Potřeba bourat staré a stavět nové pomníky je společná režimům bez ohledu na jejich ráz, říká etnoložka Blanka Soukupová v rozhovoru o proměně českých měst po listopadové revoluci. Jenže zatímco řadu soch se po roce 1989 podařilo odstranit a mnohé ulice i třídy přejmenovat, lidově užívané názvy nemizí – a podle Soukupové mohou mít stopu i tří generací.
Připomínáme si třicet let od listopadu 1989 a vy se profesně věnujete historickým proměnám tuzemských měst, primárně Prahy. Jak se do tváře českých měst propisovala revoluce v prvních chvílích?
Po velké politicko-společenské změně přichází řízená fáze vyrovnávání se s bývalým režimem, ale ještě dřív nastává fáze spontánní. Tu dělá občanská společnost – ničí se symbolika starého režimu. Po roce 1918 šlo o rakouskouherské orlice, odstraňování názvů ulic se jmény členů habsbursko-lotrinské dynastie nebo o stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Po roce 1945 se pálily říšskoněmecké vlajky a ničily obrazy Adolfa Hitlera, sundávaly německo-české nápisy ulic a budov a po roce 1989 symboly radikálně socialistického režimu – rudé pěticípé hvězdy, srpy, kladiva, nápisy se slovy Sovětský svaz a komunismus.
Spontánní fáze je spojovaná také s pohřbíváním starého režimu, ke stejné situaci jako po roce 1989 došlo už v předchozích zlomových letech – v roce 1918 se vystrojovaly pohřební vozy pro monarchii a vydávala se parte.
Po roce 1989 došlo také ke karnevalovým, humoristickým pohřbům?
Samozřejmě. Sama jsem byla svědkem toho, že ve Vodičkově ulici byla vylepována parte a pohřbíval se Ústřední výbor KSČ. Fiktivními pozůstalými byli občané Československé republiky. Hněv lidu či anonymní ulice jde vždy nejdřív proti hlavním symbolům.
Týká se i zakladatelských osob režimu?
V roce 1989 se největší pozornost soustředila k takzvanému prvnímu dělnickému prezidentovi, Klementu Gottwaldovi, naopak proti prezidentu a armádnímu generálovi Ludvíku Svobodovi se společnost tak nevyhranila, a na rozdíl od Gottwalda byla jeho osobnost do jisté míry vnímaná dál pozitivně. Nábřeží Ludvíka Svobody na Novém Městě pražském zůstalo.
Změna se podařila tam, kde se podařit mohla
Existuje nějaká skupina označení spjatá s předchozím zřízením, která si po Listopadu zachovala hájení? Ve vazbě na Svobodu se nabízí mluvit o odkazech na druhou světovou válku, respektive rudoarmějské osvobození.
Pozor. Nejprve se musíme bavit o tom, jaké tradice režimy akceptují a začít rokem 1945. Tehdy se společnost vyhraňuje vůči Protektorátu Čechy a Morava a akcentuje tradice, které kolaborantská protektorátní vláda a nacistická perzekuce vytlačily. Vrací se k tradici husitské, k tradici národního obrození v jeho politickém významu, k tradici prvorepublikové, k tradici židovské Prahy, ale i k tradicím českého protiněmectví a slovanství a nově buduje tradici druhého odboje.
Dochází k sakralizaci míst, jako je chrám svatého Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde svůj úkryt a smrt našli atentátníci na Heydricha, nebo bývalá Petschkova banka, kde za druhé světové války sídlilo gestapo – a ulice se poté stává ulicí politických vězňů.
Tradice odboje nebyla zpochybněna ani po únorovém převratu. Propaganda se tehdy vyhranila proti tradici první republiky, kterou vykreslila jako třídní horor, a na ni vázané legionářské tradici. Ostatní tradice ale zůstaly akceptované, a jenom se upravily – klasicky tradice husitská, kdy se z husitských bojovníků stávají proto-komunisté a ministr Zdeněk Nejedlý v únoru 1946 prohlásil, že kdyby Jan Hus vstal z mrtvých, pravděpodobně by volil komunistickou stranu.
