Kamila Moučková před pár dny dokázala, že i ve svých devadesáti letech dokáže vystoupit na veřejnosti velmi rázně. V pořadu Události, komentáře kritizovala prezidenta Miloše Zemana či šéfa komunistů Vojtěcha Filipa. Krátce zavzpomínala na důležité události ve svém životě: nejen televizní vysílání v srpnu 1968, při kterém prý cítila obrovský vztek, ale také na schovanou rudou knížku nebo lepení pytlíků během normalizace.
Televizní noviny přinesly 1. ledna 1957 – i na evropské poměry – nečekanou změnu. Ženu v křesle hlasatelky. Do té doby uváděli zprávy jen muži, Kamila Moučková, která do televize přišla z rozhlasu, se stala průkopnicí.
Svou profesi milovala. Za rudou knížku, kterou před ni v roce 1945 položil na stůl její otec Vilém Nový coby zasloužilý komunista, se dodnes stydí. Ovšem jen těžko říct, zda by později mohla práci hlasatelky vykonávat i bez stranického členství.
Otec utekl a vysílal z BBC pod svým jménem. Matku to stálo svobodu
Dětství Kamily Moučkové je spjato s Vysočinou a s její babičkou „Kuličkou“. Ta ji do šesti let vychovávala, protože otec Vilém Nový zakládal buňky komunistické strany na Vysočině a manželka ho na cestách doprovázela. Kamila babičku dokonce oslovovala mami, byla pro ni velká rána, když se měla v šesti letech stěhovat s rodiči do Prahy.
K babičce na Vysočinu se vrátila v roce 1939, tentokrát i s dvouletou sestrou a matkou. Musely se odstěhovat, aby byly v bezpečí. Otec – komunistický novinář – emigroval, aby ho nacisté nezavřeli nebo rovnou nepopravili. Utekl do Anglie, kde se přidal k zahraničnímu vysílání BBC. Ovšem na rozdíl od kolegů vysílal pod svým pravým jménem, nikoliv pod pseudonymem.
Kamila Moučková prý dodnes takovou nerozvážnost nemůže pochopit. Podle ní muselo být otci jasné, jak tím celou rodinu ohrozil. Kvůli otcově chybě skončila matka Kamily v roce 1942 v koncentračním táboře v Ravensbrücku. Kamilu raději její babička „uklidila“ do Polné, kde se jí ujala jistá paní Švormová. Její manžel byl zubař a přijal čtrnáctiletou Kamilu jako zubní instrumentářku. Tak se předešlo jejímu nucenému pracovnímu odvodu.
Právě v Polné odstartovala kariéra mladičké Kamily Moučkové. Paní Švormová byla členkou ochotnického spolku a Kamilu brala s sebou. Tu hraní tak chytlo, že se chtěla stát herečkou a po válce se dokonce přihlásila na konzervatoř.
Hořký konec války a rudá knížka na stole
Nejhorší zážitek z války pro Kamilu bylo vidět návrat zubožené maminky, která vážila 38 kilo a byla velmi nemocná. „V tu chvíli jsem dospěla,“ vzpomínala Moučková. Další zdrcující rána přišla, když se otec vrátil z Anglie s novou ženu.
Z toho se Kamilina matka do konce života nevzpamatovala. Prý ji v koncentráku více než starost o děti držela při životě hluboká láska k Vilému Novému a víra, že se k sobě vrátí.
To se nestalo. Kromě toho Kamile přistála na stůl před očima rudá knížka stvrzující členství v komunistické straně se slovy: „Ode dneška jsi členkou KSČ.“ Prý příliš nechápala, co to znamená. Hlavně se v tu dobu zajímala spíše o divadlo než o politiku.
Uspěla u zkoušek na pražskou konzervatoř, ale s ročním odkladem. Brali studenty, kteří nemohli studovat kvůli zavřeným školám za války. Kamila chvíli působila v Teplicích, ale nakonec vstoupila do angažmá v Horáckém divadle v Jihlavě.
Tam potkala svého prvního manžela Miloše Williga. Otěhotněla v devatenácti letech a narodila se jim dcera Kateřina. „Jak jsem se rychle zabouchla, tak jsem se rychle rozvedla,“ říká Moučková.
Manželství se rozpadlo s přistěhováním do Prahy v roce 1948. Velká část herců z Horáckého divadla zamířila do Libeňského divadla (dnešní Divadlo pod Palmovkou). Manžel byl pořád na zájezdech nebo v divadle. Návštěvy rodinného přítele – jistého medika Josefa Moučky – byly častější a častější.
