Věra Sosnarová je 88letá důchodkyně z Odrovic na Brněnsku, která je známá jako jedna z posledních českých pamětnic sovětských koncentračních a pracovních táborů. Své zážitky popisuje na besedách, kde dojímá lidi k slzám. O svých zážitcích vydala i knihu. Už před lety se ale objevily pochybnosti, jestli v gulagu vůbec někdy byla. Historik Adam Hradilek teď našel dokumenty, které podle něj dokazují, že si svůj životní příběh vymyslela. Tématu se věnoval pořad Události, komentáře.
Odborníci: Vyprávění Věry Sosnarové obsahuje až moc historek. Vzpomínky vězňů z gulagů jsou jiné
Události, komentáře: Pochybnosti o příběhu Věry Sosnarové (zdroj: ČT24)
„Ten příběh je zajímavý v tom, že obsahuje koncentrovaně velké množství obrazů a příběhů, které souvisí se vzpomínáním na gulag a zároveň třeba i na zážitky z 2. sv. války v Sovětském svazu,“ uvedl v Událostech, komentářích Kamil Činátl z Ústravu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). To je podle něj důvod, proč oslovil tolik diváků.
Jenomže to prý zároveň ukazuje, že jde o fikci. „Určitě je to přehnané a myslím si, že ten pramenný výzkum, který podnikl Adam Hradilek, přesvědčivě ukazuje, že ta paměť je falešná,“ dodal Činátl. Ostatní příběhy pamětníků z gulagu podle něj takto koncentrované nejsou a obsahují nějaká nejasná místa.
Podobně v Událostech, komentářích celou věc hodnotil i novinář Adam Drda, který je spoluautorem pořadu Příběhy 20. století: „Prostě tam je strašná koncentrace historek, které samozřejmě nelze vyloučit, že se teoreticky stát někdy mohly, ale neodpovídají tomu, co běžně líčí lidé věznění v gulagu.“
Podle vyprávění Věry Sosnarové vyhrožovali hlídači dělníkům, že když nesplní plán, budou potrestaní. „Buď nás zastřelí v lese a zakopou v lese, nebo nám dají arsen do jídla,“ popisuje. Zažila prý i sexuální násilí. „Přišli jsme z práce, bachaři byli opilí, otevřeli dveře, vběhli do baráku a křičeli ,Vysvlíkejte se!' Nedívali se, jestli je vám deset nebo patnáct a půl.“
Psychologové zkoumají fenomén falešné paměti
O Sovětském svazu Věra Sosnarová poprvé promluvila až v roce 2002, když bylo možné zažádat český stát o odškodnění za sovětské křivdy – za každý měsíc v gulagu dvanáct tisíc korun. Za devatenáct let by jí tak náležely až tři miliony korun.
Už tehdy se ovšem nepodařilo ženin pobyt v gulagu jinak než jejím vyprávěním dokázat. Neexistují o něm vůbec žádné záznamy a žádné doklady nemá ani ona sama. Podle historika ÚSTR Adama Hradilka byla Sosnarová civilní zaměstnankyní několika továren na Urale.
„Psychologové, kteří se zabývají problematikou falešné paměti, tak hovoří o tom, že lidé, kteří mají takto traumatické vzpomínky, si mohou v některých případech vytvořit nějakou paměť, která je prostě pro ně nějakým způsobem útěšná, lepší a myslím si, že něco podobného se mohlo stát i v tomto případě,“ domnívá se Kamil Činátl.
„Každý člověk přistupuje k líčení svého příběhu jinak, zvlášť, když jsou to příběhy traumatické. Pro někoho je to vyprávění osvobozující, pro někoho to je strašná zátěž. Taky nesmíme zapomínat na to, že lidé věznění třeba v 50. letech nebo kteří prošli gulagem, o tom nemohli do roku 1989 veřejně mluvit,“ upozorňoval v Událostech, komentářích Drda.
Ještě kolem roku 2005 se prý někteří političtí vězni báli říkat určité věci, protože kdysi podepsali, že o tom nebudou mluvit.
Právě svým slibem mlčení argumentuje Věra Sosnarová, proč o svém osudu v Sovětském svazu dlouhá desetiletí mlčela: „Každý stát má svoje tajemství. Podepsala jsem, že o tom závodu v životě nikomu neřeknu. Kdybyste mi hlavu usekli,“ říká.
„Na jednu stranu můžeme spekulovat o tom, že je zvláštní, že se případ Věry Sosnarové dostal ven až ve chvíli, kdy se objevila ta možnost získat nějaké odškodnění od státu. Na druhou stranu si myslím, že jsou strašné spousty příběhů, kde to vychází z toho, co jsem říkal předtím – to dlouhodobé mlčení,“ uzavírá Adam Drda.