Vítězi voleb, hnutí ANO, se zatím nepodařilo přesvědčit žádnou parlamentní stranu ke vstupu do koalice. Jednou z možných variant povolební situace je tak jednobarevná vláda bez důvěry. Podle předsedy Ústavního soudu Pavla Rychetského, který byl hostem pořadu Interview ČT24, je ale po poměrně agresivní předvolební kampani normální, že se stranám zatím nepodařilo vyřešit spory, které mezi sebou vedou. Překvapuje ho však, že prezident Miloš Zeman, který musí mít zájem na tom, aby jím navržená a jmenovaná vláda uspěla ve sněmovně, dopředu avizuje, že nepoužije sankci rozpuštění sněmovny.
Jste překvapený tím, co se teď po volbách děje, nebo jste čekal, že to nepůjde úplně hladce?
Především bych chtěl předeslat, že tady můžu mluvit za sebe k otázkám ústavního práva, ale nelze to, co zde budu říkat, považovat za nějaké stanovisko Ústavního soudu. Ústavní soud zatím vůbec nebyl postaven před nějaký zásadní problém, který by se vztahoval k současné situaci.
Ale já mohu zdůraznit, že je to snad trochu zbytečná hysterie. Zatím se neděje nic tak zvláštního. Od voleb máme asi 17 dní, ve skutečnosti jednání o sestavení vlády oficiálně, formálně nemohou dokonce začít dřív, než současná vláda podá demisi. Ani nemůže být nikdo jmenován předsedou vlády dřív.
Současná vláda, kterou máme, může podat demisi a musí podat demisi až po skončení ustavující schůze Poslanecké sněmovny, takže zatím se toho nic moc neděje a myslím si, že zbytečně vzniká hysterie kolem toho, že se ještě na ničem jednotlivé politické subjekty zastoupené v Poslanecké sněmovně nedohodly.
Já předpokládám, že je to docela normální, a doufám, že se podaří, aby ustavující schůze Poslanecké sněmovny řádně proběhla, zvolila své orgány. Pak teprve bude současná vláda povinna podat demisi, pan prezident bude povinný tu demisi přijmout a současně bude povinen tu současnou vládu i v demisi pověřit výkonem všech vládních funkcí.
Takže nemáte strach, že by hrozila ústavní krize?
To je dokonce normální, že vláda, která podá demisi, bude znovu pověřena, aby dál vykonávala všechny vládní funkce. A pak teprve se může odstartovat proces sestavení nové vlády.
To znamená, že pak teprve může prezident řádně jmenovat nového premiéra. Ten v tu chvíli má oficiální punc k tomu, aby navrhl členy své vlády, tomuto návrhu je pan prezident povinen vyhovět a jakmile je jmenuje, oni složí slib, tak se začne odvíjet třicetidenní lhůta na to, aby předstoupila před Poslaneckou sněmovnu. Je zvykem, že současně předkládá své programové prohlášení, a Poslanecká sněmovna jí buď vysloví, nebo nevysloví důvěru.
Popisujete ideální stav, jak by to mělo vypadat. Ale z toho, co zatím vidíte, jak se jednotlivé parlamentní strany staví k tomu, že nepodpoří vládu Andreje Babiše, nemáte obavy, že to může trvat neúměrně dlouho?
Zatím si myslím, že to je vcelku normální, že po dosti agresivním a konfrontačním stylu celé předvolební kampaně se nepodařilo stranám, které v ní uspěly více, či méně, okamžitě uhladit spory mezi nimi. Zejména tam, kde byly velmi personifikované a osobní.
Ale říkám, v tuto chvíli nemám vůbec žádné obavy a ústava samozřejmě pamatuje na to, že pokud první vláda jmenovaná po volbách nedostane důvěru, bude muset podat demisi, pan prezident ji bude muset znovu pověřit vládnutím a nastane druhé kolo jednání, případně druhé kolo sestavování vlády.
Prezident Miloš Zeman už dopředu avizoval, že i druhý pokus od něj dostane vítěz voleb, tedy Andrej Babiš. Je to v souladu s duchem ústavy už dopředu říct, že oba pokusy dostane konkrétní člověk?
Duch ústavy ukládá prezidentovi odpovědnost sestavit vládu a má se snažit o to, aby to byla vláda, která získá důvěru. A docela dobré je si uvědomit, že ústava dává prezidentovi jenom dva pokusy. A kdyby i ten druhý pokus byl neúspěšný, tak prezident má a je povinen jmenovat předsedu vlády a po jeho návrhu i ostatní členy vlády na návrh předsedy sněmovny.
A je v pořádku, že by se měl předsedou sněmovny stát zástupce nejsilnější strany, nebo byste byl pro, aby se strany dohodly, že to bude někdo z jiné politické strany? Dá se totiž předpokládat, že pokud to bude někdo z hnutí ANO, tak sestavením vlády může být znovu pověřen Andrej Babiš, takže by měl tři pokusy.
Tohle je velmi zjednodušující pohled. Otázka nemůže znít, jestli to je nebo není v pořádku. Ústava, když říká, že třetí návrh předkládá předseda sněmovny, tak se tím vůbec nezamýšlelo, že má volný prostor nebo dokonce tak volný prostor jako pan prezident při prvních dvou pokusech.