Málem nestihla druhou svatbu, protože otce zavřeli
Svatba s jejím druhým manželem Josefem Moučkou se konala 30. listopadu 1949. Vilém Nový po válce šéfoval Rudému právu a se svou druhou chotí vymysleli, že svatební hostina bude u nich ve služebním bytě. Podivné bylo, že Kamilu s Josefem nepřijelo ráno vyzvednout plánované služební auto a na obřad museli tramvají.
Otec i s manželkou nečekaně zmizeli, spekulovalo se o emigraci.
Později se ukázalo, že se stali oběťmi vnitrostranických čistek. Navzdory tomu, že se Nový znal s Klementem Gottwaldem, kterému malá Kamila v dětství seděla na klíně, poslal režim šéfredaktora Rudého práva po vykonstruovaném procesu na více než pět let za mříže. Jeho choť se dostala na svobodu po roce a půl.
„V té době jsem začala o politice více přemýšlet. Nemohla jsem pochopit, jak mohli zavřít člověka, který oddaně zakládal komunistické buňky na Vysočině,“ říká Moučková
Matka, nebo hlasatelka?
Televize ji jako nové médium zajímala a nová technika jí problémy nedělala, i když bylo vysílání teprve v plenkách. Televizní vysílání rozjížděl rozhlas, samostatná organizace Československa televize začala fungovat od 1. října 1959. „My jsme to v roce 1956 dělali na koleni v sedmi lidech,“ vzpomínala Moučková v pořadu ČT 13. komnata.
Z jejího vyprávění je jasné, že přechod mezi rozhlasem a televizí nebyl snadný. Doma měla už tři děti: dceru Kateřinu z prvního manželství a Barboru s Ondrou z druhého manželství. Situaci Kamile komplikovalo i povstání v Maďarsku. Potřeboval ji rozhlas i televize. Celý kolotoč skončil vyčerpáním a kolapsem. A tak si osmadvacetiletá Moučková našla slečnu na hlídání a s rozhlasem skončila.
Práce v televizi zasáhla její osobní život. Domů chodila pozdě večer, protože hlásila zprávy. Dodnes o sobě prohlašuje, že „nebyla dobrá máma“ a děti jí prý vyčítaly, že jim nečetla pohádky. Sama mívá na krajíčku, když mluví o sobě jako o matce. „Rozhodně jsem nebyla klasický mateřský typ,“ často říká. Z jejího úhlu pohledu prý byla asi trochu po své mamince.
Soužití s lékařem Moučkou se komplikovalo, oba se v podstatě míjeli. V roce 1959 tehdy již slavná hlasatelka zjistila, že manžel má poměr s ženou, která jim hlídala děti. Svou choť opustil.
Hrdinou se člověk nerodí. Stačí se jen v daný okamžik správně rozhodnout
Dvanáct let po svém nástupu do televize přišla událost, která Kamile Moučkové obrátila celý život. O okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy informovala z obrazovek do poslední chvíle, do vypnutí vysílačů. Z prvního provizorního studia v měšťanské Besedě ji 21. srpna vyvedli sovětští vojáci.
„Jde o to, do jaké se dostanete situace, v ten moment si musíte vybrat,“ říká Moučková. Ona sama se za hrdinku nepovažuje ani se neztotožňuje s označením „legenda“ nebo „ikona“.
Vysílání v jiném, provizorním studiu přezdívaném „ponorka“ trvalo do 27. srpna. Zaměstnanci televize se přesunuli do protiatomového krytu v Tesle (v Praze v Hloubětíně), kde podle Moučkové bylo „příšerné vedro“. Několik dní se nemyla ani nečesala. Klimatizaci nepouštěli, protože vadila vysílání.
Po třech dnech to místní vrátná nevydržela a přinesla Kamile Moučkové náhradní oblečení se slovy: „Nezlobte se já vám to ráda přeperu,(…), vám musí být hrozně.“
Paradoxem je, že vysílač, který používali v Tesle, byl vyroben pro Sovětský svaz.
Za otce se styděla
Velkou roli v jejím životě hrál otec. Vilém Nový byl komunistické ideologii až otrocky oddaný. Nicméně jeho válečná emigrace do Anglie a působení v BBC ho stálo svobodu. Ale ideologii věřit nepřestal, byl rehabilitován v letech 1963 až 1964. Ovšem pro „charakterové nedostatky“ nedostal vyšší funkci.
Šéfredaktorem Rudého práva byl nejprve v letech 1946 až 1949. Během pražského jara patřil ke konzervativnímu křídlu KSČ. Nechtěl uvolňování, vznik nových politických stran nebo zásadnější společenské změny. Dokonce obhajoval invazi vojsk Varšavské smlouvy, zatímco jeho dcera vysílala ve sklepě pod hloubětínskou Teslou, za což dostala od svého otce facku.
