Během recese, která před deseti lety zaskočila svět, přibylo nezaměstnaných a životní úroveň mnoha lidí se zhoršila. Nesrovnatelně horší důsledky měla Velká deprese 30. let minulého století. Ekonomika USA tehdy poklesla za pár let o polovinu a dlouhé fronty se stály na práci i na jídlo. Lidé umírali hlady a miliony bezdomovců se potulovaly zemí. Krize měnila společnost – role hlavy rodiny se mnohdy ujímala žena. Mezi nejpostiženější státy patřily Německo i Československo. Velká krize se považuje za jeden ze spouštěčů druhé světové války. Zbrojení přitom paradoxně pomohlo hospodářství oživit. Do budoucna krize přinesla větší regulaci národních ekonomik.
Není krize jako krize. Velká deprese 30. let přinesla masovou chudobu a migraci, lidé umírali hlady
Řada našich přátel byla na stejné lodi. Viděli jsme velké domy, ale nikdy jsme (s jejich majiteli) nepřišli do kontaktu. Věděli jsme, že mají víc než my, ale nebyla žádná naděje, nikdy jsme ve skutečnosti netoužili být bohatí, protože jsme věděli, že je to beznadějné.
„Nelze podcenit šok, který krach způsobil. Lidé nevěřícně zírali. Zmocnila se jich panika. A trh se propadal a propadal. Zástupce města to natolik znepokojilo, že na místo poslali čtyři sta jízdních policistů v obavách, že se dav vrhne na burzu ve stylu dobytí Bastily,“ popisuje překotný vývoj po „černém čtvrtku“ 1929 autor knihy Wall Street: Kulturní historie, historik Steve Fraser.
Stejně jako u recese před deseti lety byly jednou z hlavních příčin Světové hospodářské krize snadné půjčky a nákupy aktiv za tyto vypůjčené peníze. Zatímco u krize z roku 2008 šlo o hypotéky, na konci 20. let minulého století to byly akcie. Důsledky obou krizí jsou ovšem nesrovnatelné.
Světová hospodářská krize měla tak drastický dopad na americkou ekonomiku i samotné obyvatele USA, že se jí ve 30. letech začalo říkat Velká deprese. Lidé přestávali mít víru v budoucnost a světem se šířily fotografie dlouhých front mužů čekajících, zda na ně zbyde pracovní místo.
Republikánský prezident Herbert Hoover se dlouho tvářil optimisticky. Tehdejší šéf Bílého domu nebyl příliš velkým zastáncem státních zásahů do ekonomiky a sociálních dávek, a tak nechával různé druhy podpory na jednotlivých státech a městech, jež se následně ocitly na pokraji bankrotu.
Velká hospodářská krize v USA
Miliony bezdomovců a vývařovny pro chudé
Zoufalí Američané pořádali „hladové protesty“, které si mnohdy vyžádaly zraněné. Po celé zemi vznikaly chudinské čtvrti, jež tvořila chatrná provizorní obydlí. Byly to jakési tábory bezdomovců, ironicky nazývané Hoovervilles (Hooverovy kolonie). Několik milionů „hoboes“, čili bezdomovců, tehdy putovalo Amerikou. Řada z těchto lidí byli děti či teenageři, které rodiny nedokázaly uživit.
Lidé museli omezit některé potraviny. Vařila se třeba Hooverstew – polévka pro chudé. Fungovalo „sdílené jídlo“, které bohatší pomocí dobrovolníků rozdávali chudším rodinám. Jednu z vývařoven pro chudé vedl i mafián italského původu, slavný Al Capone. Pořádaly se vyčerpávající taneční soutěže, které trvaly celé dny a na jejichž konci byla vidina drobné finanční odměny či právě jídla.
Na jaře 1933, kdy se ujal prezidentské funkce demokrat Franklin Delano Roosevelt, nemělo práci už 15 milionů lidí (kolem 25 procent). Nejhůř na tom byli chudí. Třeba v neworském Harlemu dosahovala nezaměstnost padesáti procent. Školy, jež neměly dost peněz, zkracovaly výuku i celý školní rok. Hrubý domácí produkt USA dosahoval poloviny stavu před krizí (jen 55,7 miliardy dolarů). Jedenáct tisíc z 25 tisíc bank v zemi zkrachovalo.
