Na přelomu září a října 1938 muselo Československo po mnichovské konferenci odstoupit značnou část svého území nacistickému Německu. Po jednom z největších komplexů tuzemských dějin stanul v čele vlády nově jmenovaný premiér – generál Jan Syrový, přítel zesnulého prezidenta Tomáše G. Masaryka a někdejší legionář. Přestože z politiky odešel Syrový už po půl roce, dodnes si kvůli zpolitizovanému procesu v roce 1947 nese cejch kolaboranta s nacisty. Teď ale jeho žijícím příbuzným svitla naděje, že generálovo jméno bude očištěno. Pro Reportéry ČT natáčel Karel Vrána.
Za očištění jména armádního generála Jana Syrového bojuje už několik let jeho praprasynovec, třicetiletý Jan Syrový z Třebíče. A zdá se, že úspěšně – pražské státní zastupitelství totiž povolilo obnovu procesu z roku 1947, protože soud už tehdy pracoval podle zadání komunistů.
„Jednoznačně zde byl vliv Komunistické strany Československa na to, aby výsledek procesu byl lidově demokratický. Ale výsledek procesu má být spravedlivý, nikoliv lidově demokratický,“ vysvětluje advokát Luboš Müller. V části procesu s generálem v roce 1947 totiž figuroval také doktor Josef Urválek, známý z pozdějších procesů s doktorkou Miladou Horákovou nebo Rudolfem Slánským.
Podle historika Jaroslava Rokoského je průběh procesu s generálem Syrovým důkazem, že šlo o zpolitizované soudní řízení. „Procesy s předsedou Agrární strany Rudolfem Beranem a armádním generálem Syrovým jsou nejmarkantnějším důkazem toho, že k politickým procesům docházelo už před únorem 1948,“ vysvětluje.
Z bitev do čela vlády
Syrový byl legionářem v Rusku a po bitvě u Zborova, když přišel kvůli střepině o oko, se stal jednou z ikonických postav první republiky. „Děti se o něm učily ve škole. On to moc rád neměl, protože měl pocit, že té slávy na jeho osobou je až příliš, ale Masaryk mu to vždycky rozmlouval s tím, že lidé potřebují mít určité legendy, tak ať to přejde,“ doplňuje Rokoský.
V roce 1938 ale pro generála idylické časy skončily. V československém pohraničí vypukly nepokoje podporované Německem a Adolf Hitler žádal připojení těchto oblastí k Říši. Hrozil válečný konflikt. Nakonec 21. září československá vláda přijala německé požadavky. Proti tomu v Praze demonstrovaly desetitisíce lidí mířících na Pražský hrad. Nevděčnou roli promluvit místo prezidenta Edvarda Beneše k rozvášněnému davu na sebe vzal narychlo povolaný generál Syrový.
Právě tuhle scénu zpracoval v propagandistickém filmu Dny zrady z roku 1973 režisér Otakar Vávra. „Nedívá se na tyto filmy moc hezky, nicméně je potřeba brát to s rezervou. Ty filmy byly natočené v období komunismu, kdy se stále držela jeho role kolaboranta, který zradil republiku,“ myslí si generálův žijící příbuzný.
Beneš pak 22. září 1938 jmenoval Syrového předsedou vládu, abdikoval a odletěl do londýnského exilu. „Když se Syrový stal ministerským předsedou, tak se ještě domníval, že se bude válčit, že se bude bojovat s Hitlerem. V okamžiku, kdy se ukázalo, že je nereálné vést válku po boku Francie a Velké Británie, tak usoudil zcela realisticky, že odpor by byl marný a nechtěl vést vojáky na jatka,“ myslí si Rokoský.
O tom, zda mělo Československo v té době válčit, dodnes vedou spory historici i laici, definitivní tečku za touto snahou ale učinila mnichovská dohoda z 29. září 1938. Velká Británie, Francie, Itálie a Německo se dohodly na odstoupení pohraničních území Říši. Ministerským předsedou Jan Syrový zůstal ještě dva měsíce.
Tváří propagandy
Ještě před příjezdem Adolfa Hitlera do Prahy se stal v nové vládě agrárníka Rudolfa Berana ministrem obrany. Jeho tvář ale během okupace využila nacistická propaganda v okamžiku, který se stal osudným pro jeho další život. Po obsazení Československa nacistickou armádou 15. března 1939 podal při návštěvě prezidenta Emila Háchy ruku Adolfu Hitlerovi, což zachytil přítomný fotograf.
„Syrový vlastně nic neřekl, otočil se a odešel. Jenže druhý den byla ta fotografie ve všech novinách s titulkem setkání dvou starých frontových bojovníků. Fotografie je velice působivá a je ukázkou moderní propagandy, jak se ve třicátých letech dělala v hitlerovském Německu,“ uvádí historik Rokoský.
Vězení, tichý odchod a možná rehabilitace
Během protektorátu se stáhl do ústraní a válku prožil v Dobřichovicích u Prahy. Podle historiků také převedl fondy sociálního ústavu legionářského na podporu odboje v řádu milionů korun. Po skončení války byl ale Syrový ihned zatčen. „Myslím si, že v procesu se ho mohl prezident Beneš zastat, nicméně ze svých dobrých důvodů to neudělal, protože v tom hrála roli zase politika,“ domnívá se jeho praprasynovec.
Po válce se tak Syrový jako ikonická figura první republiky stal jednou z tváří československé kolaborace. Národní soud v roce 1947 odsoudil Jana Syrového ke dvaceti letům těžkého žaláře a propadnutí veškerého majetku. Proti tomu protestovali komunisté, kteří požadovali trest smrti.
Trest si generál odpykával v řadě věznic. „Nejhorší kriminál pro něj byl Leopoldov na začátku padesátých let, kde jako mnozí jiní trpěl hladem. Už dávno to nebyl ten obtloustlý generál v uniformě. Vězni tam trpěli zimou a byli vlastně vydáni napospas dozorcům, kteří si s nimi mohli dělat, co chtěli,“ uvádí historik Rokoský.
Z vězení se generál dostal až při amnestii v roce 1960. S důchodem ve výši necelých dvou set korun nemohl vyjít a do svých šestasedmdesáti let musel pracovat v anonymitě jako hlídač Maroldova panoramatu. Bez větší pozornosti zemřel 17. října 1970, na den přesně dvacet let předtím, než se narodil jeho praprasynovec, který se teď u soudu pokouší rehabilitovat jeho jméno.
„Nejedná se o žádné návraty majetku, o to mé rodině nejde. Jde tu čistě o očištění jeho jména, aby pohled na něj nebyl jako na kolaboranta a odsouzeného člověka, ale na národního hrdinu a generála, který se zasloužil o vznik Československa,“ uzavírá Jan Syrový.
