Norsko se zřejmě vzdá miliard barelů ropy, která se teď nachází pod soustrovím Lofoty, a namísto těžby fosilních paliv zvolí stát takový přístup, který dovolí zachovat vzácné místo. Ve světě si přitom ropa stále udržuje svou důležitost. Třeba ve Spojených státech přijímají opatření urychlující stavbu ropovodů a plynovodů. USA i Norsko v současnosti patří mezi špičkové světové producenty ropy a zemního plynu, ovšem obě země činí odlišné kroky v reakci na tlak z průmyslu.
Politici v Norsku zasadili svému ropnému průmyslu citelnou ránu – shodli se na omezení průzkumných prací v soustroví Lofoty. Právě tady se mají nacházet až tři miliardy barelů ropy, které by mohly zemi zajistit nemalé příjmy – až 65 miliard dolarů. Zástupci tamní Strany práce, která je nejsilnější stranou v norském parlamentu a dříve podporovala těžbu ropy, se totiž přidali na stranu odpůrců otevírání nových vrtů.
Souostroví Lofoty v arktické oblasti je totiž domovem jedné z největších populací tresky obecné a sleďů na světě, ale i korálového útesu. Může se také pochlubit některými z největších evropských kolonií mořských ptáků a dalšími tisíci druhy ryb i kosatek.
„Zdá se, že Norsko, největší producent ropy a zemního plynu v západní Evropě, opouští miliardy barelů ropy a plynu,“ poznamenala agentura Bloomberg. Ropný a plynárenský průmysl má už po léta na souostroví zálusk, a tak na politické rozhodnutí okamžitě reagovaly společnosti z petrochemického průmyslu, které vyjádřily pochyby o další budoucnosti severské ekonomiky.
Například podle státní společnosti Equinor, která je největším tamním producentem, je zpřístupnění ložisek zásadní pro zachování těžby, v těch stávajících totiž ropa ubývá.
Pro srovnání, úplně jiný příběh se odvíjí ve Spojených státech, kde prezident Donald Trump podepsal dvojici nařízení, která mají urychlit stavbu nových ropovodů a plynovodů. Jednoduše řečeno mají nařízení „pomoct americkým energetickým společnostem vyhnout se zbytečné byrokracii“, citoval deník Washington Post Bílý dům. A zatímco ochránci životního prostředí hned začali „bít na poplach“, zástupci ropného a plynárenského průmyslu slaví a děkují Trumpovi za to, že „čistí cestu k rozvoji“.
Akce dvou předních průmyslových zemí podle komentářů ukazují, jak i blízcí spojenci reagují dramaticky odlišně na rozvoj průmyslu, na otázky životního prostředí a změny klimatu.
Od rybolovu přes ropu až k „čistotě“
Norsko je z historického hlediska silné v rybolovu, avšak v druhé půlce minulého století postavilo svou ekonomiku právě na těžbě a exportu ropy a zemního plynu. Dnes je tak třetím největším světovým exportérem zemního plynu a jedenácté ve vývozu ropy.
„Přestože hrají dodávky ropy a zemního plynu z Norska především v západní Evropě významnou roli, v globálním kontextu je těžba Norska srovnatelná s dodávkami Kataru, je tedy o něco menší než produkce Nigérie a nyní zhruba desetinová ve srovnání s ruskou produkcí,“ konstatuje výkonná ředitelka Českého plynárenského svazu Lenka Kovačovská. A ze statistiky také lze vyčíst, jak rostoucí produkce v USA v posledních letech více než „nahrazuje“ postupné snižování těžby v Evropě.
Rovněž by podle šéfky svazu případné navýšení těžby v oblasti soustroví Lofoty neznamenalo v celosvětovém měřítku tak velkou změnu v cenách. „Z pohledu evropských spotřebitelů by samozřejmě případná těžba měla výhodu v tom, že by se jednalo o geograficky velmi blízkou těžební lokalitu, která je navíc v demokratické zemi s velmi těsnými vazbami na EU,“ vysvětluje Kovačovská.
