Ačkoliv se Senátu často hanlivě přezdívá „odkladiště politiků“, v řadě případů slibná politická kariéra začala právě v horní komoře. A to přesto, že je úspěšný start v Senátu ztížen zákony: zatímco poslancem se člověk může stát už po dosažení 21 let, tak v případě senátorů stanoví zákon tuto hranici až na 40 let. I tak se ale od založení Senátu v roce 1996 našlo dost kandidátů, kteří po úspěšných volbách zamířili také do vlády či nejvyšších stranických pater.
První skupina je spojená s Občanským fórem a prvním polistopadovým prezidentem Václavem Havlem. Tito kandidáti byli aktivní bezprostředně po roce 1989, pak se ale z politiky na čas vytratili a vraceli se do ní právě přes Senát. Patří sem třeba Karel Schwarzenberg, Alexandr Vondra či Michael Žantovský.
První zmíněný byl za Havla hradním kancléřem, druhý jeho zahraničně-politickým poradcem a třetí Havlovým mluvčím. Schwarzenberg se ale po hradním angažmá věnoval spíše podnikání a spravování rodinného majetku a Vondra se Žantovským zamířili do diplomacie.
Návrat do vysoké politiky pro všechny představovaly úspěšné senátní volby. Schwarzenberg to nejdřív neúspěšně zkoušel v roce 2002 na Strakonicku, uspěl ale až o dva roky později v Praze. V Senátu vydržel jedno volební období, od roku 2010 pak sedí ve sněmovně a hned dvakrát řídil českou diplomacii: nejprve dva roky v Topolánkově vládě (2007–2009) a pak i tři roky v Nečasově vládě (2010–2013).
Společně s Miroslavem Kalouskem stáli v roce 2009 u zrodu nové politické strany TOP 09, která se hned následující rok dostala do sněmovny a zůstala tam dodnes – přičemž Schwarzenberg prvních šest let straně předsedal. V roce 2013 se pak stal nejvážnějším vyzyvatelem prezidenta Miloše Zemana, se kterým v historicky první přímé volbě prohrál ve druhém kole.
Předchůdcem Karla Schwarzenberga v křesle ministra zahraničí byl Alexandr Vondra. Ten působil několik let jako český velvyslanec v USA, do české politiky se vrátil v roce 2006, kdy uspěl v senátních volbách na Litoměřicku a ve stejném roce se postavil do čela české diplomacie v první vládě Mirka Topolánka. V jeho druhém kabinetu usedl Vondra do nově vzniklého křesla ministra pro evropské záležitosti. V Nečasově vládě pak dva roky působil jako ministr obrany.
Pro změnu Vondrovým předchůdcem na české ambasádě v USA byl Michael Žantovský, kde působil po odchodu od Václava Havla. V roce 1996 vstoupil do Senátu (za Prahu 5) a následující rok se stal nakrátko předsedou Občanské demokratické aliance. Do čela ODA byl zvolen ještě jednou v roce 2001, po skončení senátorského mandátu zamířil na prestižní diplomatické posty v Izraeli či Velké Británii.
Odboráři byli populární u levicových voličů
Další skupina politiků zamířila do Senátu z odborů; v historicky prvních volbách do horní komory v roce 1996 uspěli Richard Falbr nebo Milan Štěch. Prvně jmenovaný zastával v letech 1994–2002 post předsedy vlivné Českomoravské konfederace odborových svazů. A Milan Štěch ho v této funkci vystřídal a ČMKOS vedl dalších osm let.
Richard Falbr získal v roce 1996 senátorský mandát na Mostecku a svůj mandát obhájil i o dva roky později. V horní komoře skončil v roce 2004 a svou další kariéru spojil s Bruselem, když v barvách ČSSD zamířil do Evropského parlamentu. Pětiletý mandát obhájil také v roce 2009 a o tři roky později se stal i vedoucím delegace sociálních demokratů v EP. Ve třetích evropských volbách v roce 2014 už ale neuspěl.
Také Milan Štěch uspěl v senátních volbách hned v roce 1996, přízeň voličů na Pelhřimovsku si udržel i v dalších letech a v současnosti platí ve Valdštejnském paláci za rekordmana: zůstává jediným senátorem, který je v horní komoře od jejího založení.
Postupně také zamířil do vedení horní komory: nejdříve byl v letech 2008–2010 místopředsedou Senátu, poté se stal jeho předsedou, což je po prezidentovi v Česku druhá nejvyšší ústavní funkce.
V čele Senátu v současnosti stojí Štěch už osmým rokem, není ale jasné, zda se mu pozici podaří obhájit. Sociální demokraté totiž obhajují třináct křesel z celkových sedmadvaceti, o kterých budou voliči rozhodovat – a pokud ČSSD po volbách nezůstane nejsilnějším klubem (v současnosti s třiadvaceti senátory), o předsednický post přijde.