Po roce 1948 se přidává tradice dělnického komunistického hnutí. Vzniká Muzeum Klementa Gottwalda v Rytířské ulici, v Hybernské ulici v Paláci Kinských Leninovo muzeum, Národní památník na Vítkově má evokovat pohřebiště u kremelské zdi v Moskvě a stejně jako tam i zde jsou pohřbeni ti nejvýznamnější, od zakladatele komunistické strany Bohumíra Šmerala až po Klementa Gottwalda, případně básníka Stanislava Kostky Neumanna.
Tato tradice je po roce 1989 odmítnutá. Boj proti fašismu, druhý odboj, i to, jak se promítaly do místních názvů, ale nebyl důvod odmítat. Naopak se tradice posílila.
Říkáte, že tradice druhého odboje byla i po roce 1989 nezpochybnitelná. Jak si ale stojí osvobození Rudou armádou? Obě témata jsou ve veřejném prostoru intenzivně provázaná a to, co se v první polovině devadesátých let nemuselo zdát jako prekérní, se minimálně v posledních měsících jako prekérní jeví. Narážím na poškozování sochy maršála Koněva, rudá barva se objevila i na ostravském pomníku Rudé armády.
Diferencovala bych a nejdřív šla k památkám, které vznikly po roce 1945. První byl známý tank číslo 23 na náměstí Kinských, dříve náměstí Sovětských tankistů (tank, který měl v roce 1945 jako první osvobodit Prahu, umělec David Černý v dubnu 1991 nabarvil na růžovo – pozn. red.). Jeho natření nemuselo být jenom výrazem proti Rudé armádě jako takové. Šlo i o krok proti falšování dějin, protože tank číslo 23 nebyl skutečně první, co dojel do Prahy, byl to tank „nakašírovaný“. A většinová společnost tento (Černého) čin přijala. Důvodem byla pochopitelně i národní katastrofa v srpnu 1968, kdy se z Rudé armády – osvoboditelky stala armáda okupační.
V roce 1945 navíc vznikly i další památníky, a proti těm se nikdy neútočilo. Odpor se nezvedl proti olšanskému pohřebišti vojáků, kteří padli při osvobozování Prahy, a nevím ani o žádném útoku proti pomníčku v Dejvicích, kde Rudá armáda při osvobozování poprvé překročila hranici Prahy.
Koněvův pomník na náměstí Interbrigády v Bubenči je naprosto jiná situace, protože je to pomník normalizační, odhalen byl 9. května 1980. To už za sebou máme „maďarské nepokoje“ v roce 1956 a rozčarování z pražského jara, a Koněv není jenom osvoboditelem a čestným občanem Prahy, ale nese si i přívlastek sovětského maršála, který potlačil občanské aktivity v Maďarsku. A udělal to velmi krvavě.
Moje otázka nesměřovala přímo ke Koněvovi, jako spíš k tomu, jestli snaha o diskreditaci jeho pomníku nebo památníku v Ostravě není snahou určité části české společnosti o dokončení dekomunizace veřejného prostoru.
Máte pravdu, že tímto způsobem se to dá vykládat. V žádném případě to ale není znevážení památky rudoarmějců padlých při osvobozování Prahy ani nezpochybnitelného podílu Rudé armády na osvobozování Evropy.
Výrazným urbanistickým odkazem čtyřiceti let socialismu jsou paneláky, ostatně Václav Havel o nich po revoluci mluvil jako o králíkárnách. Je tedy dekomunizace veřejného prostoru vůbec možná, když je většina českých měst obehnaná prstenci panelových sídlišť?
Myšlenka progresivních, malometrážních a levných bytů mezi architekty s odkazem na Le Corbusiera rezonovala už za první republiky, nicméně ano, paneláky se staly symbolem socialismu po celé postsocialistické Evropě, symbolem socialistické šedi, v tisku se obecně mluvilo o králíkárnách, nešlo jen o Havlův výraz, případně o panelovém totalitarismu, panelových noclehárnách či betonové zdi.
Po roce '89 zde byla dvojí varianta. První byla plošná asanace, jenže v domech bydlela zhruba třetina obyvatelstva. Druhou cestou byla humanizace prostoru, paneláky se měly polidštit, kočárkárny se proměňují na prodejny a domy se začnou barevně obkládat.