Vojtěch Kotecký z institutu Glopolis s ní souhlasí. „Norsko je pro nás důležité spíš proto, že je to přátelská země a spolehlivý partner – což se o řadě jiných dodavatelů ropy říci nedá. Proto by pro nás bylo pohodlnější pokračovat v odběru norské ropy,“ míní.
Je však diskutabilní, jak moc trhy vůbec kdy věřily, že by někdy norská vláda reálně umožnila zdroje ve vzácném ekosystému těžit, dodala Kovačovská. „Ale s ohledem na reakci trhů na zveřejnění finálního zamítavého stanoviska lze dovozovat, že příliš velká očekávání v tomto směru nebyla,“ míní Kovačovská.
Žádné emise. A to u všech aut prodaných od roku 2025
Norsko a potažmo celá Skandinávie patří už delší dobu ke klíčovým propagátorům ekologicky přívětivé energetiky. Dokonce i norský státní fond (oficiálně The Government Pension Fund Global, účet spravuje Centrální norská banka – pozn. redakce), který spravuje a investuje státní příjmy z ropy, propaguje čím dál častěji čistější formy energie.
Pro Norsko jsou právě prostředky z tohoto fondu investicemi do zajištění budoucích stabilních příjmů pro hospodářství i státní sociální systém, a to i pro období očekávaného budoucího propadu zisků z ropného sektoru. Surovina by měla být podle odhadů a při stejném tempu těžby vyčerpána totiž za asi 60 let.
Norská vláda nedávno oznámila, že se státní fond zbaví některých akcií petrochemických firem. Důvodem má být diverzifikace portfolia fondu, který finanční prostředky z akcií vloží do firem z jiných odvětví. „Cílem je snížení závislosti norské ekonomiky na cenách ropy,“ uvedla pro agenturu AP norská ministryně financí Siv Jensenová.
Budoucí ideální Norsko je každopádně podle představ tamních politiků takové, které se obejde bez fosilních paliv. Podle Pařížské dohody se tato severská země zavázala, že do roku 2030 sníží své emise skleníkových plynů o 40 procent ve srovnání s úrovní v roce 1990.
„Těžba bude v Norsku klesat postupně a očekávatelně, nebude se jednat o okamžitý proces, díky čemuž nebudou ani dopady na trh práce tak skokové,“ míní Kovačovská.
Výkonný ředitel Svazu moderní energetiky Martin Sedlák poznamenal, že s ohledem na to, že má Norsko drtivou většinu elektřiny z vodních elektráren, bude doprava klíčovým odvětvím, u nějž bude země řešit závislost na fosilních palivech. „Norský parlament stanovil cíl, aby všechna nová osobní vozidla prodaná od roku 2025 byla bezemisní,“ doplnil Sedlák.
V tomto trendu zřejmě nebude Norsko osamocené. Agentura Bloomberg očekává, že v roce 2030 bude celosvětově na silnicích ročně přibývat 30 milionů nových elektromobilů.
„Motorem jejich rozvoje má být dosažení cenové rovnosti s vozy spalujícími benzin nebo naftu po roce 2025, ale také inovace v oblasti baterií. K roku 2040 má jezdit po světě přes 560 milionů elektrovozů, které denně uspoří 7,3 milionu barelů ropy,“ říká Sedlák.
A nepůjde jen o osobní automobily, ale také elektrobusy. Ty již dnes začínají dominovat v některých evropských nebo čínských městech. „Po roce 2020 se očekává, že každý druhý nový autobus brázdící města bude s čistě elektrickým nebo hybridním pohonem,“ připomíná Sedlák.
V Norsku se letos v březnu prodalo už více elektromobilů než klasických aut, konkrétně dosáhly podílu 58,4 porcenta. Generální tajemnice Norského sdružení elektrických vozidel Christina Buová dodala, že podíl tohoto typu vozidel na trhu v prvních třech měsících roku 2019 činil 48,4 procenta a očekává se, že se bude pohybovat kolem 50 procent za celý rok.
