Proč o tom mluví až teď? zní častá reakce na zpětné obvinění ze sexuálního násilí. Podle advokátky Lucie Hrdé či forenzní psycholožky a soudní znalkyně Ludmily Čírtkové je to i proto, že si oběť často až zpětně uvědomí, že k násilí vlastně došlo, někteří lidé se zejména k obvinění svých blízkých také musí dlouho odhodlávat. V Česku je situace tím těžší, že podle sociologických studií je společnost k sexuálnímu násilí tolerantní, to se navíc projevuje i nízkými tresty pro usvědčené pachatele. Sexuálnímu násilí a jeho vnímání v Česku se věnoval pořad 90' ČT24.
V Česku bylo za poslední rok – od dubna do dubna – hlášeno 4697 znásilnění a 550 případů sexuálního násilí. O skutečnosti to vypovídá jen málo. Podle odhadů hlásí oběti jen sedm procent takových útoků. Mimo jiné proto, že si oběti dlouho neuvědomují, že se čin stal.
„Jsou lidé, kteří to zjistí až po deseti letech. Zejména pokud jsou to děti a vyrůstaly v tom, že jim pachatel opakoval, že tohle dělá každá holčička, že je to normální,“ poukázala advokátka Lucie Hrdá.
Ačkoli běžná představa znásilnění jej staví do tmavé uličky, parku nebo podchodu, kde se objeví útočník a po aktu zase uteče, podle forenzní psycholožky Ludmily Čírtkové tak ve skutečnosti vypadá jen menšina případů – takzvaná přepadová znásilnění tvoří asi dvacet procent celkového počtu ohlášených činů. Většina připadá na znásilnění označovaná jako vztahová. Násilníkem v tom případě je například kolega nebo nadřízený z práce, soused nebo i bývalý nebo současný partner oběti. Zvláštní jsou od samotného začátku. Že se oběť často nebrání, je podle psycholožky tím, že to zkrátka nedokáže.
„Až 70 procent obětí vztahových znásilnění je psychicky převálcováno a klasické reakce na stres, které známe – to znamená útěk nebo boj – nejsou oběti k dispozici. Naopak nastupuje to, co označujeme jako zatuhnutí, zmrznutí,“ upozornila Čírtková. Oběti se podle ní „cítily jako zdrogované nebo v bublině, že neměly vládu nad svým tělem ani nad řečovým ústrojím“. To potom podle ní umožňuje pachatelům tvrdit, že sex byl ze strany oběti dobrovolný.
Prezidentka Bílého kruhu bezpečí Petra Vitoušová uvedla, že z obětí trestných činů, kterým její organizace pomáhá, se za 30 let její existence stalo asi 3500 terčem znásilnění. Třetina z nich v době, kdy se na podpůrnou linku obrátila, trestný čin neoznámila.
„V případech, kdy se pachatelem stane blízká osoba, bývá první problém, že oběť neví, jestli je to realita, nebo něco, co se jí zdálo. Neví, jestli to, co se jí stalo, je opravdu znásilnění. To je první otázka, kterou si klade,“ podotkla Vitoušová.
Problém ovšem někdy nastává i v případě, že oběť znásilnění ohlásit jde. Podle Vitoušové se výrazně liší přístup různých vyšetřovatelů, někteří se nevyhýbají zpětnému hodnocení chování oběti před znásilněním – co měla na sobě, kudy šla, co pila nebo říkala. Takový přístup považuje šéfka Bílého kruhu bezpečí za chybu.
Blanka Nyklová ze Sociologického ústavu Akademie věd ovšem poukázala, že snaha omlouvat sexuální násilí je v české společnosti rozšířená. „Tolerance vůči takovému chování je v české společnosti velká, což snižuje důvěru obětí v to, že jim vůbec bude někdo věřit. Obava, že nebudou vyslyšeny, nebude věřeno tomu, co říkají, je velmi silná,“ řekla. Odkázala na výzkumy organizace Amnesty International, z nichž vyplývá, že předsudky vůči obětem znásilnění jsou v Česku běžné.
Nedomnívá se, že by třeba nynější aféra, kdy byl ze sexuálního násilí v médiích obviněn opoziční poslanec, rozpoutala něco podobného celosvětové sérii obvinění známé jako #MeToo. Policie zatím tvrzení svědkyň, které hovořily s novináři, vyšetřuje. Naopak poslanec, jenž se již vzdal mandátu, ho odmítl.
„Je relativně široce rozšířený názor, že jsme společnost, která je genderově rovná. My nejsme. Je tady slepota vůči genderové podstatě tohoto typu násilného chování,“ podotkla Nyklová. Podle ní je ale sexuální násilí v prostředí, kde je výrazná hierarchie, značně rozšířené. Konkrétně jmenovala prostředí politiky, podniky a také vysoké školy.
