Neváhala ani na vteřinu. Jakmile vpadla vojska Varšavské smlouvy do Československa, pustila se do televizního vysílání a podávala lidem informace. Z jejích úst často obyvatelé Československa slyšeli starostlivé varování, aby se nenechali vyprovokovat a dávali si pozor. Dnes je televizní legendě devadesát let, komunisté se podle ní nezměnili a z politického dění je rozčarovaná. Kamila Moučková byla hostem Událostí, komentářů.
Moučková: Za členství v KSČ se stydím dodnes, rudou knížku jsem schovávala v šupleti
Kamila Moučková: Měla jsem vztek (zdroj: ČT24)
Z roku 1968 máte úplně nejradši černobílou fotografii (v perexu jako náhledová fotografie videa pozn. red.). Proč?
Tahle černobílá fotka putovala půl roku po Evropě, než přišli na to, že je to Moučková z Prahy. Pořídil ji neznámo kdo v Sydney a jsou na ní vidět i obrysy obrazovky. Ten snímek mám moc ráda. Jsem na ní nemytá, nečesaná. Ale myslím, že v obličeji, v těch očích je znát tragédie toho dne a toho národa.
Tehdejší televizní vysílání bylo úplně odlišné od toho dnešního. Jak se k vám tehdy do studia dostávaly informace, které jste potom sdělovali, a měli jste vůbec možnost a čas je ověřovat?
Moc ne. To se odehrávalo někdy ve čtvrt na pět ráno. Takže kolegové z redakce šli do ulic a nosili mi zprávy. To nebylo zpravodajství, byly to informace a pomoc lidem, aby nechodili na místa, kde se střílí. Aby si dávali pozor, že se o těch věcech jedná na nejvyšší úrovni a tak dále.
Když jsem četla a poslouchala všechny rozhovory s vámi, které jste kdy dala, tak všude se opakovalo slovo vztek. Nikde nebyla ani zmínka o strachu. Nikdy vás ten strach nedohnal? Vždyť jste byla matka dětí.
Asi špatná. Já jsem prostě byla… vím, že v televizi se nesmějí říkat sprostá slova. Pro mé rozčarování je jen jediné slovo. Třásl se mnou vztek. Co si ti „šmejdi“ dovolili, překročit výsostné hranice cizího státu. To je neskutečné.
Pláč probuzených miminek
Z vašeho prvního dne, kdy jste vysílala, se žádný obrazový záznam nedochoval. Dochovaly se pozdější zvukové záznamy. Pro vás má srpnová okupace jeden ojedinělý zvukový vjem, který jste si zapamatovala – pláč miminek v horké srpnové noci. Jak se stalo, že právě tenhle zvuk vám tolik utkvěl v paměti?
Za prvé, jsem máma tří dětí. Bydlím v Klimentské ulici celý život. Když nás (televizní vysílání – pozn. red.) vypnuli, domluvila jsem se s tehdejším šéfredaktorem Televizních novin Viktorem Růžičkou, že s nimi jdu do ilegality. Jednoduše budu vysílat s nimi. On mi radil: „Kamilo, rozmysli si to. Víme, že máš doma tři děti.“ Já jsem odpověděla: „Nemusím si nic rozmýšlet. Jdu do toho s vámi.“
Vracela jsem se v horké srpnové noci úplně zdrcená domů. Všude byla otevřená okna a cestou za rohem bylo ÚV KSČ, dnes je tam ministerstvo dopravy. Zazněly asi tři čtyři výstřely a jedno miminko se rozplakalo a přidávala se další. To je jediná má emoce. Vůbec jsem nebyla v ulicích. Strávila jsem ten týden v hloubětínské Tesle ve sklepě.
V televizi jste ještě pár měsíců pracovala. Bolel vás hodně zákaz, který přišel v roce 1969?
Ne, od prvního dne jsem dávala výpověď. Když jsme začali v září vysílat, nechtěla jsem to dělat. Ostatní mě přemlouvali, že přijde někdo hrozný. Říkala jsem jim, kdo mi zaručí, že se ze mě nestane hajzl.
Československá televize: jak se vysílalo za okupace (zdroj: ČT)
Vy jste se potom živila i lepením pytlíků. Nikdy vás nenapadlo emigrovat? Jednoduše sebrat děti a odjet za hranice?
Nejsem emigrantský typ. Asi (teprve) kdyby mi šlo o život, sebrala bych děti a odjela. Ani jedno z mých dětí tady nemohlo studovat. Moje nejstarší dcera Káča později odjela do Anglie, kde promovala ve čtyřiceti letech.
Od svého otce jste dostala jako dárek členství ve straně. Řekněte mi, věřila jste sama osobně myšlence socialismu s lidskou tváří, o kterém se mluvilo před invazí?
Legitimaci jsem dostala. V tu dobu si tatínek přivezl jinou ženu z emigrace z Anglie. Přede mě jednoho dne položil knížku. Říkám: „Tati, co to je?“ A on: „Ode dneška, Kamilko, jsi členkou komunistické strany.“ Dodnes se za to stydím. Měla jsem ji schovanou v šupleti. Nikdy jsem žádné funkce nevykonávala, ale červenou knížku jsem měla.
Po invazi nastala takzvaná normalizace. Kdybyste měla těch jednadvacet let popsat jedním slovem, jaké vás napadne?
Strašné. Strašné.
Dovolená na Krymu
Demokracie jste se dožila až v 61 letech. Jste naštvaná na to, že jste nejproduktivnější věk prožila v téhle strašné době?
Jsem šťastná, že jsem se dožila ve svých jednašedesáti letech demokracie. Když mi bylo jedenáct let, přišli fašisti, potom rok 1948. Nastala padesátá léta, kdy komunisté vraždili a zavírali své lidi.
V roce 1989 jsem poprvé žila v demokracii. Samozřejmě že jsem byla naštvaná jako ostatní. Ale vždy jsem je uklidňovala. Říkala jsem: „Pro boha věčného, vždyť žijeme v demokratické zemi. Zaplať pán bůh za to.“
Dnes je vám už devadesát let, jestli se neurazíte, že váš věk prozradím takhle otevřeně. Jste novinářská legenda. Pořád sledujete politiku. Jak se vám v devadesáti letech v téhle společnosti dnes žije a dýchá?
Musím konstatovat jednu věc. Komunisté teď jsou pořád stejní, jako byli. Jak může soudruh Filip říct, že nás okupovali Ukrajinci? Vždyť to je postavené na hlavu.
A jinak, jaký je váš pocit z dnešní politiky?
Zlobím se.
Na co? Na koho?
Na pana prezidenta.
A proč?
Zlobím se i na jeho oblíbence pana Babiše. Celé se mi to nelíbí. Myslím si, aby se sebrali a jeli za tím trpaslíkem do Kremlu. Ať všichni jedou na dovolenou, i s panem Filipem a komunistickou stranou, na anektovaný Krym.