Zmítá-li se život v chaosu, může to být ADHD. Netrpí jím jen děti

„Začala jsem dávat nádobí do myčky a skončila jsem až druhý den, protože se mezitím stala spousta jiných věcí, které odvedly moji pozornost,“ říká pacientka s ADHD Ludmila Hamplová. Popisuje typické projevy ADHD: nepozornost, zapomnětlivost a zbrklost.

„Mluvím o překot, zbrkle, zrychleně, přeskakuju témata. Skáču lidem do řeči, ačkoli nechci být neslušná,“ doplňuje zkušenosti další pacientka se stejnou diagnózou Daniela Lhotáková.

Takové situace se občas stávají leckomu. Když se to ale děje pořád, je čas na návštěvu lékaře. Psychiatr totiž umí účinně pomáhat, a to jak prostřednictvím psychoterapie, tak i léků.

Nejnáročnější je odhalení choroby

K doktorovi se však odhodlá jen málokdo. Povědomí o nemoci je velmi malé a obě zmíněné pacientky se do ordinace dostaly náhodou. Hamplová jako novinářka přišla na konferenci o ADHD, kde si uvědomila, že lékaři mluví o ní. Lhotákové všechno došlo také na přednášce, tentokrát na zdravotní škole. U psychiatra přitom už dřív byla.

„Máme odborné limity. Léčba naráží na to, že ne všichni jsme s konceptem poruchy pozornosti a hyperaktivity v dospělosti sžiti,“ vysvětluje předseda České psychiatrické společnosti Martin Anders. Dospělí si totiž spíš než na hyperaktivitu, která trápí děti, stěžují na úzkost, nepozornost a impulzivní jednání.

To s sebou nese riziko propadnutí návykovým látkám. „Metamfetamin nebo pervitin lidi s ADHD paradoxně zklidňuje. Pro běžnou populaci jsou to naopak stimulující látky,“ říká psychiatr Marian Koranda. K lékaři se pak pacienti někdy dostanou už jako závislí, a místo léčby příčiny v podobě ADHD se pak léčí s projevem v podobě závislosti.

Malý podíl pacientů se k odborné péči dostane ještě z jednoho důvodu: zapomnětlivosti způsobené samotnou chorobou. „Přijdu k lékaři, ale přijdu v jiný den. Sice ve správnou hodinu, ale v jiný den. Prostě si to neuvědomím,“ vykládá o svých zkušenostech Hamplová.

Nebezpečným se nediagnostikované ADHD může stát, když si nemocný sedne za volant. „Když jsem bez léku, nemůžu se na sebe spolehnout. Kdokoli na mě může hodit vinu za cokoli, protože je možné, že jsem to zapomněla,“ popisuje Lhotáková. Obě pacientky se proto rozhodly, že řídit nebudou.

Porucha je ze tří čtvrtin zděděná. Za zbylou čtvrtinu může alkohol a kouření v těhotenství, předčasné porody, nízká porodní váha nebo komplikace při porodu.