Tato varianta zvítězila, protože z ekonomických důvodů nebylo dost dobře možné panelové domy zbourat. A nesmíme zapomínat, že neutěšené lidské králíkárny mohly znamenat pro mnohé lidi za socialismu vylepšení jejich bytového standardu. Odstraňování režimu a jeho symbolů se podařilo jenom tam, kde se podařit mohlo.
Paměť tří generací
Některá místní označení, která odkazují na čtyřicet let nesvobody, se mezi lidmi používají dodnes. V případě Prahy je to „Stalin“ nebo „Fučíkárna“ (holešovické výstaviště), v případě Poruby „Leninka“ pro Hlavní a někdejší Leninovu třídu. Zmizí toto pojmenovávání s generací, za jejíhož života bylo platné, nebo má schopnost se dál reprodukovat?
Dokdy se ideologická stopa potáhne, je strašně složitá otázka. Sociologové odpovídají, že nová identita a nový vztah k místu je záležitostí třetí generace – a že se všeho zbaví až třetí generace, která vyroste po roce 1989. Říká vaší generaci ještě něco „Fochovka“?
To je Vinohradská třída za první republiky.
Až do roku 1940, pak se za protektorátu jmenovala Schwerinova. A vy to sice víte, ale vědí to vaši vrstevníci? Určitě ne. Generace mých studentů už taky zná jenom ulici Evropskou (v pražských Dejvicích – pozn. red.), ale stoprocentně nezná ulici Leninovu. Někde se to může zlomit už ve druhé generaci.
Podržel bych se vašich slov, že vaši studenti znají Evropskou třídu místo té Leninovy. Dá se popsat nový pantheon témat a hrdinů, kteří po roce 1989 komunistické zástupce nahradili?
Bezesporu ano. Zaprvé se společnost vrací k tradičním či zeměpisným nebo místním územním názvům a této možnosti bych dala osobně přednost, protože hrdinové se mohou změnit, ale územní názvy jsou všem srozumitelné. Když se podíváme jen na trasu metra C, která byla asi nejvíce ideologizovanou, stanice Gottwaldova je dnešní Vyšehrad, Primátora Vacka jsou Roztyly, měli jsme Mládežnickou, Budovatelů, Kosmonautů, dnes máme Chodov, Opatov a Háje.
Druhá možnost jsou návraty k první republice. Objevují se Masarykova náměstí a nábřeží a jde i o návrat k americkému prezidentovi Woodrow Wilsonovi, který výrazně přispěl ke vzniku prvorepublikového Československa – proto obnova jeho pomníku v parku u hlavního nádraží.
Potom jsou to návraty k západním spojencům, nejznámější případ je ulice Charlese de Gaulla, jejíž cedulku dokonce odhaloval francouzský prezident Francois Mitterand na podzim 1990. Zmínila bych, že rok '89 byl nesený i heslem „návrat do Evropy“, a právě proto se místo Leninovy ulice objevuje ulice Evropská. Jde o to podtrhnout české evropanství. Nově se pak objevují i hrdinové třetího odboje, za všechny Milada Horáková.
Zejména v případě dělnických měst – Kladna nebo Ostravy – se identita místa s dobovou ideologií silně provázala, ostatně v duchu zásad socialistického realismu vyrostl Havířov i celá Poruba. Co se s takovým městem stane, když dojde k přejmenovávání? Nebyla by vlastně Ostrava ostravštější, kdyby zůstala „ocelovým srdcem republiky“, jak o ní mluvila komunistická propaganda?
Ve struktuře povolání byli za socialismu horníci a dělníci na prvním místě. Prahu ale jako dělnické město vnímat nešlo, protože po válce dělníci její obyvatelstvo netvořili ani z třetiny, a ikonu socialistického města bylo třeba hledat. Ostrava se jako místo hutí zdála ideální a když se v padesátých letech jako ocelové srdce republiky vytvářela, věnovala se budování této identity obrovská pozornost.
Utlumení hornické a hutnické výroby po roce 1989 proto dělníky a jejich rodiny zasáhlo a pro lidi, kteří slýchali, že jsou nejdůležitější složkou společnosti, to bylo velice traumatizující a frustrující. Na druhou stranu Ostrava zažila i řadu pozitivních změn a dnes je čistějším městem s kvalitnějším vzduchem i životním prostředím.
