Rozsudek Nejvyššího soudu v kauze H-System vyvolal diskusi nejen v odborných kruzích a mezi politiky, ale i mezi veřejností. Někteří jej považují za nespravedlivý. Prezident Miloš Zeman se dokonce domnívá, že vyvolává pochybnosti o kvalitě a lidskosti soudního systému. „Je to jedno z rozhodnutí v soudní soustavě, byť významné, ale těžko hovořit o tom, že zatřáslo celým soudním systémem,“ vyjádřil se v pořadu Interview ČT24 prorektor Univerzity Karlovy a vedoucí katedry ústavního práva Právnické fakulty UK Aleš Gerloch. Rozhovor s ním vedl Daniel Takáč.
Ústavní soud má volnější ruce, mohl by korigovat striktní zákonnost, říká k H-Systemu Aleš Gerloch
Aleš Gerloch hostem pořadu Interview ČT (zdroj: ČT24)
Utrpělo české právo zásadní ránu rozsudkem v kauze H-System?
Zásadní rána je asi silné slovo. Rozsudek může být v určitých ohledech chápán jako překvapivý, ale při bližší analýze, kterou, myslím, dobře provedl Nejvyšší soud na svých webových stránkách, je zřejmé, že tak úplně překvapivé to není, že případ je poměrně komplikovaný, ale že Nejvyšší soud vycházel v zásadě ze zákonné úpravy. Posoudil některé otázky odlišně od nižších soudů a to vyvolalo diskusi.
Je třeba ale říci, že od toho je tady Nejvyšší soud, aby přezkoumával rozhodnutí nižších soudů, je-li podáno příslušné dovolání. Existuje možnost, o které se už v médiích mluvilo, podání ústavní stížnosti s návrhem na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Zřejmě asi nejvíce zarazilo to, že Nejvyšší soud stanovil lhůtu 30 dnů pro vyklizení nemovitostí.
Ptal jsem se, zda české právo utržilo zásadní ránu. Říkal jste, že asi ne. Co tedy utržilo?
Je to rozhodnutí, které určitě zajímá širší veřejnost, nejenom osoby, které jsou ve věci zainteresované. Může být vnímáno jako kontroverzní a vyžaduje bližší vysvětlení všech souvislostí.
Souvisí to také s tím, že kauza H-System byla dlouhodobě sledována, veřejnost o ní leccos ví. Kauza samozřejmě nebyla vnímána pozitivně. V tomto směru rozsudek vyvolal určité diskuse. Berme to tak, že je to jeden z rozsudků Nejvyššího soudu, jedno z rozhodnutí v soudní soustavě, byť významné, ale těžko hovořit o tom, že zatřáslo celým soudním systémem.
Rozhodl Nejvyšší soud podle práva, nebo podle spravedlnosti?
Je třeba poukázat na jednu důležitou věc, že všechny soudy včetně nejvyšších, které tvoří soustavu soudů v České republice, musí rozhodovat podle zákonů a podle mezinárodních smluv, kterými je vázána Česká republika. Čili jsou striktně omezeny.
Samozřejmě i zákony ponechávají určitý prostor pro uvážení, zejména pomocí abstraktních pojmů nebo odkazy na určité principy, ale tento prostor není zdaleka neomezený, takže nemohou rozhodovat volně podle toho, co je považováno za rozumné nebo spravedlivé. Myslím si, že je to tak správné, protože bychom asi nechtěli, aby o našich životech a osudech rozhodovali soudci volnou úvahou.
Je zde ale do systému mimo soustavu soudů zařazen Ústavní soud, který je vázán pouze ústavním pořádkem, přihlíží také k mezinárodním smlouvám o lidských právech. Je tím soudem, který by měl korigovat situace, pokud došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod.
Otázkou je, jestli v daném případě, kromě procesní roviny, která je asi nesporná, že řízení trvalo neúměrně dlouho, zde je i ta takzvaná hmotněprávní rovina, věcná rovina případu, která by dosahovala ústavní dimenze. To uvidíme.
Určitě to není, jak se zdá, vlastnické právo, ale může to být právo na bydlení, může to být otázka legitimního očekávání vzniku vlastnického práva, to už je na právním zástupci spolku Svatopluk. Chci ale říci, že Ústavní soud má volnější ruce, mohl by korigovat striktní zákonnost, doplnit ji pohledem lidskoprávním.
V české ústavě najdeme pasáže, které, laicky řečeno, říkají, že občané České republiky mají právo nepřijít o střechu nad hlavou, o což lze opřít případné rozhodnutí?
To není přímo v ústavě, ani v Listině základních lidských práv a svobod. V listině je pouze právo na základní životní podmínky, kam se někdy zahrnuje spíše právo na obydlí nebo na přístřeší než na byt jako takový, ale dá se toto právo dovodit, a Ústavní soud už to v minulosti učinil, z mezinárodních smluv, jimiž je vázána Česká republika.
