„Nebylo to diplomatické uznání československé exilové vlády de iure, mluvilo se tam o uznání Čs. národní rady jako základu příští vlády, ale v zásadě to bylo uznání rady de facto jako nejvyšší autority československých snah o samostatnost,“ vysvětlil význam tehdejších událostí historik z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd Oldřich Tůma.
Na pláň přišli legionáře pozdravit například budoucí ministr zahraničí Edvard Beneš i francouzský prezident Raymond Poincaré. Ten jménem své země uznal právo Čechů a Slováků na samostatný stát. Jednotce předal jako dar od města Paříže prapor zhotovený podle návrhu Františka Kupky.
Historik Oldřich Tůma o prvním uznání československé snahy o samostatnost
V následujících dnech se příslušníci Československé střelecké brigády přesunuli na frontu, kde se na samém konci války v září a říjnu 1918 zapojili do těžkých bojů proti Německu. Při nich padlo téměř dvanáct set vojáků.
Čeští a slovenští dobrovolníci přitom bojovali ve Francii už v roce 1915, kdy zasáhla do bojů v rámci cizinecké legie československá rota Nazdar. Na jaře 1918 vznikl v Cognacu 22. pěší pluk a později 23. pěší pluk. Obě jednotky se staly základem brigády vyhlášené v Darney.
Zpráva od Darney putovala k Čechoslovákům dlouho
Událost u Darney byla jedním z posledních hřebíčků do rakve habsburské monarchie. „Znamenalo to skoro definitivní potvrzení toho, že státy Dohody už rezignovaly na to, že se podaří s Rakouskem-Uherskem uzavřít separátní mír. Znamenalo to, že už se s ním nepočítá jako s mocností, která by v poválečné Evropě měla existovat,“ řekl Tůma.
Novinka se z východní Francie do Československa dostávala jen velmi krkolomně. „Pořád byla válka, byla tady cenzura, ještě neexistovalo rozhlasové vysílání, kterým by domácí veřejnost o takových záležitostech mohla být uvědoměna. Existovaly určité kontakty mezi odbojem v exilu a představiteli domácího odboje, ale to bylo relativně zdlouhavé přes kurýry a neutrální země. Ti, kdo ty informace měli, se dopouštěli velezrady, takže je nemohli nějak veřejně prezentovat,“ popsal náročný proces Tůma.
Představitelé domácí politiky se celou řadu informací o politických jednáních o legiích dozvěděli až na konci října, když se setkali s Edvardem Benešem na neutrální půdě v Ženevě.
Uznání ve Francii by se zřejmě neodehrálo bez událostí, které mu předcházely v Rusku. Tam se počátkem léta 1918 českoslovenští legionáři poprvé silně střetli s bolševiky.
„To bylo něco, co v těch týdnech přineslo znalost informace o legiích na první stránky světového tisku. I tehdy platilo, že co není v médiích, jako by neexistovalo. To je, myslím, velice důležitý kontext toho rozhodnutí západních vlád, nakonec Československo takto předběžně uznat. Bez boje československých legionářů proti bolševikům v Rusku by se to asi nestalo v té době a tím způsobem,“ myslí si Tůma.
Památka přežívá díky francouzskému nadšenci
Legionářskou přísahu připomíná v Darney pomník, který se ovšem nerodil snadno. Vznikl v roce 1938, kvůli novému předválečnému napětí ho už ale nikdo neodhalil. O dva roky později ho nacisté zničili.
Nový pomník měl být odhalen v roce 1968, plány ale narušila srpnová okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. Slavnost se tak konala s desetiletým zpožděním, a to bez oficiálních československých představitelů.
O pomník se už přes půl století stará tamní učitel dějepisu André Poirot. V roce 2014 za to od českého ministerstva zahraničí získal cenu Gratias Agit. „Ze začátku to pro mě samozřejmě byla taková kuriozita, kterou jsem se snažil probádat,“ vzpomínal tehdy. Pak se z péče stala jeho celoživotní vášeň.