„Během Velké deprese jsme viděli mnoho lidí, kteří přicházeli z jihovýchodu Kentucky a východu Tennessee, protože chtěli lepší práci. V uhelných dolech se nic nedělo. Byli ve špatném stavu. Byly tu skoro malé enklávy, a tihle lidé doufali, že se jednoho dne dostanou do Detroitu,“ uvedl Jack Gray, jeden z pamětníků, jehož vyjádření přinesl Národní archiv USA.
Když byl můj manžel malý chlapec, vzali ho do Walker County v Alabamě. To je oblast těžby uhlí. Dostával deset centů za to, že se staral o rozbušku ke střelnému prachu a pak z toho místa prchal. Dospělí muži to nedělali, protože nedokázali tak rychle utíkat.
Novinář MF Dnes Milan Vodička popisuje drastické dopady krize na USA ve své knize Den, kdy došly prachy . V publikaci přibližuje dobu, kdy přibývalo dětí v sirotčincích, lidé umírali na podvýživu a zvířata v zoo se střílela, aby bylo na podporu pro nezaměstnané. Papírové bankovky v té době ztrácely hodnotu. „Platilo se penězi, které neexistovaly. Byly ze dřeva, rybí kůže nebo z lastur. Někde je tiskli na papír jako poukázky, někde na kůži,“ píše Vodička.
Masová migrace do měst, málo svateb a žena hlavou rodiny
Měnila se celá společnost. Nezaměstnaní muži si nedokázali zvyknout na život bez práce a měli pocit, že nedostáli své roli živitele, a tak mnohdy od rodin raději odešli. Hlavou rodiny tak najednou často byla žena. Řada Američanů raději nevstupovala do manželství a vzdávala se možnosti mít děti. Stejně tak mizel zájem o sex, uvádí Vodička. Nezaměstnaní se vyhýbali návštěvám, přibývalo psychických potíží i sebevražd.
Krize obzvlášť tvrdě dopadla na Středozápad, který se mezi lety 1930 až 1936 potýkal s jevem zvaným Dust Bowl, tedy prachovými bouřemi způsobenými suchem, ale i špatnými zemědělskými postupy. Sucha zasáhla asi milion akrů zemědělské půdy, což způsobilo masivní migrační vlnu z venkovských do městských oblastí. Například v oblastech Oklahomy, Texasu či Kansasu klesla populace o čtvrtinu.
Migrace uvnitř USA v letech 1930–1940 – změny počtu obyvatel (v %)
V nevadském okrese Clark County žil naopak najednou dvojnásobek lidí (16 tisíc). Podobné to bylo v Kalifornii – v oblasti Los Angeles přibylo mezi lety 1930 a 1940 půl milionu obyvatel.
Hooverova opatření proti přistěhovalectví způsobila, že ze země bylo mezi lety 1930 až 1932 deportováno 54 tisíc lidí. Dalších 44 tisíc, u nichž to hrozilo, odešlo dobrovolně. Opatření dopadla tvrdě hlavně na mexické imigranty. Ze sčítání lidu vyplývá, že mezi lety 1930 až 1940 se snížil počet obyvatel mexického původu žijících v Arizoně, Kalifornii, Novém Mexiku a Texasu z 616 998 na 377 433.
Situace v USA se začala pomalu zlepšovat až poté, co Roosevelt vyhlásil na jaře 1933 bankovní prázdniny a přišel s programem národní obnovy (New Deal), jehož cílem bylo stabilizovat ceny a dát lidem práci. Situace se skutečně začala zlepšovat – ovšem i díky přípravám na válku, jelikož zbrojení přineslo pracovní místa a investice.