V posledních letech má Štěch velmi napjaté vztahy s Hradem a jiskří to i mezi ním a současným premiérem Andrejem Babišem, kterého Štěch hlasitě kritizuje.
Senát nalákal i úspěšné podnikatele
Kromě odborářů levicového ražení odstartovala svou kariéru v Senátu i řada kandidátů z podnikatelského prostředí. Sem patří třeba Tomio Okamura nebo Ivo Valenta.
Tomia Okamuru nejdříve znala veřejnost jako mluvčího a viceprezidenta Asociace českých cestovních kanceláří a agentur, vedle toho podnikal v pohostinství a cestovním ruchu. Účinkoval i jako jeden z investorů reality show Den D na České televizi.
Do politiky vstoupil v roce 2012, když bodoval v senátních volbách na Zlínsku. V horní komoře ale moc dlouho nevydržel, protože hned následující rok uspělo jeho hnutí Úsvit přímé demokracie ve volbách do sněmovny a Okamura se stal poslancem (obě funkce totiž nelze zastávat souběžně).
Zdánlivý soumrak nad jeho politickou kariérou mohl naznačovat rozpor uvnitř poslaneckého klubu, když si řada poslanců stěžovala, že i přes podanou přihlášku nejsou členy hnutí – a situace nakonec paradoxně vyústila v politikovo vyloučení. Okamura ale projevil nebývalou obratnost – a stal se jediným politikem, který se dokázal dvakrát po sobě dostat do sněmovny s nově založeným subjektem.
V loňských sněmovních volbách veřejnost podpořila formaci Svoboda a přímá demokracie (SPD), Okamura teď sedí v čele sněmovny a bezprostředně po hlasování o složení dolní komory se mohlo zdát, že bude hnutí podporovat i Babišovu vládu. Proti tomu se ovšem ozvali straníci uvnitř hnutí ANO, podle části kritiků totiž SPD zastává některé extremistické postoje.
Ve srovnání s Okamurou a jeho politickým subjektem Ivo Valenta takové kontroverze nebudí, třebaže jde o miliardáře, který zbohatl v hazardním průmyslu. Je majitelem skupiny SYNOT a spoluvlastní i firmu, která vydává Parlamentní listy. Od konce 90. let je občanem daňového ráje v Monaku.
Do politického života vstoupil v roce 2014 coby senátor za Uherskohradišťtsko; kandidoval tehdy jako nestraník s podporou Strany soukromníků a se stejným uskupením spojil své aspirace i v krajských volbách v roce 2016. Jako lídr kandidátky Svobodní a soukromníci nakonec zasedl ve zlínském krajském zastupitelstvu.
ODS objevila v Senátu pozdějšího premiéra
Nejčastěji ale svou kariéru v Senátu odstartovali zástupci tradičních stran, které v uplynulých letech určovaly sněmovní politiku. Hned po vzniku Senátu před dvaadvaceti lety se největší silou stala Občanská demokratická strana; svou kariéru ve volbách '96 odstartovala i řada známých tváří, jako Mirek Topolánek či Přemysl Sobotka. O dva roky později uspěl v senátních volbách i Tomáš Julínek.
Přemysl Sobotka patřil vedle Milana Štěcha mezi senátní doyeny a chodby malostranského paláce opustil až po dvaceti letech v roce 2016, kdy už post neobhajoval. Prakticky po celou dobu svého senátního působení také zasedal ve vedení horní komory – jako řadový i první místopředseda a v letech 2004–2010 šéf celé komory.
V roce 2013 ho vyslali občanští demokraté i do první přímé volby prezidenta, když předtím Sobotka porazil ve vnitrostranických primárkách Evžena Tošenovského. V samotných volbách ale pohořel, obdržel jen 2,46 % hlasů a skončil předposlední před Janou Bobošíkovou. Poslední dva roky sedí v zastupitelstvu Libereckého kraje.
Ještě výraznější tváří na české politické scéně se stal Mirek Topolánek. Ten byl na začátku 90. let známý jen jako regionální představitel strany, v roce 1996 ale uspěl v senátorských volbách v Ostravě – a tehdy také jako vůbec nejmladší senátor předčítal na ustavující schůzi senátorský slib.
O dva roky později už ale stanul v čele senátorského klubu ODS a pak zamířil i na post místopředsedy horní komory. V roce 2002, po šesti letech v nejvyšší politice, stanul také v čele občanských demokratů a jako jejich volební lídr nakonec zasedl i ve Strakově akademii – to už s poslaneckým mandátem získaným v roce 2006.
