Koronavirus připomněl, jakou mají média sílu, ale také zodpovědnost, říká novinář Břešťan

Přepjatě, přepáleně, neadekvátně. Tak podle šéfredaktora serveru HlídacíPes.cz někteří novináři informují o koronaviru. „Až se budou zase jednou novináři, my novináři, divit, proč důvěra v média není taková, jakou bychom si přáli, tak si můžeme vzpomenout na to, jak jsme my nebo část médií toto téma uchopili,“ říká. Všechna média „do jednoho pytle“ házet nechce, některá ale podle něj k panice skutečně přispěla. Tomu, jak čeští novináři zvládají neustálé informování o nákaze, se věnoval nedělní Newsroom ČT24.

Šéfredaktor Hlídacího psa Robert Břešťan
Zdroj: ČT24

Jak se česká média vypořádala s informováním o koronaviru?

Je dost náročné mluvit o médiích jako celku. Je nutné rozlišovat veřejnoprávní a seriózní média od bulvárních. Jak je vidět na dopadech, například vykoupených obchodech, dá se možná vyvodit, jaká média lidé sledují. Ukazují to ostatně i nějaké statistiky. Máme i několik ukázek, kdy média selhala nebo hrála na klikavost, na čtenost. Nadřadila vlastní zájem na čtenosti nad informační hodnotou, důležitostí a uměřeností.

Primářka mikrobiologie Všeobecné fakultní nemocnice v Praze vyloženě říká, že epidemie bude trvat tak dlouho, jak ji média budou živit. Souhlasíte?

Zase bych nerad pranýřoval média jako celek, protože když se podíváme i do zahraničí, téma vévodí britským, německým, vlastně všem serverům v zemích, kde se koronavirus vyskytl. Takže není žádný div, že média informují o koronaviru. Zásadní je ale přesně zvolit uměřenou, odpovídající formu – nepomáhat šířit paniku. Takže paní primářka má samozřejmě pravdu v tom, že panika bude, dokud tu paniku bude někdo podporovat. To neznamená přestat se koronaviru věnovat, ale spíš dbát na roli médií – ne tu zábavnou, ale roli informovat, vzdělávat, varovat.

Co by tedy ideálně mělo být obsahem takového zpravodajství?

Myslím, že v tomto případě i servery, které za normálních okolností jsou přiznaně bulvární a jedou na clickbaity, by si měly v ideálním světě uvědomit svoji zodpovědnost a spíše informovat a varovat ve smyslu dobrých rad: co dělat, dbát na hygienu, vyhýbat se kontaktu s nemocnými. Zkrátka nabídnout fakta, data a informace než nějakou senzaci, protože opravdu je mezi lidmi rozdmýchávána panika. Až se budou zase jednou novináři, my novináři, divit, proč důvěra v média není taková, jakou bychom si přáli, tak si můžeme vzpomenout na to, jak jsme my nebo část médií toto téma uchopili – naprosto přepjatě, přepáleně a neadekvátně.

Psát „dělejte si zásoby“ není namístě

Je to i v četnosti zpráv, textů, článků a vysílání o koronaviru, nebo jen v obsahu?

Když je o čem mluvit, když je o čem vysílat, nechť těch článků je nějaké množství, těžko říct nějakou kvótu nebo limit. Pokud je o čem mluvit, tak o tom mluvme. Ale vymýšlet texty typu „dělejte si zásoby, křečkujte, protože nevíte, co se stane, bude hlad, zemřete, protože budete v karanténě“, když to záměrně přepálím, tak to určitě namístě není.

Tím nejspíš narážíte na text z iDNES.cz, překročil tím tu hranici? Překročili ji i další?

Nechci tvrdit, že jsem sledoval celou mediální scénu, od televizí přes všechny servery, takže nerad bych teď ukazoval prstem na nějaké konkrétní novináře, konkrétní servery. Když už bych měl, tak tento text z iDNES.cz, který patří k těm čtenějším webům v České republice, svým dílem k panice přispěl. Ostatně expert, který v článku hovoří, se zpětně poměrně důrazně ohradil, že netušil, v jaké souvislosti budou jeho slova, která řekl někdy před čtyřmi lety v souvislosti s povodní, znovu použita.

Měli by si teď novináři a jejich editoři dávat větší pozor? Měli by být opatrnější?

Měli by být hlavně féroví ke čtenářům. Ale dobře, že jste zmínila editora, protože v novinářské hierarchii hraje významnou roli. To, co napíše autor, může velmi snadno zastavit a nebo tomu naopak dát důraz, vytáhnout nahoru, udržet to na homepage neúměrně dlouho. Role editora v médiích je významná, možná mnohdy podceňovaná, běžný divák vlastně netuší, že taková funkce existuje, přitom je to někdo, kdo může danému textu dát jinou kvalitu, nějaký jiný důraz nebo úplně stáhnout, když uzná, že je to hloupost, nebo že by právě šířil paniku.

Jak moc by si tedy novináři měli dávat pozor, odkud čerpají informace právě ohledně tohoto tématu?

Na práci novináře by se vlastně nemělo nic měnit jenom proto, že tady létá nějaký virus, který v Česku zaplaťpánbůh zatím nikoho nezabil, na rozdíl od běžné chřipky. Novinářský přístup má být úplně běžný jako k jakémukoli jinému tématu – ctít fakta, hledat pravdu, jakkoli to může znít pateticky, a psát tak, aby se člověk za to nemusel stydět.

Klíčová je zodpovědnost

Dá se srovnat nynější situace s něčím, co už tady někdy v historii bylo?

Nepochybně bychom našli v minulosti případy typu SARS nebo virus zika, o kterém se mluvilo, ale pořád to byl pocit, že se nás netýká, že je někde v cizině. Že bych si vybavoval paniku, které pomohla nebo kterou podpořila média, tak to si upřímně řečeno nevybavuju.

Je to podle vás tedy v Česku poprvé?

Takhle bych to asi neformuloval. Média zkrátka mají pořád svou moc a nepochybně mají schopnost lidi aktivizovat, ať už třeba k volbám, nebo něčemu jinému. Asi by se dala najít nějaká paralela, ale jak už to s paralelami bývá, kulhají. Takže svým způsobem ano – koronavirus je nějakou metou pro českou i celosvětovou novinařinu, protože si znovu mohou uvědomit, jakou mají sílu, ale také zodpovědnost, což je podle mě klíčové slovo.

Jaká média podle vás tuto situaci dobře zvládají?

Mám pár oblíbených serverů, na které se dívám. Můžu například jmenovat britské The Times, které téma pojímají velmi faktograficky, i když těch textů mají hodně. Najde se spousta kvalitních a dobrých případů stejně jako těch špatných a určitě nejen v České republice.

Jaký je dosah článků vzbuzujících hysterii? Kdo je vůči nim náchylný?

Dosah článků se samozřejmě násobí vlivem sociálních sítí. Lidé to sdílí, přeposílají. Plus další významný kanál v České republice, na který nedohlédneme, jsou řetězové e-maily, kde si zejména lidé seniorského věku tyto informace přeposílají. Takže to, že si nějaký článek přečteme, je jedna věc, druhá věc je, jak se s ním potom pracuje někde v zákulisí, co s ním dělají různé řetězové e-maily a jak se jím lidé ve vzájemné panice podporují.