Když řekneme, že v Německu nebo ve Spojených státech s nástupem New Dealu krize odezněla v roce 1933, není to pravda. Podle HDP možná. Ovšem Hitler stavěl dálnice a budoval armádu na dluh, to samé Amerika a New Deal. Hromadit dluh, který potom někdy splatí budoucí generace, není řešení krize. Takže říct, že tyto země byly z krize venku v roce 1933, nelze.
Existují přitom i pozitivní důsledky krize v USA, jako je vznik supermarketů nebo her Monopoly a Scrabble, které vznikly právě v těžké době Velké deprese, připomíná Vodička ve své knize. Rozkvět znamenala tato doba rovněž pro reklamu a PR.
Krize v Evropě: Nástup Hitlera i švédský zázrak
Velká hospodářská krize těžce dolehla i na starý kontinent, kam se šířila přes státy orientované na vývoz. Hodnota evropského obchodu klesla v roce 1932 na jednu třetinu stavu v roce 1929 a mnohé z nejrespektovanějších bankovních domů v Evropě byly na pokraji zhroucení. Nejhůře postižené země, jako bylo Polsko, Rakousko a Německo, válčily s obří nezaměstnaností a průmyslová produkce tam klesla o více než 40 procent.
Obzvlášť špatná situace nastala v Německu, které muselo po porážce v první světové válce splácet reparace a prošlo hyperinflací, kdy chleba stál miliony marek. Země byla navíc do značné míry závislá na velkých amerických půjčkách. S těmi byl ovšem po „Černém čtvrtku“ konec. V roce 1932 už bylo bez práce 45 procent Němců, uvádí ve své knize Vodička. Zoufalý stav hospodářstvi měl dopad i na politiku – v zemi sílila krajní levice a nacisté.
K moci se dostal Adolf Hitler, jenž sliboval lidem práci a lepší život, čehož chtěl docílit především projektem výstavby dálniční sítě. Paradoxně nejvíc ale oživení hospodářství evropských zemí napomohly přípravy na další válku, jež vytvářely poptávku a investice.
Kupříkladu Švédsko těžilo z toho, že od něj Hitler kupoval železnou rudu. Tato severská země vůbec obdobím krize prošla překvapivě hladce, a to i díky politice tehdejší sociálnědemokratické vlády.
„(Kabinet) rychle snížil daně, aby lidé měli co utrácet. Ze stejného důvodu zvýšil minimální mzdu. Socialisticky napumpoval peníze do veřejných prací, lékařské péče, pojištění a penzí. Ale liberálně zrušil daně ze zisku podnikatelů, aby je podnítil investovat. Tím sice vytvořil velký deficit, ale v naději, že po zotavení zmizí. Naděje se vyplnily,“ vysvětluje švédský recept na krizi Vodička.
Československo hodně vyváželo, přesto zažívalo hlubokou krizi
Do Československa (ČSR) dorazila krize zhruba o rok později kvůli doznívající vlně zahraničních investic, udeřila však s o to větší silou. Řada historiků dnes již vyvrací zprávy o ekonomickém zázraku první republiky. V průmyslové výrobě sice patřilo Československu desáté místo na světě, v produktivitě ale země na západní státy ztrácela, upozorňuje Vodička. Jedním z hlavních důvodů, proč ČSR patřilo mezi nejpostiženější země, byla ekonomika orientovaná na vývoz. Státy zasažené krizí totiž rychle omezovaly dovoz a zaváděly cla.
Prázdná továrna v Československu během Velké hospodářské krize
„Československé hospodářství dostalo velké dědictví po habsburské monarchii – nějakých sedmdesát procent veškerých průmyslových kapacit. Tyto kapacity se však musely omezit po vzniku samostatného Československa na malý čtrnáctimilionový vnitřní trh. To znamená, že československá ekonomika se stala ekonomikou otevřenou a exportní,“ uvedl historik Eduard Kubů v pořadu Historie.cs.
„Nepříznivý je faktor struktury ekonomiky, kdy základ tvoří lehký průmysl. Největším průmyslem Československé republiky je průmysl textilní, ale je zde také spotřební průmysl, hudební nástroje, boty, galanterie, porcelán, sklo atd. To jsou komodity, které když nenajdou uplatnění na vlastním trhu, musí být exportovány. A hlavně výrobky lehkého průmyslu jsou první, které během krize ztrácejí zákazníka,“ konstatoval dále Kubů.