Česko se během Topolánkova premiérského působení stalo předsednickou zemí EU, Topolánek tak vedle starostí na české politické scéně musel hasit i rusko-ukrajinský konflikt kvůli dodávkám zemního plynu.
Právě během českého předsednictví se ale opozici podařilo vyslovit Topolánkově vládě nedůvěru, a ve Strakově akademii i v Bruselu ho tak vystřídal nestraník Jan Fischer se svým úřednickým kabientem. Sám Topolánek opustil vedení ODS a z politiky se přesunul do sféry byznysu. Znovu na sebe upozornil v roce 2017, když oznámil úmysl ucházet se o prezidentský post. Nakonec ve volbách dostal necelých pět procent hlasů a skončil šestý.
O dva roky později než Sobotka s Topolánkem zasedl v horní komoře za občanské demokraty také Tomáš Julínek, když uspěl v Brně. Svůj mandát pak obhájil i v roce 2004 a dvakrát stanul v čele senátorského klubu ODS. Nejvíce na sebe ale upozornil, když po volbách v roce 2006 vystřídal Davida Ratha v křesle ministra zdravotnictví. Podařilo se mu prosadit regulační poplatky ve zdravotnictví, které měly omezit plýtvání a zbytečné návštěvy u lékaře.
Jiří Dienstbier získal mandát po svém zesnulém otci
Vedle ODS vzešla ze Senátu i řada výrazných tváří z řad sociálních demokratů. Do vlády to později dotáhli Marcel Chládek, Jiří Dienstbier mladší či Egon Lánský.
Egon Lánský se stal v roce 1995 mluvčím tehdejšího předsedy ČSSD Miloše Zemana a o rok později vstoupil do Senátu jako reprezentant Děčínska. V Zemanově vládě se pak v roce 1998 stal místopředsedou a byl pověřen koordinací resortů zahraničí, vnitra a obrany – hlavně měl ale na starosti přístupová jednání s Evropskou unií, kam Česko podalo přihlášku počátkem roku 1996. Na svůj post rezignoval koncem roku 1999 ze zdravotních důvodů.
K mladší generaci politiků patří Jiří Dienstbier ml., který se do Senátu dostal v doplňovacích volbách v roce 2011 za Kladno. V horní komoře nahradil svého otce, který zemřel uprostřed mandátu na rakovinu plic. Dienstbier pak senátorský post obhájil i ve volbách v roce 2014.
V roce 2011 se stal také místopředsedou ČSSD a strana ho o dva roky později vyslala i do prezidentské volby. V ní skončil těsně čtvrtý za Janem Fischerem se ziskem více než šestnácti procent hlasů. V roce 2014 vstoupil na dva roky i do exekutivy, když se v Sobotkově kabinetu stal ministrem pro lidská práva a rovné příležitosti a šéfoval také legislativní radě vlády.
Dienstbierovým vládním kolegou byl i Marcel Chládek, který na sebe v politice poprvé upozornil v roce 2008, když se stal náměstkem tehdejšího středočeského hejtmana Davida Ratha a současně uspěl v senátních volbách na Lounsku. Do povědomí veřejnosti se ale nejvíc zapsal jako ministr školství v Sobotkově vládě, třebaže v ní vydržel jen rok a půl. Poroučet se musel kvůli skandálu s údajnou šikanou podřízených, loni vstoupil do Strany práv občanů (SPO).
Milan Šimonovský byl u smlouvy s Kapschem, a zavedl bodování pro řidiče
Kromě ODS a ČSSD byli v Senátu už od roku 1996 výrazní také lidovci – kromě občanského demokrata Sobotky a sociálního demokrata Štěcha stál v čele horní komory i zástupce paláce Charitas Petr Pithart. A také v řadách KDU lze nalézt jedno výrazné jméno, které se ze Senátu dostalo do vlády.
Milan Šimonovský byl během 90. let svázán s brněnskou komunální politikou. V roce 2000 však uspěl v senátních volbách za centrální brněnský obvod a o rok později zamířil také do vedení lidovců, kde vydržel až do roku 2006.
Jeho politická kariéra vyvrcholila po volbách v roce 2002, kdy se stal ve Špidlově vládě ministrem dopravy a v této funkci vydržel celé čtyři roky. Během nich zažil tři různé premiéry: vedle Špidly také Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka. V Paroubkově a Grossově vládě zastával i post místopředsedy.
Coby ministr dopravy stál Šimonovský u některých klíčových rozhodnutí: podílel se na spouštění elektronického mýtného systému na českých dálnicích a podepisoval smlouvu s firmou Kapsch, byl i u zavedení bodového systému. Po volbách v roce 2006 vyměnil senátorské křeslo za poslaneckou lavici, v dalších volbách už mandát neobhajoval.
