V době, kdy došlo v Česku k odstranění sochy maršála Ivana S. Koněva nebo posprejování sochy Winstona Churchilla, stojí v Zákolanech u Prahy pomník druhého dělnického prezidenta Antonína Zápotockého. Tedy předního komunistického funkcionáře, který v Československu pomáhal nastolit totalitní režim, podílel se na vykonstruovaných procesech po roce 1948 a spolurozhodoval o trestech smrti. Na druhé straně se za jeho prezidentování začali z komunistických kriminálů vracet první političtí vězni. Pro pořad Reportéři ČT natáčel Karel Vrána.
Druhý dělnický prezident má v Zákolanech sochu. Pomník žalářníka s lidskou tváří místním nevadí
13 minut
Reportéři ČT: Žalářník s lidskou tváří
Pomník v Zákolanech nedaleko Prahy připomíná zdejšího rodáka Antonína Zápotockého, který se stal v polovině června 1948 předsedou československé vlády.
„Socha Zápotockého tady stojí už od sedmdesátých let, ale samozřejmě že po revoluci vznikaly takové menší či větší diskuse o tom, zda ji tady nechat, nebo nenechat. Takže jsem se rozhodla, že uspořádáme takovou odbornou diskusi určenou pro veřejnost. Výsledkem bylo, že ta socha by tady měla zůstat,“ uvedla starostka Zákolan Lucie Wittlichová (SNK).
Do Sovětského svazu se jezdil učit
„Antonín Zápotocký je samozřejmě důležitá osoba komunistického režimu. Ať jako předseda vlády nebo potom jako prezident nebo člen nejvyššího vedení komunistické strany,“ uvedl historik z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR Oldřich Tůma.
„Lenina a některé měl velmi rád. Velmi rád do Sovětského svazu jezdil. Tam se chodil učit,“ prohlásila v roce 1972 Zápotockého manželka Marie.
Zápotocký byl od mládí členem Československé sociálně demokratické strany dělnické (budoucí sociální demokracie). Jako příslušník jejího levicového křídla se v roce 1920 zúčastnil pokusu o bolševický státní převrat, který proběhl hlavně na Kladensku.
„To je paradoxní, že vlastně za podvratnou činnost strávil několik měsíců ve vězení, zatímco v době, kdy byl předseda vlády a prezident, tak za to byly tresty smrti,“ říká ředitel Sládečkova vlastivědného muzea v Kladně Zdeněk Kuchyňka.
Za války byl v koncentračním táboře
V roce 1921 Zápotocký spoluzakládal Komunistickou stranu Československa. Za první republiky za ni zasedal v parlamentu. Po německé okupaci v roce 1939 byl Zápotocký zatčen a poslán do koncentračního tábora v Sachsenhausenu. „Antonín Zápotocký byl v táboře oblíben, hodně sem chodili čeští vězni, hlavně vysokoškoláci, a pořádaly se s ním besedy,“ uvedla Anna Milarch z Památníku koncentračního tábora Sachsenhausen.
Po roce 1945 přicházejí Zápotockého hvězdné hodiny. Nejprve se stává šéfem odborů, v červnu 1948 pak předsedou vlády a v roce 1953 dokonce prezidentem. Právě v této roli nejvíc vynikla jeho vojenská uniforma.
„Bylo to typické, protože to měli všichni prezidenti počínaje prezidentem Benešem, pak Gottwald… byli vrchní velitelé ozbrojených sil. To, co tam přibylo, co určitě prezident Beneš neměl, jsou nárameníky s maršálskou hvězdou,“ dodal Kuchyňka.
„Hrál roli té symbolické hlavy státu a účasti na přehlídkách a kladení věnců a promenádování se v generálské uniformě. Jednou se mu při vystupování z auta zapletla šavle mezi nohy a snad i upadl,“ prozradil Tůma.
Signatář politických procesů
Od února 1948 se rozjely politické procesy proti často i domnělým odpůrcům režimu. Zápotocký jako premiér i jako prezident spolurozhodoval o trestech smrti. Zatčen byl také otec dnes jednadevadesátileté Milušky Havlůjové, držitel vysokého vyznamenání za odboj proti nacistům. V roce 1948 jim komunisté znárodnili pilu, otec se s tím nechtěl smířit a nakonec skončil ve vězení.
Paní Havlůjová se snažila jeho jméno očistit. V lednu 1953 ji estébáci i s jejím dvouletým synem Tomášem kvůli tomu odvlekli na výslech na služebnu do Bartolomějské ulice v Praze.
„Já jsem říkala: Prosím vás, to dítě nejedlo, já bych ho potřebovala nakrmit, potřebuju mu koupit aspoň rohlík. Najednou se objevili tři takoví urostlí chlapi. Já jsem seděla u stolu, oni si kolem mě stoupli. Tomáš zrovna slezl a prohlížel si to tam. A tak ho jeden popadl, za mnou byly dveře a tam Tomáše strčil za ty dveře. Ten kluk mě volal, naříkal. A ti dva mě drželi za ramena, abych se nemohla zvednout,“ zpětně popisovala nepříjemné chvíle Havlůjová.
Po výslechu ji tajní policisté pustili domů. V květnu 1953, tedy již za prezidentování Antonína Zápotockého, ji Státní bezpečnost definitivně zatkla a uvěznila.
„To bylo kruté, moc špatné. Hlad. Mně se doslova zdálo o krajíčku chleba. V noci mě budili, byly výslechy. Hrozné. Byla jsem zpravena, že jsem obžalována ze špionáže, velezrady a na závěr že jsem kapitalistického původu. A já jsem řekla: Prosím, ale k tomu já se nemůžu přiznat, protože já jsem si nemohla zvolit rodiče. No a pan soudce Rubín na mě řval a prokurátor mi řekl: To jste si mohla odpustit. Mohla. Dostala jsem pět let,“ vzpomínala Havlůjová.
Měna je pevná, ujišťoval Zápotocký
Velká vlna zatýkání proběhla po nepokojích spojených s nechvalně známou měnovou reformou z 1. června 1953. Stát tehdy ožebračil miliony drobných střadatelů a dělníci hlavně v Plzni, ale i třeba v Praze, vyšli do ulic. Zápotocký přitom 29. května v rozhlase prohlásil, že měna je pevná a měnová reforma nebude, že jsou to všechno jen fámy, které šíří třídní nepřátelé.
„Přijely posily z Prahy. To byli milicionáři i vojáci z Prahy, esenbáci také. Potom koho čapli, tak ten dostal pěknou ,nakládačku', a dokonce kamarádi, co jsem měl, tak ti byli tři neděle zavření,“ uvedl pamětník nepokojů v Plzni Jiří Plzák. „Následovaly soudní procesy. Tady už tresty byly většinou několik let, maximálně pět až sedm let,“ doplňuje historik Tůma.
I když za prezidentování Antonína Zápotockého pokračovaly politické monstrprocesy, režim se pomalu uvolňoval. Někteří nespravedlivě odsouzení se dokonce mohli vrátit domů. „Já jsem byla 1. března 1955 propuštěna a asi dva dny předtím byla amnestie vyhlášena pro matky s malými dětmi a těžce nemocnými,“ dodala Havlůjová.
„V těch letech 1953 až 1957 jednak prezident vyhlásil několik amnestií, což znamenalo, že někteří i političtí vězni se z vězení dostali. Hlavně ti, kteří měli nižší tresty nebo jim ty tresty byly nějak sníženy. Ale valná většina těch odsouzených zase ve vyfabrikovaných procesech z počátku padesátých let ve vězení zůstala až do roku 1960,“ uzavřel Tůma.
