Praha - Vojta Náprstek prosazoval emancipaci žen, jeho vlastní žena Josefa ale z pohledu dějin zůstává tak trochu ve stínu tohoto národopisce, vlastence a mecenáše 19. století. Kniha Byl to můj osud…, kterou vydává Národní muzeum, chce docenit její vliv na vznik sbírky Náprstkova muzea, autentické zápisky navíc čtenářům prozradí víc o známých osobnostech tehdejší doby.
Byl to můj osud… zapsala si osudová žena Vojty Náprstka
Josefa Náprstková (1838–1907), za svobodna Křížková, vzpomíná na dětství prožité na Betlémském náměstí v Praze, na revoluční rok 1848 i na svou zaměstnavatelku Annu Fingerhutovou neboli Náprstkovou. Jako služka ve vinopalně, kterou Náprstkova rodina provozovala, poznala Vojtu (Adalberta), který si ale původně myslel na Josefinu sestru.
„Až do sňatku s Vojtou - což trvalo hodně dlouho, protože matka svazku nepřála, takže se vzali až po její smrti - zůstávala Josefa služebnou. Pořád byla ženou v pozadí, ale z lásky k Vojtovi si přibírala i další práci, například mu pomáhala s muzeem,“ popisuje Josefin osud spoluautorka knihy Milena Secká.
GALERIE
Portrét Vojty Náprstka zdroj: Národní muzeum
Rozhodně Náprstek ve své přítelkyni a později ženě našel oddanou a schopnou spolupracovnici. Byla i u toho, když v roce 1865 založil první ženský vzdělávací spolek v českých zemích - Americký klub dam. Náprstek, který po roce 1848 odešel na deset let do Spojených států, byl příznivcem pokroku: podporoval ženy ve vzdělání, ale jejich emancipaci pomáhal také prakticky představováním různých vynálezů a objevů pro usnadnění práce v domácnosti.
Josefa mu v obrozeneckých snahách pomáhala, a když v roce 1894 zemřel, přebrala jeho roli i starost o muzeum, na které přeměnil svůj rodný dům a které dnes nese jeho jméno, a rozšiřování sbírek. „Když šla žádat o finanční prostředek, chodila kolem oběda, aby se jí lidé chtěli co nejrychleji zbavit a spíš jí něco dali,“ prozradila některé Josefiny fígle Milena Secká.
Neznámý osud Josefy Náprstkové vychází knižně (zdroj: ČT24)
Už za Náprstkova života to byla právě Josefina, kdo vedl korespondenci s muzejními přispěvateli. Dopisovala si s profesory v Indii, s lékaři na Sumatře a mnoha cestovateli, přátelské pouto ji pojilo například s Emilem Holubem. „Nebál se být upřímný, dopisy jsou velmi otevřené na dobu, kdy byly napsány,“ podotkl spoluautor knihy Martin Šámal. Slavný cestovatel s Josefinou například probíral svůj rozchod se snoubenkou Bertou Novákovou.
Zápisky Josefiny Náprstkové nejsou ale jen harmonické čtení, papíru svěřovala i nelibost nad chováním některých lidí. „Osobnosti, které čtenáři znají jako slovníková hesla, uvidí jako lidi z masa a krve,“ domnívá se Secká.
Lépe také poznají Josefu Náprstkovou, podle autorů zajímavou a neprávem opomíjenou osobnost. První kritickou edici dosud nepublikovaných rukopisů by do dvou let měla následovat i kniha.