Recenze: Dvě výstavy, dva kurátoři

Fundamenty & Sedimenty / Vzpoura hraček 2011 v Galerii hlavního města Prahy a Mutující médium v Galerii Rudolfinum - o obou souběžně představovaných výstavách vyšla celá řada recenzí, od tzv. informačních po zajímavé, vtipné i věcně kritické rozbory a analýzy. Připojuji pár poznámek možné pohledy lehce doplňujících. Podívejme se spolu na tři veličiny, v tomto případě zdánlivě jednoznačné, přesto však jsoucí opravdu ve stálém vývoji a dynamickém pohybu.

Galerie: Obě dvě instituce jsou dnes impozantními nositeli prezentací současného českého i světového moderního umění. Po jistém odumření Národní galerie, která by teoreticky měla nést daleko významnější podíl na práci s moderním uměním, postupně převzaly vůdčí iniciativy, což v chvályhodné kvalitě a značném tempu činí již několik let.

V době, kdy se vystavuje v libovolných prostředích, ať již z důvodů ceny, nebo místa, či pro potřebný kontrast, nebo patřičné naladění (čti vzrušení) diváka, což u města, jako je Praha, platí poměrně výrazně, přihlédneme-li k tomu, že místo trpí konstantním nedostatkem finančních prostředků na významnější, zejména dovezené výstavní projekty, si obě místa vytvořila zjevnou míru zodpovědnosti.

Galerie hlavního města Prahy v poměrně značném, někdy oslepujícím tempu vrhá na "trh" stále nové projekty, velmi často logicky zrcadlící střední a  nejmladší generaci tvůrců, a vytváří tak nejen nové publikum, kterému takové počínání konvenuje, ale také kvalitní mapu mladé české scény. To vše v prostředí důstojném a v prostorách chvályhodně zvládaných.

Galerie Rudolfinum, která nastartovala v předešlých letech obdivuhodně a tvrdohlavě ve výběru zdejšího, ale svého času i světového moderního umění v rozsáhlých celcích, po jisté době z řady důvodů, po lehkém váhání, přešla k prezentacím současného českého umění, stále častěji tvůrců mladší i nejmladší generace. Pár metrů od sebe se tak potvrdila dvě prostředí, se kterými můžeme, jak vidno, vážně počítat a úspěšně tak, sečteno, suplují některé zahraniční výstavní velkodomy. Bez takovéhle pozice a zaměření by obě zmiňované výstavy nemohly vzniknout (alespoň ne v tomto rozsahu a kvalitě).

Kurátoři: Obecně je jednoznačné, že kvalitní výstavu v těch dobrých případech logicky vytváří kurátor. Jeho osobnost, podobně jako u režiséra filmu nebo inscenátora jiných mediálních prezentací, vytváří formu i dopad celé akce. Oba dva svrchovaní autoři jsou osobnosti již několik let se formující a jdoucí velmi jednoznačně svým identifikovatelným směrem. Sázka na Petra Vaňouse v případě Fundamentů a sedimentů a na Pavla Vančáta u Mutujících medií nebyla rizikem, protože oba se ve svých oborech cítí doslova jako ryba ve vodě a navíc přinášejí schopnost vlastního pohledu a výběru.

Jak bylo již v mediích zmíněno a jak se autoři sami ve svých textech vymezují, ani v jednom případě nejde o výstavu obrazů nebo výstavu fotografie. A v žádném případě o výstavy shrnující a prezentující současnou scénu. Petr Vaňous zaťatě připomíná, v rámci zadání, své oblíbené autory, kterým léta poctivě slouží, zpočátku stíhán nepochopením, nebo dokonce povýšeným posměchem. Zde je propojil se jmény starší generace a vytvořil unikátní výstavní soubor, adorující jednoduchost a redukování formy.

