Před 100 lety se Čechoslováci dočkali prvního uznání svého práva na samostatný stát. Slavnostní ceremoniál se uskutečnil na pláni u východofrancouzského města Darney, kde se tehdy shromáždilo na šest tisíc československých legionářů, aby přísahali věrnost rodícímu se státu. Přijel i francouzský prezident, který při té příležitosti uznal Československou národní radu. Výročí přísahy se od roku 2002 slaví každoročně 30. června jako Den ozbrojených sil České republiky.
Francie uznala československé právo na samostatnost před sto lety. Přihlíželo tomu 6000 legionářů
„Nebylo to diplomatické uznání československé exilové vlády de iure, mluvilo se tam o uznání Čs. národní rady jako základu příští vlády, ale v zásadě to bylo uznání rady de facto jako nejvyšší autority československých snah o samostatnost,“ vysvětlil význam tehdejších událostí historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Oldřich Tůma.
Na pláň přišli legionáře pozdravit například budoucí ministr zahraničí Edvard Beneš i francouzský prezident Raymond Poincaré. Ten jménem své země uznal právo Čechů a Slováků na samostatný stát. Jednotce předal jako dar od města Paříže prapor zhotovený podle návrhu Františka Kupky.
6 minut
Historik Oldřich Tůma o prvním uznání československé snahy o samostatnost
V následujících dnech se příslušníci Československé střelecké brigády přesunuli na frontu, kde se na samém konci války v září a říjnu 1918 zapojili do těžkých bojů proti Německu. Při nich padlo téměř dvanáct set vojáků.
Čeští a slovenští dobrovolníci přitom bojovali ve Francii už v roce 1915, kdy zasáhla do bojů v rámci cizinecké legie československá rota Nazdar. Na jaře 1918 vznikl v Cognacu 22. pěší pluk a později 23. pěší pluk. Obě jednotky se staly základem brigády vyhlášené v Darney.
Zpráva od Darney putovala k Čechoslovákům dlouho
Událost u Darney byla jedním z posledních hřebíčků do rakve habsburské monarchie. „Znamenalo to skoro definitivní potvrzení toho, že státy Dohody už rezignovaly na to, že se podaří s Rakouskem-Uherskem uzavřít separátní mír. Znamenalo to, že už se s ním nepočítá jako s mocností, která by v poválečné Evropě měla existovat,“ řekl Tůma.
Novinka se z východní Francie do Československa dostávala jen velmi krkolomně. „Pořád byla válka, byla tady cenzura, ještě neexistovalo rozhlasové vysílání, kterým by domácí veřejnost o takových záležitostech mohla být uvědoměna. Existovaly určité kontakty mezi odbojem v exilu a představiteli domácího odboje, ale to bylo relativně zdlouhavé přes kurýry a neutrální země. Ti, kdo ty informace měli, se dopouštěli velezrady, takže je nemohli nějak veřejně prezentovat,“ popsal náročný proces Tůma.
Představitelé domácí politiky se celou řadu informací o politických jednáních o legiích dozvěděli až na konci října, když se setkali s Edvardem Benešem na neutrální půdě v Ženevě.
Uznání ve Francii by se zřejmě neodehrálo bez událostí, které mu předcházely v Rusku. Tam se počátkem léta 1918 českoslovenští legionáři poprvé silně střetli s bolševiky.
„To bylo něco, co v těch týdnech přineslo znalost informace o legiích na první stránky světového tisku. I tehdy platilo, že co není v médiích, jako by neexistovalo. To je, myslím, velice důležitý kontext toho rozhodnutí západních vlád, nakonec Československo takto předběžně uznat. Bez boje československých legionářů proti bolševikům v Rusku by se to asi nestalo v té době a tím způsobem,“ myslí si Tůma.
Památka přežívá díky francouzskému nadšenci
Legionářskou přísahu připomíná v Darney pomník, který se ovšem nerodil snadno. Vznikl v roce 1938, kvůli novému předválečnému napětí ho už ale nikdo neodhalil. O dva roky později ho nacisté zničili.
Nový pomník měl být odhalen v roce 1968, plány ale narušila srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Slavnost se tak konala s desetiletým zpožděním, a to bez oficiálních československých představitelů.
Památník v Darney
O pomník se už přes půl století stará tamní učitel dějepisu André Poirot. V roce 2014 za to od českého ministerstva zahraničí získal cenu Gratias Agit. „Ze začátku to pro mě samozřejmě byla taková kuriozita, kterou jsem se snažil probádat,“ vzpomínal tehdy. Pak se z péče stala jeho celoživotní vášeň.
