Jakákoliv obchodní společnost, jejímž stoprocentním vlastníkem je stát, musí reagovat na žádosti o informace, a pokud tomu nic nebrání, má je poskytovat žadatelům. Plyne to z úterního nálezu Ústavního soudu (ÚS), který navazuje na starší rozhodnutí k problematice svobodného přístupu k informacím.
Ústavní soudci z druhého senátu se zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem vyhověli stížnosti spolku Oživení, který v roce 2016 požádal o konkrétní údaje státní akciovou společnost OTE. Společnost obchoduje s povolenkami na emise skleníkových plynů. Odmítla informace poskytnout s vysvětlením, že se nepokládá za takzvaný povinný subjekt podle zákona o svobodném přístupu k informacím.
Spolek podal správní žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl s poukazem na rozhodnutí ÚS z června 2017, takzvaný „nález ČEZ“. Soud tehdy průlomově vyloučil z působnosti informačního zákona tento částečně státní podnik. Zdůraznil to, že stát je sice majoritním, ale ne jediným akcionářem energetického gigantu. Proto ho nelze pokládat za veřejnou instituci. Následnou kasační stížnost spolku Oživení Nejvyšší správní soud zamítl.
V ústavní stížnosti spolek poukazoval na částečný rozpor mezi právními názory v nálezu ČEZ a dřívější argumentací ústavních soudců v takzvaném „nálezu Letiště Praha“ z roku 2007. Když se druhému senátu ÚS nepodařilo prosadit stanovisko pléna, které by upřesnilo a sjednotilo výklad pojmu veřejná instituce, musel se rozhodnout, který právní názor bude v dalším řízení zohledňovat.
„Za této situace ÚS dospívá k závěru, že platí právní názor, podle kterého je veřejnou institucí podle zákona o svobodném přístupu k informacím jakákoliv obchodní společnost, jejímž stoprocentním vlastníkem je stát, případně veřejnoprávní korporace,“ stojí v nálezu, který bude důležitý pro časté žadatele o informace, například spolky nebo média.
Smyslem zákona je široká kontrola
Podle nálezu je smyslem informačního zákona umožnit veřejnosti co nejširší přístup k údajům, které se týkají činnosti povinných subjektů. Cílem je efektivní kontrola výkonu veřejné moci, včetně hospodaření s majetkem.
„Tento smysl ovšem bude zcela naplňován nikoliv tím, že bude omezován okruh povinných subjektů, nýbrž naopak tím, že v pochybnostech bude voleno řešení pro jejich rozšíření,“ rozhodl soud. V nálezu zdůraznil, že vyslovený právní názor se týká otázky vymezení povinných subjektů, nikoliv rozsahu konkrétních informací, které by měly být na žádosti poskytovány. Rozsah lze totiž z řady důvodů omezit.
„Nicméně tam, kde není naplněn žádný relevantní zájem na odepření informace, poskytnutí informace odmítnout nelze,“ říká poslední věta nálezu.