Pavel Vančát, jehož až posedlá záliba ve fotografii, zejména v pracích nové generace, je všeobecně známa, použil Rudolfinum jako výstavní platformu pro osobitý pohled na segment tvůrců, který mu posloužil pro ilustraci možné analýzy stavu současné české fotografie, a rozdělením výstavy na související celky podal návštěvníkovi pomocnou kurátorskou ruku. Volba stále ještě mladých a nápady překypujících kurátorů je důležitou kvalitou, která nejen chválí pořádající subjekty, může vysoce konzervativní publikum možná odpuzovat, ale potvrzuje dynamičtější a mladší směřování obou institucí, jak jsem ostatně zmínil výše.

Vystavovaná díla patří ve výtvarném umění ke stále ještě nejsledovanějším a svým způsobem konzervativním médiím. Díky explozi popularity a dostupnosti fotografie a možná i díky zdánlivě snazšímu čtení tohoto zlidovělého média (nezapomeňme na oblibu a dostupnost fotografie v západní a střední Evropě po celé dvacáté století a její jakoby až zničující erupci po nástupu všeobjímající digitalizace) má Vančát ve svých Mutujících médiích možná významnější základnu diváků. Ty však doslova odrovnává vytvořením osobitých kapitol, logicky ilustrujících možný subjektivní nebo také objektivní výklad tématu – viz jeho rozdělení výstavy na soubory Piktorialisté, Stratégové, Manipulátoři, Nefotografové a Po fotografii. Komentáře o tom, že kurátor vystavuje své přátele, jsou nesmyslné - kurátor vystavuje samozřejmě takové autory, kteří co nejvěrněji ilustrují vnitřní zadání. Petr Vaňous bývá „obviňován“ ze stejného kurátorského hříchu. Má to možná ještě jednoduší, protože celá řada autorů, naplňujících vnitřní zadání, patří k často kurátorem prezentovaných autorů. Nicméně doplnění základního segmentu o mnoho dalších jmen a propojení s opravdu „zasloužilými“ mistry české výtvarné scény tuto interpretaci nabourává. U Vaňouse navíc došlo k výraznému architektonickému řešení celé výstavy, které většinu návštěvníků, i otrlých, překvapí, ale pokud přistoupíme na zadaná pravidla, musí být přijato.

Závěrem: Dva kurátoři vytvořili ve dvou prestižních výstavních domech dvě opravdu přitažlivé a zajímavé výstavy. Liší se od sebe, jak jen mohou, jsou svrchovaně autorské, subjektivně pojaté, nepostrádají však humor a pro mnohé diváky mají nepopiratelnou informační hodnotu. Navíc jsou dokladem pulzujícího výtvarného života v Čechách. Vědomě však přistupujeme na to, že sledujeme pouze určitý, viditelný a důležitý segment, nikoliv velkolepou hodnotící prezentaci.

Vaňousova výstava: Hynek Alt & Aleksandra Vajd / Jonáš Czesaný / René Hábl / Daniel Hanzlík / Markéta Hlinovská / Monika Immrová / Vladimír Kokolia / Vladimír Kopecký / Jakub Lipavský / Jiří Matějů / Michaela Maupicová / Jan Merta / Vojtěch Míča / Josef Mladějovský / Petr Nikl / Jaromír Novotný / David Pešat / Jiří Petrbok / Ivan Pinkava / Petr Písařík / Ondřej Přibyl / Jiří Sopko / Jitka Svobodová / Robert Šalanda / Lubomír Typlt / Jindřich Zeithamml

Vančátova výstava: Ivan Pinkava, Václav Jirásek, Václav Stratil. Jiří Thýn, Hynek Alt a Aleksandra Vajdová,  Jasanský/Polák, Markéta Othová, David Možný, Štěpánka Šimlová, Pavel Baňka Alena Kotzmannová, Michal Kalhous, Zbyněk Baladrán, Veronika Bromová, Jiří Černický, Milena Dopitová, Jiří Kovanda, Michal Pěchouček, Daniel Pitín, Antonín Střížek, Jiří Surůvka a Filip Turek.

