Krize není tak silná, aby do politiky šly velké osobnosti. Existují sice ekonomické a energetické problémy, ale nebojuje se tu o podobu a charakter státu jako na Ukrajině, říká novinář Bohumil Pečinka. Pro týdeník Reflex komentuje politiku, a to s přestávkami už od sametové revoluce. Úkolem komentátora je ochladit nebo zahřát veřejné mínění, je jako termostat, vysvětluje končící zástupce šéfredaktora Reflexu v nejnovějším díle podcastu Background ČT24.
Za návrat do mládí označuje Bohumil Pečinka svůj odchod z pozice zástupce šéfredaktora týdeníku Reflex. Skončí na ní v červnu, a to po osmi letech. „Budu se snažit navázat tam, kde jsem před mnoha lety skončil,“ říká. Do časopisu bude psát jako autor, dál se bude věnovat i podcastu Kecy a politika, který před rokem spoluzaložil s odborníkem na politický marketing Petrosem Michopulosem.
„Původně jsme ho chtěli nazvat Kontexty, ale ten název už má jeden časopis. Pak jsme ho chtěli nazvat Punk a politika, ale řekli jsme si, že to budou lidé vnímat jen jako kecy. A tak jsme se k tomu přihlásili,“ popisuje Pečinka vznik názvu podcastu. S Michopulosem v něm každý týden komentují politická témata, v posledních měsících pak začali vystupovat i před publikem. „Stala se z toho druhá noha našeho podcastu,“ říká s tím, že před vystoupeními má pořád trému.
Za oblibou podcastů vidí Pečinka technologický vývoj ve spojení s nedůvěrou v tradiční žurnalistiku. „Lidé méně věří velkým korporátům, které média vlastní. A najednou přijdou vyprofilovaní lidé, kteří nic nepředstírají a otevřeně říkají svoje názory,“ myslí si. Sám je ale překvapený, že rozhlasová žurnalistika zažívá renesanci. „Vychází to ze životního stylu lidí – stále více a více lidí má prostoje, třeba v MHD nebo v autě,“ vysvětluje s tím, že sám poslouchá podcasty, když uklízí.
Nejlepší prezidentské rozhovory dělal se Zemanem
K novinařině tíhl Pečinka už od dětství, psaní mu ale, jak říká, příliš nešlo. „Nepatřím k těm žurnalistům, kteří mají z psaní potěšení. Do osmnácti jsem vůbec neuměl psát a moje slohovky byly strašné. Musel jsem se to tvrdě učit,“ vzpomíná. Během sametové revoluce studoval na Univerzitě Karlově, kde v prosinci 1989 založil se spolužáky čtrnáctideník Studentské listy.
„Měli jsme privilegium radikálnosti, protože jsme nebyli přímo navázaní na strany nebo zájmy. Proto jsme mohli nastolovat témata,“ říká a přidává příklad. „Spousta našich vrstevníků odešla do bezpečnostních složek. Díky nim jsme pak zveřejnili tabla důstojníků a spolupracovníků KGB na našem území, což by pro ostatní média bylo nepředstavitelné. Dokonce za námi přišel zástupce šéfa sovětské ambasády a žádal nás, abychom toho nechali,“ usmívá se s odstupem.
Čtrnáctideník Studentské listy chtěli se spolužáky přeměnit na týdeník Čas, kvůli chybějícím financím se jim to ale nepodařilo. Ještě v roce 1990 začal Pečinka spolupracovat s Reflexem, kde s přestávkou v Lidových novinách působí dodnes. „Zažil jsem osm šéfredaktorů a mám pocit, že to někdy byly jiné časopisy. Zůstal jsem i v těžkých dobách, kdy jsem si myslel, že není správná linie. Z loajality,“ odpovídá Pečinka. Blízko odchodu měl v roce 2013, do Mladé fronty DNES ale po jejím převzetí Andrejem Babišem nenastoupil.
Do Reflexu psal vždy především komentáře, za sebou má ale i rozhovory s prezidenty. „Nevyhledával jsem je. Nejsou to rozhovory, které by něco posunovaly. Prezidenti toho moc neřeknou, pokud tedy nechtějí vyslat nějaký signál,“ uvažuje Pečinka. „Nejlepší prezidentské rozhovory jsem měl s Milošem Zemanem. Když někdo provokuje, tak mu můžete oponovat,“ dodává na adresu politika, u kterého mu spíše než útoky na novináře vadí jeho proruská politika a neúcta k ústavě.
Komentátor jako termostat
Velkých osobností je podle Pečinky v politice čím dál méně. „Je to dáno tím, že v klidných dobách dělají svoje profese – píší divadelní hry, jsou investičními bankéři. A teprve krize je dostává do veřejné sféry,“ míní. „Dnes velké osobnosti do politiky nejdou. Krize není až tak silná, aby do ní šly. Žijeme sice v ekonomické a energetické krizi, ale není to krize na úrovni Ukrajiny, která bojuje o podobu a charakter státu,“ srovnává.
Končící zástupce šéfredaktora Reflexu si myslí, že v českých médiích dominují mladší lidé, přestože třeba televizi sledují více starší lidé. „Vytváří to obrovské pnutí, kterého se chytají lidé jako Tomio Okamura a Andrej Babiš a média kritizují. Dá se to obtížně řešit,“ přemítá. Novináři podle něj musí mít jak něco „odžito“, tak dostatek kontaktů a zdrojů.
Pozici komentátora pak přirovnává k termostatu, který reaguje na veřejné mínění. „Média mají tendenci hlavně ve zpravodajské části šponovat události a přehřívat veřejné mínění. Komentátor má za úkol ho ochladit. Naopak, když je veřejné mínění podchlazené a vy cítíte, že musíte upozornit na nějaké riziko, tak se ho snažíte spíše zahřát,“ vysvětluje svoji analogii s tím, že sám veřejné mínění víc ochlazuje, než zahřívá.
Celý rozhovor si poslechněte v podcastu Background ČT24 na Spotify, Soundcloud, YouTube a Podcasty Google a Apple.