„Norsko ukazuje celému světu, že elektromobil může nahradit auta poháněná benzinem a naftou a být významným příspěvkem v boji za snižování emisí CO2, “ uvedla Buová ve svém prohlášení.
Pětimilionové Norsko ostatně podpořilo prodeje elektrických vozidel řadou věcí. Osvobodilo tato auta od dovozních poplatků a některých daní. Majitelé také neplatí mýtné a používají jízdní pruhy pro autobusy v přetížených městských centrech.
Studie neziskové organizace ICCT mimochodem ukázala, že v pěti evropských zemích se už zdá být výhodnější variantou vlastnit a provozovat elektromobily namísto benzinových nebo naftových vozů. Právě v Norsku vychází srovnání vůbec nejlépe, alespoň pokud porovnáme elektroauta s těmi s naftovými motory.
Studie zkoumala náklady na nákup, pohonné hmoty a daně u nejprodávanějšího automobilu v Evropě, a to Volkswagenu Golfu, ve verzích elektrických, hybridních, benzinových a naftových. Čistě elektrická verze byla v průběhu čtyř let nejlevnější ve všech sledovaných státech – ve Velké Británii, Německu, Francii, Nizozemsku a Norsku. A to díky kombinaci nižších daní, nákladů na palivo a dotací na kupní cenu.
Příjmy z obnovitelných zdrojů mají v roce 2030 dosáhnout úrovně vývozu mořských ryb a plodů
Pokud jde o budoucnost, Norové se podle Koteckého z institutu Glopolis neplánují zaměřit na jedno dílčí odvětví. Naopak, i on připomíná, že země promyšleně část ropných zisků ukládá, aby je investovala do nových odvětví, aby vydělávaly také příštím generacím. „Patrně bude stále více směřovat k technologickým odvětvím a inovativní ekonomice,“ dodává Kotecký.
Každopádně, mezi základní strategie, na kterých chce Norsko postavit svou ekonomiku do budoucna, patří rozhodně podle oslovených expertů podpora rozvoje obnovitelných zdrojů a jejich výstavba nejen v Norsku.
Dnes dosahuje norský export obnovitelných zdrojů roční úrovně 1,2 miliardy dolarů. Během dalších deseti let by se měl osminásobně zvětšit, dodal Sedlák. V roce 2030 by tak měly příjmy v oblasti obnovitelných zdrojů dotáhnout vývoz mořských ryb a plodů, což je dnes druhé největší exportní odvětví v Norsku.
Lze už uvést i konkrétní příklady. Podle Sedláka je jedna z globálně úspěšných firem v této oblasti norská státní společnost Statkraft. Vznikla v polovině 80. let minulého století a jejími prvními projekty obnovitelných zdrojů byly především vodní elektrárny, ke kterým má Norsko ideální podmínky.
Dnes působí ve více než 20 zemích světa a zaměstnává přes tisíce pracovníků. K vodním turbínám přidala postupně větrné elektrárny. Například v roce 2012 dostavěli a k síti připojili větrný park u pobřeží Norfolku v Anglii, který vyrobí takové množství elektřiny, že nasytí 220 tisíc britských domácností čistou energií.
Další norská společnost Scatec Solar se soustředí na výstavbu fotovoltaických parků. Do roku 2020 chce zdvojnásobit svůj instalovaný výkon. Očekává příjem 150 až 200 milionů dolarů ročně a jeho další růst.
„Na místo exportu vytěžené ropy se tak Norsko snaží stavět čisté zdroje energie přímo v místech, kde se energie spotřebovává,“ konstatuje Sedlák.
Dodává také, že podle globálního indexu pro inovace v oblasti čistých technologií má Norsko největší rozpočet na výzkum a vývoj na světě pro environmentální technologie v poměru k hrubému domácímu produktu. Právě podpora vývoje moderních technologií v oblasti energetiky je klíčem, díky kterému může Norsko uspět v rámci očekávaného celosvětového ústupu od fosilních paliv.