Po roce 1969 Nový citoval zprávu Veřejné bezpečnosti, že se student Jan Palach údajně polil chemickou složkou, která vytváří „studený plamen“. Nicméně této přísady bylo málo a Palach se upálil vlastně omylem. Celou akci prý vymysleli Luděk Pachman, Vladimír Škutina, Pavel Kohout, Emil Zátopek a Luboš Holeček. A Palach byl vylosován jako první pochodeň.
V ten moment se prý za svého otce strašně styděla. „To bylo něco strašného, kdyby to řekl nějaký blbec, prostě debil. Ale opravdu vzdělaný člověk, ten musel už žít mimo nebo být nějak opravdu hnutý, že vůbec tohle dokázal vypustit z úst,“ prohlásila Moučková v pořadu 13. komnata.
Skončila v den, kdy odvolali Dubčeka
Za normalizace přišla o práci. „Zjevně zhnuseně jsem na obrazovce odhazovala lživé zprávy.“ Dostala vyhazov přesně v den, kdy ÚV KSČ odvolal Alexandra Dubčeka a zvolil jako prvního tajemníka Gustáva Husáka, a to 17. dubna 1969.
Horší pro Kamilu Moučkovou bylo, že ji nechtěli nikde zaměstnat. Nechtěli ji například ani nechat uklízet úřednické kanceláře, protože by mohla mít přístup k dokumentům a telefonu.
Nakonec tři roky točila pivo, prodávala kávu nebo brambůrky v divadelním klubu Komorního divadla (rekonstruovaný divadelní sál je součástí hotelu Central). Byla to uzavřená společnost, „takže veřejnost nemohla být pohoršována mou osobou,“ vzpomíná Moučková. Odtud ji nakonec také vyhodili.
Na radu jednoho známého se snažila, aby jí úřady přiznaly částečnou invaliditu – aby mohla doma lepit papírové pytlíky. Měsíční normu měla splněnou během týdne.
Rodina jí podpis Charty 77 nikdy nevyčetla
V té době už žila se svým osudovým partnerem Jiřím Zahájským, který byl o deset let mladší než ona. A strávili spolu 31 let. Herec pořídil chalupu na Kokořínsku, kde trávili velkou část času. Rekonstrukce činorodou Kamilu zabavila a rozptýlila.
Jiří Zahajský jí byl velkou oporou celých 21 let normalizace. Když chtěla podepsat Chartu 77, stál při ní, ačkoliv už kvůli jejímu „škraloupu“ nemohl natáčet, a zbylo mu jen divadlo. S Kamiliným podpisem Charty a dalšími aktivitami se zhoršila i jeho profesní situace.
Děti nemohly v Československu studovat, což jí nikdy nevyčetly. V roce 1978 emigrovala její nejstarší dcera Kateřina, které v té době bylo 30 let i se dvěma malými holčičkami do Anglie, kde nakonec promovala ve 40 letech.
„Bylo mi děsně. Bála jsem se, že už ji nikdy neuvidím. Sebrali jí československé občanství,“ vzpomíná Kamila Moučková. Ona sama prý nebyla emigrantský tip, ačkoliv nabídky československých rádií v zahraničí se hrnuly. Její partner Jiří Zahájský uměl jen česky a jako herec by za hranicemi práci nenašel.
Velkolepý comeback: dav pod Melantrichem skandoval její jméno
Návrat na scénu nemohl být více epesní. Pozvali ji stejně jako Martu Kubišovou na balkón do Melantrichu 17. listopadu 1989. Když se prodírala davem, někdo si jí všiml a nakonec se pro ni vytvořila ulička. Když k lidem měla promluvit z balkónu, kde stál Václav Havel, Marta Kubišová a další, začal dav skandovat její jméno.
Listopad 1989 ji přivedl zpátky ke zpravodajství, a na čas také k politice. Jako radní čtyři roky oddávala na pražské Staroměstské radnici a na rozhlasových vlnách působila řadu let jako zprávařka v pražské Svobodné Evropě. Od roku 1990 do roku 1993 moderovala Objektiv. Televizní diváci ji mohli vidět i při moderování pořadu pro seniory Barvy života. Ten si sama vymyslela, inspiroval ji k tomu program Sama doma. Napadlo ji, že senioři by něco podobného potřebovali také.
V roce 2013 jí udělili cenu Arnošta Lustiga, za udržení a rozvoj hodnot, jakými jsou odvaha a statečnost, lidskost a spravedlnost. Dne 28. října téhož roku ji vyznamenal prezident Miloš Zeman medailí Za zásluhy.
