Většina povídek je současných, z let 2004 až 2007, a jejich hrdiny jsou lidé, jaké Zdeněk Svěrák často hraje ve filmu - nepříliš úspěšní, někdy dojímavě naivní a možná i trochu trapní, ale přece jen slušní a sympatičtí lidé, jaké by většina z nás chtěla mít za sousedy, když už ne rovnou za životní partnery. I situace, v nichž se hrdinové ocitají, jsou nám povědomé (nevím ovšem, jsou-li nám povědomé spíš z už zmíněných Svěrákových filmů nebo ze skutečného života): hrdinové řeší problém, něco před svým okolím tají, přemýšlejí, jak z toho „vyklouznout“ a zároveň nikomu neublížit - a v závěru se často ukáže, že problém buď není vůbec, nebo je úplně jiný a úplně někde jinde (to je častější).
Hrdina povídky Horká neděle, řidič Vojtěch Puklice, se v sobotu večer od manželky dozví, že má na poště dopis do vlastních rukou, poslaný z Kladna. Je přesvědčený, že je to předvolání k soudu kvůli nemanželskému dítěti (měl v Kladně milenku, s níž se přestal stýkat, jakmile začala mluvit o svatbě a o dítěti). Celou horkou letní neděli se trápí, večer nevydrží a přizná všechno manželce - a když v pondělí ráno dopis vyzvedne a otevře, ukáže se, že není od soudu, ale od policie, a ta mu oznamuje, že ukončila pátrání po jeho odcizených pneumatikách.
Povídka Ruslan a Ludmila je autobiografická v tom smyslu, že v ní vystupuje skutečný pan Svěrák. Ten jezdí s autem k opraváři, který má zároveň léčitelské schopnosti. Seznámí se u něj s pacientkou Ludmilou, která sama je velmi senzitivní a má dar léčit. A nejenom léčit - zachrání před pádem obří nákladní letadlo Ruslan, a nakonec na dálku zachrání život i samotnému panu Svěrákovi (nechci prozrazovat jak).
S povídkou Ivanka a Lenin se vracíme do normalizace. Ivanka je učitelka, která nacvičuje s dětmi pořad k výročí VŘSR aneb Velké říjnové socialistické revoluce (upřesnění pro mladší čtenáře: říjnová revoluce byla 7. listopadu) a stranický tajemník ji nutí pozměnit jeden verš v básni Josefa Hory Ivan a Lenin, aby byl učesanější a přijatelnější. Tady se projevuje Svěrákův laskavě smutný či smutně laskavý pohled na normalizaci, podobný, jako v jeho slavném filmu Kolja. Můžeme s ním nesouhlasit, ale ne mu ho vyčítat - myslím, že to je jeho autentický pohled, on tu dobu tak vnímal, ne pozdně sentimentální iluze.
V povídce Natáčecí den dostane nepříliš úspěšný herec roli ve filmu slavné režisérky, a navíc se kolem něj celý den točí mladá asistentka Blanka, což hrdinovi samozřejmě lichotí - ale v závěru se ukáže, že zájem slečny Blanky nepatří vůbec stárnoucímu herci, ale jeho mladému synovi, s nímž strávila předešlou noc.
Zdeněk Svěrák na obálce knihy píše, že už na gymnáziu se chtěl stát spisovatelem povídek. Své mladické přání si splnil až teď - a to je moc dobře, protože díky jeho povídkám zažije řada čtenářů laskavější den a svět se stane laskavějším místem.