Je to zejména Mezinárodní pakt o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Evropská sociální charta. Ústavní soud má doktrínu, že tyto mezinárodní smlouvy jsou stejně závazné jako ústavní zákony nebo jiné součásti ústavního pořádku.
Co tedy fakticky Ústavní soud může s rozsudkem udělat? Může ho zrušit, říct, že lidi se vystěhovávat nebudou, může ho celý změnit?
Změnit ho nemůže. Ústavní soud až na výjimky, které se netýkají tohoto případu, vystupuje jako takzvaný kasační soud. To znamená, že ruší rozhodnutí jiných soudů nebo orgánů veřejné moci, pokud shledá, že jsou neústavní. Věc se pak vrátí zpět k dalšímu řízení, v němž by se mělo přihlédnout k právnímu názoru Ústavního soudu. Pokud samozřejmě vyhoví, to tak nemusí být.
Jsou tady ještě dvě roviny. Jednak návrh na odložení vykonatelnosti rozhodnutí Nejvyššího soudu, osobně bych předjímal, že Ústavní soud spíše vyhoví, protože to ještě není rozhodnutí v meritu věci samotné.
To druhé může trvat o něco déle a je to komplikovanější, nejednoznačnější otázka, ale kdyby vyhověl, tak zruší příslušná rozhodnutí a pak jde o to, čím by argumentoval a jak se má dále postupovat. Tady to není jednoznačné zejména z hlediska vztahu k ostatním věřitelům a k tomu, že se jedná o insolvenční řízení, a tudíž musí být dodržen i princip rovnosti, to znamená nějaké poměrnosti vypořádání konkurzní podstaty vůči všem věřitelům, nejen k části.
Rozhodovala spravedlnost v tomto případě slepě?
To je otázka. Mohli bychom vést dlouhou diskusi o tom, co je to spravedlnost. Spravedlnost má více rovin. Jednou z nich je i formální spravedlnost, dodržení určitých postupů, pravidel. Samozřejmě jsou i další roviny spravedlnosti, třeba materiální spravedlnost, a ta může být chápána dost různě.
Klienti v dané kauze mohou za spravedlivé považovat, že se rozhodne, že mají nárok na obydlí, otázka je, zda bez dalšího, nebo zda budou muset něco doplatit. Ale zase jiní můžou argumentovat, že nedostali vůbec nic a že takový postup vůči nim je nespravedlivý. To je třeba zvážit.
Znovu bych zdůraznil, že Ústavní soud je tou ústavní instancí, která má tento prostor větší než jakýkoliv jiný soud České republiky.
Jak je vlastně možné, že právo a spravedlnost nejsou totéž?
Je třeba vidět, že právo je založeno na určitých formách, ve kterých jsou obsaženy právní normy, pravidla, která přijímají zejména zákonodárci, nebo přesněji řečeno zákonodárné sbory. To jsou pravidla, která jsme si, zjednodušeně řečeno, vytvořili my sami a také je měníme.
Ale tato pravidla mají nastavovat spravedlnost, ne?
Jsou to obecná pravidla, která prostě platí pro různé případy. Jde o to, jestli když bude úprava konkrétní, zda bude v jednotlivých případech spravedlivá. A naopak, pokud je úprava abstraktní, dává větší prostor zejména pro soudy a konkrétní soudce, aby rozhodovali v těchto mezích. Tím pak oslabuje moc zákonodárná samu sebe a posiluje moc soudní, která se stává spolutvůrcem norem.
To je jedna ze základních otázek současnosti, přestože to není otázka nová, táhne se historií práva už dlouhou dobu, nakolik soudy mají mít možnost nejen dotvářet právo, ale v podstatě ho i spoluvytvářet, protože tady je otázka určité legitimity.
Zákonodárné sbory jsou vytvořeny ve volbách, kdežto soudci jsou v našich podmínkách, a je to i v řadě dalších států, jmenováni, a je otázka, co je vlastně legitimizuje k tomu, aby nás soudili, a to jsou zase zákony. Zákon stanoví, kdo se stane soudcem, kde bude soudit, platí princip zákonného soudce, to znamená pravidla, kdo bude soudit v konkrétní věci.
Čili vytvořit větší prostor pro jejich hledání spravedlnosti znamená vytvořit větší prostor libovůle, která může v nějakém případě někomu konvenovat nebo jít na ruku, ale taky ne. Otázka je, jestli věříme soudcům více než těm jakoby slepým zákonům, které mají naplňovat.
- Redakčně kráceno a upraveno. Celý rozhovor je k dispozici ve videu.