Zeffirelli zkrotil Shakespearovu zlou ženu

„Zeffirelli zde zachytil filmovými prostředky experimentálně inscenovaný historický kus. Oproti tomu v následujícím Romeovi a Julii už mu šlo především o vytvoření skutečného filmu. Je zajímavé, že mu producenti nechtěli dovolit obsadit do role Kateřiny Liz Taylorovou, protože zrovna měla za sebou neúspěch s Kleopatrou. Režisér si ji ale prosadil, jakož i Richarda Burtona. Ten už měl, na rozdíl od Taylorové, dost divadelních zkušeností s Shakespearem. Herečka se ovšem do natáčení natolik ponořila, že požádala o zopakování prvního natáčecího dne, protože na konci práce došla k závěru, že na začátku nebyla dost dobrá,“ prozradila něco ze zákulisí filmová teoretička Eva Zaoralová. 

„K překvapení pesimistů, kteří bránili obsazení Liz Taylorové, film vydělal trojnásobek toho, co do něj bylo vloženo, a stal se nesmírně populárním. Kritikou je film hodnocen jako jedna z nejlepších filmových adaptací této Shakespearovy komedie,“ dodala Zaoralová. 

Zeffirelli zvítězil hlavně tím, že se mu podařilo evokovat život renesanční Padovy. Výprava je nedílnou součástí celku. Režisér se evidentně nechal inspirovat plátny italských malířů 16. století a kostýmy i scéna dodávají snímku neodolatelnou atmosféru. Navíc silný náboj a dech beroucí rytmus, kterému režisér podřídil i divadelní text ráznými škrty, vytvářejí nevázané veselí a diváckou atraktivnost. Přesto zde Shakespeare zůstává Shakespearem, jak o to režisér usiloval, neboť nade vše miloval divadlo. Na úspěchu jeho filmu se samozřejmě vydatnou měrou podílejí oba znamenití protagonisté – Liz Taylorová v roli Kateřiny a Richard Burton jako neodolatelný Petruccio. 

Úspěšný celek dotvořila jistě i hudba Nina Roty se zdůrazňujícím, silným podílem dechových nástrojů a jednoduchými melodiemi (které si někdy notují i postavy samé). I její zásluhou se nastoluje rozměr lidové veselice, jíž se radostně účastní celá Padova.

Franco Zeffirelli začínal po válce jako občasný divadelní herec v Miláně. Pravou divadelní, filmovou a režisérskou školu mu však poskytl až Luchino Visconti, u kterého Zeffirelli nejprve pracoval jako návrhář výpravy, posléze už jako asistent režie. Od roku 1950 působil sám jako divadelní režisér, lokálně proslulý originálním pojetím her soudobých dramatiků a moderními inscenacemi klasických oper. 

Jeho pověst průbojného talentovaného režiséra se brzy rozšířila nejen po celé Itálii. Hostování po Evropě vyústilo v roce 1961 ve velkolepý úspěch na londýnské divadelní scéně, kde na prknech divadla Old Vic uvedl inscenaci Shakespearovy tragédie Romeo a Julie. „Setkání“ s nejslavnějším světovým dramatikem bylo osudové pro celou Zeffirelliho kariéru, kdy následně proslul jako uznávaný odborník na Shakespeara.