Se jménem architekta Martina Rajniše je spojeno mnoho budov na našem území. Mezi nejznámější patří asi obchodní dům Máj na Národní třídě (1975) nebo Poštovna na Sněžce (2007), ale třeba i Pavilon na Expu ve Vancouveru (1986). „Architektura je strašně důležitá věc. Málokdo si uvědomuje, jak moc na nás působí. Architektuře rozumí každý, ale ani ti největší odborníci jí nerozumějí do té míry, aby se na to dalo úplně spolehnout,“ říká spoluzakladatel České komory architektů.
Martin Rajniš má v sobě kousek ženské duše
Martin Rajniš se narodil v roce 1944. Vystudoval Fakultu architektury ČVUT, poté působil v libereckém ateliéru SIAL. Sedm let byl profesorem architektury na VŠUP. Loni strávil mnoho času v Benátkách, kde připravoval český pavilon architektury. „Architektura o nás nechává naprosto pravdivý záznam. Zásadní je porozumět tomu, jaký pocit lidé chtějí mít. Nepotřebuji vědět, jak má být velká koupelna, ale na co by se rádi koukali, jestli chtějí více nebo méně světla, jestli chtějí útulný pelíšek, nebo dům otevřený do krajiny,“ říká o své práci, při které preferuje práci s přírodními materiály a stavby začleněné do přírody.
Nedávno přednášel Rajniš na konferenci Křižovatky architektury, kde probíhala i diskuse s mladými architekty, s nimiž spolupracuje často a rád. To, že ho občas chtějí „předběhnout“, ho vždy rozdráždí. Ovšem v dobrém slova smyslu. „Mladí mají drsné podmínky. Asi drsnější než já, přestože jsem byl v nejhorším bolševismu. Česká architektura, která bude za chvíli v rukách té nejmladší generace, má našlápnuto na to, aby se dostala na mapu architektury,“ míní.
Obchodní dům Máj - jeden z prvních obchodních domů poválečné doby v centru Prahy na nároží Národní a Spálené ulice.
Martin Rajniš, architekt:
„Na světě je řekněme deset, patnáct zemí, které najdete ve všech časopisech o architektuře. Jsou jimi Amerika, Finsko i Rakousko. Byly tu i Čechy a teď už nejsou. Ti mladí kluci a holky snad tuhle zemičku v téhle kotlince dotáhnou zase zpátky na mapu architektury.“
Rozdíl v práci ženy a muže v architektuře se podle Rajniše skoro nepozná. „Ženské mají větší důraz pro detail. Když je někdo drsně programový, je to spíš chlápek. Ale znám i drsné programové architektky a mladé architekty s neobyčejným smyslem pro detail,“ vysvětluje. I on sám má v sobě kousek ženské duše, dokonce sní o tom být alespoň na týden ženou. „Doufám, že svět budoucnosti je světem žen. Architektuře by to strašně pomohlo,“ doufá. A kde se máme nadále v architektuře učit? „Naším učitelem musí být země a příroda, musíme z ní čerpat základní prvky z toho, co děláme. Myslím, že mladí architekti jdou touto cestou,“ dodává optimisticky.
Rozhovor s architektem Martinem Rajnišem (zdroj: ČT24)