Klíčovou otázkou je také zaměstnanost. Aktuální rozhodnutí norských politiků o Lofotech zkritizovaly tamní odbory, podle nichž se to může podepsat na životech více než 170 tisíc Norů, kteří v odvětví pracují. „Ropný průmysl dnes vytváří asi patnáctkrát více pracovních míst než sektor obnovitelných zdrojů. Diverzifikace moderní energetiky však může přispět k úspěšnému vytvoření nových pracovních míst v oblasti celého bloku udržitelné ekonomiky,“ podotkl Sedlák.
Trumpovu energetickou politiku nesdílejí všechny státy USA
Současná vládní politika v USA jde jiným směrem než Evropa, pokud vezmeme v potaz i poslední zmíněná nařízení prezidenta Trumpa, která zjednoduší a urychlí stavbu plynovodů a ropovodů. Na druhou stranu se oslovení odborníci shodují, že celá řada amerických společností, včetně velkých hráčů energetického i ropného sektoru, čím dál více investuje do ekologicky méně škodlivých zdrojů energie.
„Jednak kvůli obavě z reakce kapitálových trhů, a jednak proto, aby neztratili v budoucí energetice konkurenční výhodu. Také některé státy v USA nadále, i navzdory přístupu prezidenta Trumpa, prosazují opatření, která povedou k více udržitelné energetice. A je potřeba říct, že v této oblasti mají jednotlivé státy USA velmi rozsáhlé kompetence,“ poznamenala Kovačovská.
Sedlák s tím souhlasí a podotýká, že ačkoliv v rámci federální vlády volí současný prezident Trump strategii podporující těžbu fosilních paliv, v detailu lze najít pozitivní změny. „Například stát Kalifornie usiluje o zákaz prodeje nových vozů se spalovacími a vznětovými motory od roku 2040 a současně chce výhledově pokrývat spotřebu elektřiny čistě z produkce obnovitelných zdrojů, podobně jako Havaj nebo Washington D.C.,“ vysvětluje Sedlák.
„USA nejsou jenom Trump. Před rokem Trumpova administrativa potvrdila Obamovo moratorium na těžbu ropy u mořského pobřeží na Floridě, protože znamená velké riziko pro pláže, turistiku a přírodu. Řada států Unie včetně Floridy nebo Kalifornie je velmi vehementně proti těžbě ropy u svého pobřeží,“ doplnil Kotecký.
Couvnutí od ropy
Oslovení odborníci se nicméně shodují, že na český trh prozatmíní vývoj v Norsku nebude mít žádný velký dopad. „Cena ropy se určuje na jiných trzích,“ konstatuje Sedlák. Pro českého spotřebitele je však podle něho klíčová jiná otázka: jaké kroky udělá česká vláda v oblasti rozvoje čisté mobility.
Na automobilový průmysl v Česku připadá devět procent českého HDP, a tak tvoří významnou část českého hospodářství. „Pokud nám nemá ujet vlak, neobejde se naše ekonomika bez jasné strategie, jak může naše země využít globální transformaci energetiky včetně elektromobility, která bude výzvou také pro automobilový průmysl,“ uzavírá Sedlák.
A Kotecký připomíná, že norský přístup, a to i pokud se nakonec stane oficiálním rozhodnutím státu, není a nebude nijak neobvyklý. Řada zemí se už rozhodla nevyužít část svých fosilních paliv. Například i Česko už v roce 1991 dospělo k tomu, že nechá v zemi část svých zásob hnědého uhlí tam, kde by těžba vyžadovala vystěhovat a zbourat další severočeské obce.
„Norsko se možná za pár let rozhodne, že nechá v zemi část svých zásob ropy tam, kde by těžba představovala velké riziko pro rybolov a turistiku v křehké arktické krajině. Ani Němci nebo Britové nehodlají vytěžit a spálit veškeré své uhlí jen proto, že ho mají. A koneckonců Trump prozatím rozhodl, že nebude těžit ropu u floridského pobřeží. Nevytěžit všechny suroviny, které země má, pokud by dobývání znamenalo neúnosné škody, je běžné rozhodnutí,“ dodává Kotecký.
