Jana Wericha, jednoho z nejvýznamnějších českých umělců, si v těchto dnech připomínáme v souvislosti se 110. výročím jeho narození. Stalo se tak 6. února 1905. O několik měsíců později, 19. června, spatřil světlo světa Jiří Voskovec. Spolu vytvořili nepřekonatelnou uměleckou dvojici. Nelze vzpomínat na Wericha, aniž by nám vzápětí na mysl nepřišel Voskovec a rovněž Osvobozené divadlo. Jejich umělecký výraz, ať už mluvíme o herectví, nebo autorských textech, byl novátorský, originální a osobitý. Herecké kreace dvojice V+W si můžeme připomenout z několika filmů, avšak divadelní tvorbu je možné přiblížit dnešnímu divákovi jen novým nastudováním některé z her, které stvořili pro Osvobozené divadlo. Inscenování her Voskovce a Wericha však přináší nejedno úskalí a současní divadelníci se často trápí otázkou: hrát, či nehrát V+W?
Hrát, či nehrát V+W? Komplikované dědictví Osvobozeného divadla
Revoluci v tehdejší divadelní konvenci přinesla už první z nich, Vest pocket revue (1927), do zlatého českého dramatického fondu se dále zapsaly hry Caesar (1932), Osel a stín (1933), Kat a blázen (1934), Balada z hadrů (1935), Nebe na zemi (1936), Těžká Barbora (1937) a Pěst na oko (1938). O významu a popularitě těchto děl nikdo nepochybuje, ovšem jejich pozdější inscenování, ať už v běžných repertoárových divadlech, či v různých divadelních uskupeních, se v průběhu let ukázalo jako velmi problematické a ne vždy se může mluvit o úspěchu.
Humor V+W má rád snad každý, proč tedy jejich hry a hříčky jsou pro pozdější inscenátory tak tvrdým oříškem, že si na něm zuby vylámal nejeden zdatný divadelník? Příčin to má několik.
Nenapodobitelná komická dvojice
To, že je něco v uměleckém světě označeno za výjimečné, má na svědomí především osobitý, originální umělcův vklad. Originalita byla i největší devizou dvojice V+W. Jejich poetiku, styl nelze kopírovat, napodobit, ba ani příliš parafrázovat. Všechny jejich hry byly postaveny na nich. Byť se to některým kolegům nemuselo moc zamlouvat, všichni ostatní byli vlastně jen nahrávači ústřední dvojici (tedy kromě svébytné hudební složky, kterou rovněž naprosto osobitým způsobem vytvářel Jaroslav Ježek), nahrávači, kteří nikdy nehráli charaktery, ale vždy jen obecné typy, takže i jejich herectví se neslo v obecné rovině (zlý, hodný, tupý, krásná, ošklivá, svůdná atd.)
Drobnokresba a hra s detailem byla vyčleněna jen pro dvojici klaunů. Kvalita inscenace byla tudíž závislá na Voskovcovi s Werichem. Bez nich, bez jejich originálního hereckého i slovního humoru, nadhledu, jakési klaunské noblesy už to nikdy nebylo ono. Každý z pozdějších představitelů postav, které pro sebe V+W stvořili, se vlastně vůči nim musel jaksi vyhranit, najít si svoji polohu a svůj osobitý výraz a to je u tak autorských věcí velmi, velmi ožehavé.
Záludná revuální forma
Další věc, která následné inscenování her této dvojice znesnadňuje, je jejich forma. Jednotlivé scénky a skeče jsou volně zavěšeny na jednoduchou dějovou linku, jako korálky na silonový vlasec. Je zde dost místa pro improvizaci (ale zase jen ústřední dvojice) a prostoru pro reakci na případnou dobovou událost, přibyl zpěv, tanec a nedostižné předscény. Každé nové inscenování takto rozvolněné formy si žádá silný režijní vklad a originální herecký um, jenž dokáže každou ze scén vypointovat a divadelně pojmout. Přitom je nutné vybudovat pevný, ale svižný rytmus představení.
Ožehavost politické satiry
Nejproblematičtějším faktem však byla a nadále zůstává ukotvenost her V+W v dobovém kontextu. Voskovec s Werichem vytvářeli především politickou satiru, která s dobou vzniku stojí a padá. Tehdejší drzé, odvážné či burcující narážky dnešního diváka míjejí a v tomto směru je vždy zapotřebí přistoupit k aktualizaci. Pak se ovšem lehce stane, že na původním půdorysu z dílny V+W vznikne něco naprosto jiného.
