Cesty hasičů nebo sanitek k zásahům jsou čím dál náročnější. Jejich řidiči si stěžují, že jim ostatní doslova vjíždějí pod kola. Nouzové manévry musí provádět každý den i několikrát. Když se nepovedou a stane se dopravní nehoda, musí potom k požáru nebo pacientovi vyjet náhradní vůz, čím se ztrácejí cenné minuty.
Není to tak dávno, co hasiči pochválili civilní řidiče, že se jim na dálnicích častěji daří tvořit záchrannou uličku. Díky tomu je příjezd k nehodám a dalším událostem rychlejší a pro všechny bezpečnější. Jenomže hasiči či sanitky nejezdí jen po dálnicích. Na běžných silnicích, kde pro klasickou uličku ani není prostor, je podle řidičů hasičských vozů i zdravotnické záchranné služby situace naopak čím dál horší.
Nejnáročnější a nejnebezpečnější je pro hasiče a záchranáře bezpochyby jízda po extrémně vytížených silnicích, jako je třeba I/2 u Říčan. Události, které přinejlepším zavánějí nehodou, jsou na denním pořádku – například začne osobní auto předjíždět jiné, které ale zpomalilo a zajelo ke kraji silnice proto, aby udělalo prostor pro hasiče.
Řidič středočeských hasičů Milan Jirásek právě takovou situaci zažil koncem června, když jel s cisternou k požáru lesa. „Strhl jsem volant ke straně, začal jsem okamžitě prudce brzdit. Ale byl tam navíc problém, že v protisměru jela další auta,“ popsal okolnosti události, která jen těsně neskončila nehodou.
Hasiči mají – jen s malou nadsázkou – plný videoarchiv případů, kdy se střetu s jiným autem vyhnout již nedokázali. „Bylo zřejmé, že vozidlo uhýbá ke straně. Začalo uhýbat, ale na poslední chvíli si to rozmyslelo a vjelo zpět do jízdní dráhy hasičského auta, které nemělo šanci zastavit,“ popsal jeden takový mluvčí středočeského hasičského sboru Petr Svoboda.
Problémy s neukázněnými řidiči na denním pořádku
Podle řidiče Zdravotnické záchranné služby Zdeňka Vrány je řidičů, kteří dělají neočekávané manévry, mnohem více, než bylo před třinácti lety, kdy u záchranky začal pracovat. Jsou doslova na denním pořádku. „Za denní směnu máme osm výjezdů. Při dvou nám řidiči udělají manévr, který nečekáme,“ uvedl.
Hlavní roli při nečekaných manévrech jiných aut hrají fyzikální zákony. Plná hasičská cisterna potřebuje k zastavení byť jen z padesátikilometrové rychlosti patnáct až dvacet metrů a podobná je vzdálenost, kterou vůz ujede, než řidič stihne zareagovat.
Když přes snahu hasičů či záchranářů dojde k nehodě, je třeba vypravit náhradní vozidlo, což trvá drahocenné minuty, zatímco dál hoří nebo pacient trpí. I když k nehodě nedojde, ztrácejí řidiči nouzovými manévry čas. Když výrazně zpomalí nebo zcela zastaví, musí se zase rozjet, což není třeba u těžké cisterny naplněné navíc po okraj vodou samo sebou. U sanitky je potom rizikové i samotné prudké brzdění, které může ohrozit převáženého pacienta.
Jediné pravidlo: nepřekážet
Řidiči, za kterými se ozve zvuk sirény hasičského nebo sanitního vozu, by tedy měli dodržovat hned několik pravidel, i když je lze shrnout do jednoho: nepřekážet. V prvé řadě je třeba chovat se předvídatelně a nevjet spěchajícím záchranářům do cesty. Naopak je vhodné prostor jim uvolnit, protože sanitky a zejména hasičské speciály postavené na podvozcích nákladních auty potřebují více místa než běžné osobní auto. „Potřebujeme jízdní pruh v šířce alespoň tří metrů,“ upřesnil Milan Jiráček.
Na druhé straně si hasiči a řidiči záchranné služby stěžují i na řidiče, kteří jim sice uhnou a zastaví u kraje, jenomže zastaví na témže místě dvě auta jedoucí proti sobě a nakonec mezi nimi stejně nezbývá dost místa. „To se nám bohužel stává hodně často,“ podotkl Zdeněk Vrána.
Udělat místo sanitkám, hasičům či policistům není jen slušnost, je to i povinnost jasně stanovená silničním zákonem. Paragraf 41 uvádí, že vozidlům s právem přednostní jízdy vybavených výstražným světlem modré (nebo modré a červené) barvy a zvláštním zvukovým výstražným zařízením musí ostatní řidiči „umožnit bezpečný a plynulý průjezd, a jestliže je to nutné, i zastavit vozidla na takovém místě, aby jim nepřekážela“.
