Praha - Nová inscenace Studia Ypsilon, která zpracovává věčné faustovské téma, má premiéru 17. dubna. Podkladem k představení, které „ypsilonovskou poetikou“ přináší na jeviště základní otázky o lidské existenci a lidském snažení je především opera Charlese Gounoda Faust a Markétka. Podle inscenátorů jsou základní kameny příběhu stále platné. Hodnoty se relativizují, a tak snad ani nebe a peklo nejsou černé a bílé, ale rovnou strakaté. Všechno se může a hranice mezi dobrem a zlem je nezřetelná.
Faust a Markétka v Ypsilonce aneb Zaplať Goldflam za Janála
„Nechceme zde moralizovat, jen uplatňovat trochu rozumu a přirozeného citu k zachování nedotknutelnosti některých věcí, zvlášť těch, které nás přesahují, a o to víc si s respektem hledět především toho, co nám jako lidem přísluší a čím se odlišujeme od ostatní přírody. A taky nebrat se příliš vážně, přestože způsob, jakým všeobecně upadáme, vážný je,“ říká k inscenaci její režisér a spoluautor scénáře Jan Schmid.
Nedílnou součástí inscenací Studia Ypsilon je hudba, ať už se jedná třeba jen o scénický podkres či o stavební kámen představení, jak je tomu právě v inscenaci Faust a Markétka. Klasikem hudební dramaturgie i nastudování je v „Ypsilonce“ Miroslav Kořínek, který své originální cítění pro hravou zkratku i autorské zpracování cizích předloh opět bravurně uplatnil i v práci na Gounodově Faustovi. Hudební složka je dokonce tentokrát nadřazena činoherní a vzhledem k tomu, že roli Mefista přijal jeden z nejvýraznějších barytonů současného českého operního divadla Roman Janál, je to jen ku prospěchu celé inscenace.
„Byl jsem poměrně častým divákem Studia Ypsilon. Zvláštní poezie her tohoto souboru mě oslovila a inspirovala i v mé vlastní umělecké činnosti. V tomto smyslu považuji svůj návrat do divadla Ypsilon za velký přínos pro svůj další rozvoj,“ uvádí ke svému účinkování Roman Janál, který již před časem v „Ypsilonce“ účinkoval, a to ve Schmidově inscenaci Ibrahimbekovy hry Oprátka.
Roman Janál - Je často vyhledáván zahraničními dirigenty i režiséry, ať už jako představitel velkých operních rolí nebo jako účinkující v rámci významných pěveckých festivalů. V roce 1985 absolvoval zpěv na Hudební akademii v Sofii. Již během studií hostoval na scéně Státní opery v Sofii jako Mozartův Don Giovanni, Čajkovského Evžen Oněgin nebo princ Tarquinius v Brittenově Zneuctění Lukrécie. Po úspěšném debutu ve Státní opeře Praha v roli Guglielma (Mozart: Cosi fan tutte) a Figara (Rossini: Lazebník sevillský) zde byl v roce 1999 angažován jako sólista.
Ústřední dvojroli Fausta a Gounoda hraje Martin Dejdar, který se statečně, třebaže ne dokonale potýká s náročnou pěveckou úlohou. „Jsem člověk. Mám touhy, sny a přání. Pomozte mi je splnit, a já pro vás udělám cokoliv. Jen po mně potom nechtějte, abych to dodržel,“ odhaluje hlavní motivy chování Fausta jeho představitel.
Výrazným přínosem pro inscenaci je Arnošt Goldflam v roli Pána nebes, který s občerstvující nadílkou komična a osobitou stylizací komentuje marný Faustův zápas s osudem. Já jsem pánbůh, občas tam propašuju nějakou tu poťouchlost," popisuje lakonicky svůj přístup Goldflam.
„Faust je v každém z nás. To znamená, že v každém z nás se skrývá zárodek faustovské situace. Celé to vlastně začíná už prostou lidskou přirozeností, jakoukoliv přirozenou touhou, potřebou, vášní, chtěním, zkrátka obyčejnými věcmi, kterým člověk ve své pozemské dimenzi nutně podléhá. Právě tyto věci totiž tvoří jeho antropologickou podstatu, ono zvláštní postavení člověka mezi hlínou a duchem, mezi zvířetem a bohem. Člověk je tedy tvor trvale ukotvený v možnosti pokušení,“ zamýšlí se nad tématem hry dramaturg inscenace Jaroslav Etlík, který spolu s Janem Schmidem vložil do faustovské legendy i reálný osud autora opery Charlese Gounoda.
O Gounodovi
Charles-François Gounod se narodil 18. června 1818 v Paříži. Po studiu na pařížské konzervatoři získal v roce 1839 cenu Grand Prix de Rome za svou dramatickou scénu Fernand. Pobyt v Římě udělal na mladého Gounoda velký dojem, začal se věnovat duchovní a chorální hudbě. Po pobytu v Římě navštívil Vídeň, kde získal hudební objednávku na dvě mše. Současně s tím se však začal zajímat i o divadlo. Velkou roli tu sehrála především žádost slavné zpěvačky Pauliny Viardotové, aby pro ni napsal operu, jeho čtvrté dílo Faust a Markétka (1859) přineslo Gounodovi ohromný úspěch a zároveň i velkou popularitu, kterou si vychutnával plnými doušky. V roce 1870 se životní osudy Charlese Gounoda opět komplikují. Během německé invaze je nucen prchnout z Francie a uchyluje se do Anglie. Zde se setkává se svou velkou obdivovatelkou paní Giorginou Weldonovou. Vytváří tu řadu vokálních děl a pracuje na opeře Polyeuctes. Teprve v roce 1874 se vrací zpět do Francie. V té době však už svůj hlavní zájem věnuje především hudbě duchovní. Posledním Gounodovým dílem je Rekviem, psané pod dojmem smrti jednoho z jeho vnoučat. Charles Gounod zemřel 10. října 1892 ve francouzském městě St. Cloud jako velice bohatý a uznávaný muž, ale především jako světově proslulý hudební skladatel.