.
Celý komplex se pak nazývá Město zrcadel, přestože v něm žádné zrcadlo prakticky nepotkáte. Zrcadla v názvu mají symbolicky evokovat introspekci, odrážet vědomí, mysl a kolektivní paměť. Jednotlivé odrazy a odlesky mohou za jistých podmínek tvořit jeden celek. Město zrcadel má v programu kulturní a společenské střípky sjednocovat, vytvářet podmínky pro dialog mezi kulturami. Je pravdou, že symboly a teorie vznikají snadněji, než se potom daří jejich realizace nebo naplnění. Město zrcadel má však svým tvůrčím uchopením prostoru k naplnění krásných myšlenek dobré předpoklady. Citlivá a navýsost kreativní přeměna starého v nové otevírá potřebný dialog již v prvopočátku a diskuze se rozšiřuje s každou novou akcí.
Popudem k mé osobní návštěvě Města zrcadel byla poměrně kontroverzní výstava nazvaná Degenerované umění. Expozice poprvé sdružila mnoho děl významných světových umělců (např. Gauguina, Chagalla, Ensora, Kokoschku nebo Picassa), které Hitler označil za zvrhlé. Jejich „degenerované“ obrazy byly 30. června 1939 dány v Lucernu do dražby. Město Lutych tehdy odkoupilo devět děl. Kontroverze spočívala už v samotné koupi, na jedné straně byla zachráněna vzácná umělecká díla, na straně druhé byla ziskem z aukce posílena zvrhlá nacistická ideologie.
Pro expoziční účely této konkrétní výstavy vznikla na „hladině velkého bazénu“ černá krabice, zvenčí pokryta aluminiovou fólií, která odrážela současnost jakoby v pokřiveném zrcadle. V izolovaném výstavním prostoru uvnitř se pak člověk pohyboval mezi stíny ostatních návštěvníků. Ze tmy vystupovala jen bodově nasvícená „degenerovaná“ díla. Střípky, odrazy závažného dialogu historie se současností prostupovaly umělou stěnou. Palčivé otázky se objevovaly i po opuštění prostoru, naštěstí je bylo možné vstřebat na prosvětlených „plaveckých tribunách“. Tento kulturní plavecký závod se v Lutychu opravdu povedl.