Obě výstavy je možné vidět do 1. května.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

Sorrentino má rád momenty zastavení, říká střihač jeho filmů

Festival Dny evropského filmu se letos věnuje tvorbě italského režiséra Paola Sorrentina. Jak se spolupracuje s oscarovým režisérem, popsal České televizi jeho dvorní střihač Cristiano Travaglioli. Mluvil o přístupu Sorrentina k filmu i o natáčení seriálu Mladý papež.
před 6 hhodinami

Komorní scéna Aréna uvádí hru inspirovanou zakázaným románem

Dramatik a dramaturg Tomáš Vůjtek připravil pro Komorní scénu Aréna v Ostravě novou hru. Pod názvem „Klaus Mann napsal Mefista“ hledá v osudech německého spisovatele i jeho zakázaného románu zamyšlení pro současnost.
před 8 hhodinami

Méně filmů i práce, kritizují Thompsonová či Bardem fúzi hollywoodských studií

Více než čtrnáct set hollywoodských herců, scenáristů, režisérů a dalších filmových profesionálů se s „jednoznačným nesouhlasem“ staví proti tomu, aby společnost Warner Bros. pohltil její konkurent Paramount. V otevřeném dopise vyjádřili obavy z dopadů, jaké by spojení dvou významných hollywoodských studií mohlo mít na už tak ohrožovaný filmový průmysl. Paramount naopak ujišťuje, že transakce přinese „více příležitostí pro práci“.
před 12 hhodinami

Zemřel trumpetista Václav Hybš. Spolupracoval s Gottem i Matuškou

Ve věku 90 let zemřel v neděli trumpetista, aranžér a kapelník Václav Hybš. Vystupoval s řadou známých interpretů populární hudby včetně Karla Gotta a Waldemara Matušky. Jeho orchestr byl především v 80. letech častým hostem na televizních obrazovkách, zejména v různých pořadech estrádního typu, televizních Silvestrech či v Televarieté. O jeho úmrtí informoval producent Jan Adam.
13. 4. 2026Aktualizováno13. 4. 2026

VideoRole si nehledám, najdou si mě, říká herečka Jana Nagyová

Pro generace diváků zůstane navždy spojena s princeznou Arabelou. Teď se ale na televizní obrazovky a filmová plátna vrací v rolích, které mají k pohádkové bezstarostnosti daleko. Po letech věnovaných rodině zažívá herečka Jana Nagyová svůj velký návrat, který potvrdila i v novém životopisném snímku Šampión o krasobruslaři Ondreji Nepelovi. „Role si nehledám, ty role si najdou mě,“ poznamenala v Interview ČT24, kde ji vyzpovídala Tereza Willoughby. „Už jsem nad věcí, zažila jsem v životě aplaus i kritiku i pády i smích,“ říká Nagyová. Lidem chce prý rozdávat radost a štěstí.
12. 4. 2026

Michal Prokop a James Cole s Ideou mají po dvou cenách Anděl

Patnáct kategorií cen Anděl za rok 2025 zná své vítěze. Nejlepší loňské album natočil sólový interpret roku Michal Prokop s kapelou Framus Five. Po dvou cenách si za společný projekt odnesli také rappeři James Cole a Idea. Sólovou interpretkou je Klára Vytisková, kapelou Mňága a Žďorp. K významným osobnostem v síni slávy se připojila Lenka Filipová.
11. 4. 2026Aktualizováno11. 4. 2026

Baron Prášil v Laterně magice vypráví beze slov i Zemana

Baron Prášil ožívá na jevišti. Klasický příběh o síle představivosti, který je známý především díky filmu Karla Zemana, nastudovala Laterna magika v Praze jako multimediální inscenaci.
11. 4. 2026

K nalezení nacisty ukradeného Modiglianiho napomohly i Panama Papers

Do Francie by se měl po letech sporů vrátit obraz od Amedea Modiglianiho s pohnutou historií. Malba Sedící muž (opírající se o hůl) urazila cestu z nacisty okupované Francie až do New Yorku, kde letos v dubnu nejvyšší soud rozhodl o navrácení obrazu vnukovi původního majitele. K dohledání díla napomohla i kauza Panama Papers.
10. 4. 2026
Načítání...