Měl Miroslav Grebeníček pravdu, když říkal, že tvrzení „Jan Palach se stal symbolem boje proti totalitní komunistické moci“, je naprosto zavádějící? Budeme-li to brát doslovně, pak ano. Palach ve svém vzkazu nic takového nenapsal. Jenomže proč se vlastně obětoval? Chtěl vzburcovat společnost, aby nebyla apatická k tomu, co se v ní děje. Jednoduché shrnutí: Palach byl svobodomyslný, čestný a slušný člověk a vlastenec. Nesouhlasil se sovětskou okupací. A viděl, že po ní postupně upadáme zpátky tam, jak to před tím definoval Karel Kryl: "Byl hrozný tento stát/, když musel si se dívat, jak zakázali psát/ a zakázali zpívat/. A bylo jim to málo/, poručili dětem modlit se, jak si přálo/ Veličenstvo Kat.“
Jan Palach se upálil kvůli takovým, jako je Grebeníček
A kdo byl v čele takového života? A kdo režíroval po srpnu 1968 jeho návrat? Samozřejmě komunisté. Alespoň jejich „drtivá většina“, jak se tehdy psalo. Dělali to bez skrupulí, a „když se kácel les, tak létaly třísky“. Ostatně sám Grebeníček vstoupil do KSČ v roce 1975. Musel tedy poníženě pokleknout a přijmout svatou literu „Poučení z krizového vývoje“. Nevím, zda to udělal z nadšení, nebo ze zbabělosti. To už je jeho věc. V tomto svinstvu se psalo, že intervence z Moskvy byla v pořádku, ba naopak, že jsme ji uvítali a že si budeme dál plivat poníženě sami sobě do obličeje. Tuto vlastizrádnou formulaci tedy Grebeníček přijal. A Jan Palach šest let před tím chtěl zburcovat občany, aby dělali všechno pro to, aby se to nestalo. Bohužel, byli jsme ponížené stádo více a smutněji, než si Palach myslel. A v čele toho procesu ponížení s praporem hanby v rukou kráčela KSČ, která to měla od roku 1948 (zdali už ne od pětačtyřicátého?) potvrzené mocensky, od roku 1960 pak navíc ústavně. Podle (tuším) 4. článku nejvyšší právní normy.
Jestli tedy Jan Palach ve svém poselství nepsal výslovně, že protestuje proti komunistické straně, tak jeho odkaz bezesporu proti ní byl. Protože ona se stala symbolem mravního zmaru země, jeho garantem, jeho fýrerem, který lámal nám ostatním páteře postupně víc a víc. Sotva kritizovat jednotlivé komunisty, vždyť víme: žít se chce. A žít lépe se chce ještě víc. Navíc míra bolestivosti je v každém z nás jiná: někteří dokážou odolat; někdo podléhá dříve, někdo později, ten ochotně, ten těžko, ale nakonec přece. A tlak to byl často nesnesitelný. Ale, myslím, v případě Grebeníčkově nebylo třeba tlačit. Přijal potupu, zvanou „normalizace“ za svou… Stačí, jak zlehčoval obvinění svého otce, vyšetřovatele StB. Normální člověk samozřejmě tátu hájí. Ovšem tváří v tvář takovým obviněním měl by nechat proběhnout soud. Zvlášť pokud byl přesvědčen, že Alois Grebeníček byl nevinný. Jak pevné byly v tomto případě grebeníčkovské kramfleky, nechť si syn zváží ve svém svědomí.
Ale za rodiče nikdo nemůže. Jen sám za sebe. A v tomto ohledu je Miroslav Grebeníček pro mne symbolem toho, proč se Jan Palach, v předtuše hlubokého zmaru a ještě hlubším nesouhlasu s ním, upálil.
Byť mám vůči komunistům mnoho výhrad, tiše jsem doufal, že na konci jejich temna bliká nějaké světýlko, že někdo z nich Grebeníčka odmítne a požádá ho, aby už proboha mlčel. Nikdo se nenašel. Jestli jsou zreformovaní, jak tvrdí, pak mi to asi ušlo. Tváří v tvář jejich postojům k minulosti mi všechny jejich postoje, byť zdánlivě oprávněně a pochopitelně kritické vůči současným politickým nepravostem, připadají jako ono Krylovo výše nakousnuté: „Na rohu ulice vrah o morálce káže…“