Příkladem budiž šumperská inscenace Nebe na zemi z roku 2012, jejíž adaptaci Dita Lánská ve své recenzi popisuje takto: „Původní text byl značně přepracován. Především mytologicko-středozemní ukotvení děje bylo nahrazeno řešením bližším poměrům české (a moravské) kotliny. Tento posun mění i vyznění. Místo Jupitera toužícího okusit 'nebe na zemi' a dohadujícího se s manželkou Juno otevírá představení dialog čerta s Bohem. Místo sochy boha Merkura se čert vyptává na místní poměry oživlé sochy svatého Floriána. Místo dvojice ničemníků, správců Jupiterova chrámu – kněze a kostelníka, které ztvárňovali Voskovec s Werichem, intrikuje na šumperské scéně katolický kněz a farská kuchařka Barka. Ta představuje propojení hry s pohádkovou tvorbou Jana Wericha, postava totiž přímo odkazuje k jeho knize Fimfárum.“
Zde se vkrádá neúprosná otázka, na co potřebovali v Šumperku Voskovcovu a Werichovu předlohu (ale vlastně, ten titul je taky hodně důležitý, že?).
Ovšem podobným více či méně podařeným aktualizacím se nevyhnulo žádné nové nastudování jejich her (např. Městské divadlo Brno momentálně uvádí Těžkou Barboru v úpravě Jana Šotkovského a Stanislava Slováka, který k představení říká: „V našem pojetí se ze hry nic nevytratilo, zvolili jsme ale jinou dramaturgicko-režijní koncepci. Zatímco v originále postavy prvního a druhého žoldnéře vystupují na forbínu, zde do hry vstupují a utváří ji. Stávají se autory představení.“ Hru Nebe na zemi ve vlastní úpravě kromě Šumperku uvádí Těšínské divadlo atd).
A ať jsou novodobé satirické šlehy sebevíc vtipné, vždy to jaksi zadrhává. Výjimku ovšem tvoří inscenace v divadle ABC z přelomu 50. a 60. let, ve kterých Jiřího Voskovce nahradil Miroslav Horníček. Spojení Werich–Horníček přineslo další vrstvu originálního humoru, aktuální nadhled se zachováním potřebných souvislostí.
Obecně vzato, lepších výsledků, než jakých dosahují novodobé inscenace her V+W, vesměs dosahují představení, která zpracovávají širší téma V+W, například dramatizace jejich korespondence či divadelní adaptace jejich životních příběhů nebo různé kabarety a revue sestavené z produkce trojice V+W+J. (třeba Divadlo ABC nastudovalo V+W Revue, Divadlo Na zábradlí s úspěchem uvádí představení Korespondence V+W). Takovéto inscenace jsou totiž postaveny na vlastní poetice toho kterého divadla, nikoli na specifickém stylu pánů Voskovce a Wericha a z jejich tvorby (a také z Ježkovy) vyzobávají jen to nejlepší a osvědčené.
110. výročí narození Jana Wericha na ČT:
- Černá hodinka s Janem Werichem (6. 2. 23:45 ČT art) - Werich čte dopis W. Shakespearovi (1964)
- Magistři smíchu (6. 2. 00:25 ČT art) - krátký průřez českou filmovou komedií první poloviny dvacátého století (1978)
- U nás v Kocourkově (7. 2. 15:00 ČT1) - Jan Werich jako falešný hrdina v české satirické komedii podle námětu Karla Poláčka (1934)
- Těžká Barbora (7. 2. 20:20 ČT art) - Jan Werich a Miroslav Horníček v legendární hře Osvobozeného divadla. Inscenace Divadla ABC z roku 1960
- Drahý zesnulý (8. 2. 21:45 ČT2) - Jan Werich v hlavní roli komedie o povedených příbuzných a jednom domnělém nebožtíkovi (1964)
- Magnetické vlny léčí (8. 2. 22:40 ČT2) - Jan Werich a Jiří Sovák v úsměvné parodii z amerického Západu o tom, jak dva chytráci napálí hlupáka (1965)