Historie.cs: Jak dolehla Světová hospodářská krize na Československo (zdroj: ČT2)
Zahraniční obchod s postupem krize klesl na třetinu, což dolehlo nejvíce na Němci obydlené pohraničí – Sudety, jakožto centrum lehkého průmyslu. „Češi jsou na tom o poznání lépe, neboť se zabývají těžkým průmyslem a zemědělstvím – jsou v oblastech, kam krize nedopadá tak těžce,“ uvedl Kubů. Mezi lety 1929 až 1935 klesl hrubý domácí produkt skoro o pětinu. Země zaznamenala odliv židovského kapitálu a nové továrny stavěl raději v zahraničí i Tomáš Baťa.
Nejhorší doba pro Československo nastala v roce 1933, kdy nemělo práci přes milion lidí a průmyslová výroba dosahovala jen šedesáti procent stavu před krachem newyorské burzy. Miliony nařízených exekucí, o čtvrtinu méně narozených dětí, přetížené ústavy pro duševně choré i epidemie sebevražd jsou jen některé ze závažných dopadů Velké deprese na Československo, jež popisuje Vodička ve své knize.
Byla to doba širokých vlád vedených agrárníky, které na Velkou depresi reagovaly státními půjčkami, podporami v nezaměstnanosti a poukázkami na jídlo – takzvanými žebračenkami – pro dělníky neorganizované v odborech.
Žebračenky
Doba byla přesto zlá. Zoufalství obyvatel je patrné z některých dobových vyjádření. „Jak na mě dopadá nezaměstnanost? Přímo strašně, poněvadž zde člověk přestává býti člověkem. Doma nic, všechno člověka ubíjí; jdete z domu pryč, venku zase nic. A tak se člověk ubíjí,“ popsal své pocity jeden z respondentů výzkumu Masarykovy univerzity v Brně kolem roku 1933, který je citován v knize Den, kdy došly prachy.
Situaci na trhu práce zhoršovala migrace převážně mladých lidí z venkovských oblastí do větších měst, kde už tak nebylo příležitostí mnoho.
Srovnání české ekonomiky v době Velké deprese a v roce 2009
Zlepšení situace v ČSR bránila izolace ze strany Německa
Oproti okolním státům se krize v Československu protáhla až do roku 1938. „Domnívám se, že klíčové bylo, že se Československo nebylo schopno zapojit do obnovy fixního kapitálu v důsledku nedostatku finančních zdrojů a nejisté situace ve střední Evropě,“ míní historik Vlastislav Lacina, který byl hostem pořadu Historie.cs.
„Bylo to mimo jiné o tom, že jsme měli mocného souseda, největší, nejmocnější stát Evropy, Německo, které v roce 1933 obrátilo vše na naši izolaci. To se pochopitelně projevilo. Když československá firma například vyprodukovala, vyvezla, inkasovala, od určitého okamžiku své zisky nevozila zpátky. Dostavilo se stále zřetelnější podfinancování Československa, což bylo tím, že jsme byli právě pod drtivým tlakem Německa,“ vysvětluje historik Zdeněk Kárník.
Vláda u nás od začátku krize prováděla opatření, kterými chtěla krizi vyřešit, respektive jí předejít. Podařilo se však jen oddálit její nástup vládními intervencemi a pomocí postiženým subjektům. Výsledkem bylo to, že krize nebyla tak hluboká, ale protáhla se na delší dobu.
Stejně jako v Německu měla také v ČSR krize dopad na budoucí politický vývoj – v pohraničí sílila krajně pravicová Sudetoněmecká strana (henleinovci) a rostla také moc komunistů, kteří se mimo jiné aktivně zapojili do stávky hnědouhelného revíru v roce 1932, které vypukly kvůli propouštění a snižování mezd a jež nakonec skončily kompromisem ku prospěchu stávkujících.