Takže nemá pocit identitární ztráty, když už není protežovanou černou Ostravou?
Částečně má, ale ten pocit je vyvažovaný. Ostrava se stala z části univerzitním městem, a dodala si vzdělanostní složku, která jí popravdě dřív chyběla. Identita z části utrpěla, byla znejistěna, ale z části se vytváří nová kvalita, a já osobně si nemyslím, že nová kvalita by musela být horší a že by si Ostrava novou identitu úspěšně nevybudovala. Už teď ji z části má. Má průmyslovou minulost, je městem sportu i mimořádně zajímavé kultury, včetně alternativní.
„Adopce“ Václava Havla
V jedné ze svých studií píšete, že komunistická ideologie měla potřebu vytvářet institucializovaná místa paměti, například opečovávané rodné domky dělnických prezidentů nebo památníky spojené s druhou světovou válkou – jako je ten v Dukelském průsmyku na Slovensku. Vznikají taková místa paměti i dnes, bez autoritářského státního zřízení?
Jsou to například místa spojená s osobnostmi pražského jara. František Kriegel, lékař a politik, který jediný neakceptoval sovětskou okupaci v roce 1968, získává po roce 1989 v Thomayerově nemocnici v pražské Krči pamětní desku. Druhý příklad hrdiny je Josef Smrkovský, který má jako osobnost pražského jara pamětní desku na domě na Václavském náměstí. Především se ale 25. října 1990 vrátily na Olšanské hřbitovy ostatky Jana Palacha. Je ale otázka, jaký ohlas tato místa paměti mají.
Víme, že velký ohlas má pomníček na Národní třídě, kam kolem 17. listopadu lidé spontánně kladou svíčky a kytičky. U desek Kriegelovi nebo Smrkovskému jde o vzpomínku dost institucializovanou.
V tomto ohledu se tedy režim před a po roce 1989 vlastně neliší.
Potřeba vytvářet pamětní desky a pomníky byla vždycky a stejně tak byla potřeba je ničit, pokud se ukázaly jako nepotřebné nebo ideologicky nežádoucí.
A jak si v tomto kontextu stojí Václav Havel? Mnozí jeho apriorní kritici se s posměškem dívají na to, že by ulice, nábřeží nebo koneckonců letiště mělo nést jeho jméno – a upozorňují na místní pojmenování po Gottwaldovi nebo Zápotockém, od kterých se právě za Havlovy éry upouštělo.
Přejmenování letiště v Ruzyni na letiště Václava Havla je do jisté míry unikátní, protože jinde v postsocialistickém světě se vybírá spíš osobnost z národní kultury než z politického života, jako je například Chopinovo letiště ve Varšavě nebo Puškinovo letiště v Moskvě.
U nás to byla spontánní iniciativa, i když se samozřejmě našli lidé, kteří se na ní politicky přiživili, a pokud by do toho měla mluvit komunistická strana, tak by letiště Václava Havla bezesporu nikdy nevzniklo. Myslím si ale, že Václav Havel měl v české společnosti a ve vytváření zahraničního image České republiky takový význam, že bych se tohoto přejmenování vlastně neobávala. Významnou osobností bude i za sto let.
Co vepsání jména do místního názvu s Havlem jako historickou postavou vlastně dělá? Jde o jeho zevšednění – jako když se stanici I. P. Pavlova přezdívá „Pavlák“ – sakralizaci, nebo o obojí zároveň?
Obojí zároveň.
Můžeme se tedy postupem času dočkat toho, že mladší generace pojedou místo na Ruzyni na „Havlák“?
Proč ne? A bude to vůbec znevážení této osobnosti? Myslím si, že ne. Že to naopak bude její adoptování.
Vystudovala Filosofickou fakultu na Karlově univerzitě a působila v Ústavu etnografie a folkloristiky na ČSAV a v současnosti přednáší na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.
Profesně se zaměřuje na proměny středoevropského města ve 20. století (se zvláštním zřetelem na Prahu), je odbornicí na česko-německé vztahy a antisemitismus v tuzemské historii.