Naopak tím třetím, kdo nominuje budoucího premiéra, je předseda sněmovny, protože je vlastně jeho povinností uvnitř té sněmovny zahájit jednání mezi poslaneckými kluby a zahájit jednání, jehož výsledkem nebude jeho osobní názor, kdo by byl dobrý premiér, nýbrž nominace takového premiéra, na kterém se uvnitř té Poslanecké sněmovny dostatečná většina shodla.
Rozpuštění sněmovny jako možná výhružka poslancům
Myslíte, že i budoucí předseda sněmovny si tohle uvědomuje? Protože tohle přesně, co vy teď říkáte, v ústavě napsáno není, takže si to může každý předseda sněmovny vykládat po svém.
Nepředpokládám, že by předseda sněmovny byl tak negramotný, aby nepochopil z textu ústavy, že proto se přenáší ta kompetence v třetím pokusu z prezidenta na něj, protože reprezentuje sněmovnu, ne svou osobu, a proto je jeho přirozenou povinností pokusit se uspět. To znamená předjednat osobně uvnitř sněmovny pro svého nominanta a jeho vládu nějakou formu získání důvěry, ať už hlasováním všech členů sněmovny, anebo třeba předjednat to, že vláda získá důvěru i za cenu toho, že část poslanců se toho hlasování nezúčastní.
Ale proto je to právě předseda sněmovny, kdo má ten třetí pokus, protože on má možnost, kterou pan prezident nemá. Pohybuje se ve sněmovně, pohybuje se mezi kolegy poslanci, poslankyněmi, a proto má tu kompetenci, aby to s nimi vyjednal.
My jsme se ještě nikdy v dosavadních krátkých, mladých, ale přece jenom asi 25 let trvajících nebo 26 let trvajících, dějinách České republiky vůbec do této krajní situace nedostali. Kdyby došlo až na ten třetí pokus, a já si dokonce nejsem jist, jestli skutečně hrozí a dojde k této situaci. Nerad jsem použil slovo hrozí, protože to je ústavou předpokládaný režim, ústavou předpokládaná situace, to není žádná hrozba.
Ale jedno si přece jenom nemohu odpustit. To, že ústava říká, že bude-li i ten třetí pokus neúspěšný, tak může prezident republiky rozpustit sněmovnu. To je třeba pochopit jako výhrůžku, jako sankci, jako hrozbu – poslanci, domluvte se, protože když se nedohodnete, přijdete o mandát, přijdete o to, co jste získali na 4 roky ve volbách, hrozí vám předčasné volby.
Kdyby se teoreticky stalo, že třetí pokus bude neúspěšný, prezident nerozpustí Poslaneckou sněmovnu. První, druhý a třetí pokus o sestavení vlády by se opakovaly pořád dokola celé volební období?
Na tuto situaci opravdu ústava vůbec nepamatuje. Já teď trochu překročím jistá omezení, která cítím ve své funkci, a vyslovím podiv nad tím, že pan prezident, který přece musí mít zájem na tom, aby jím navržená a jmenovaná vláda uspěla ve sněmovně, dopředu avizuje, že tu sankci, tu hrozbu rozpuštění sněmovny, nepoužije.
Za prvé to je trochu předčasné, protože nikdo neví, co bude. Že to bude všechno procedura tří vlád. To je podle mého odhadu ještě tak na půl roku. A za druhé, tím, že dopředu vzkazuje poslancům: „Nebojte se, já vás tam nechám další 4 roky,“ tak jim vlastně otevírá mnohem větší prostor, než který by měli, kdyby alespoň mlčel.
Takže ona by přece jenom ta hrozbu, že přijdou o poslanecké mandáty, že bude rozpuštěná sněmovna, že je budou čekat nové volby s nejistým výsledkem, vedla k jisté povinnosti, abych tak řekl, ukáznit se, vést mezi sebou dialog a hledat cesty k tomu, aby tato země měla řádnou vládu, řádně jmenovanou a samozřejmě s důvěrou Poslanecké sněmovny.
Ani předsedovi sněmovny nikdo nemůže zabránit v tom, že by to mohl být pořád dokola Andrej Babiš, koho budou pověřovat sestavením vlády?
No, tak mohou tomu samozřejmě zabránit poslanci sami. V jistém okamžiku se mohou sami rozhodnout, že tu sankci, která jim v ústavě jenom hrozí, použijí, protože když rozhodnou o svém rozpuštění, tak je prezidentova povinnost rozpustit sněmovnu. Je povinen vypsat nové volby.
Takže říkám, trochu si pan prezident vyrazil zbraně z ruky, když dopředu prohlásil, že nerozpustí sněmovnu. Není vhodné odhadovat, co bude za 6 měsíců, ale hlavně říkám, že ta existence hrozby má působit jako jakýsi tmel na Poslaneckou sněmovnu. A když ji někdo předem odstraní, tak ten tmel přestane působit a je tady jisté riziko, že opravdu by mohly být všechny tři pokusy neúspěšné.
Předseda TOP 09 Miroslav Kalousek přišel s návrhem zablokovat ustavující schůzi sněmovny, ostatní politické strany mu to smetly ze stolu. Pokud by se teoreticky nepodařilo na ustavující schůzi zvolit vedení sněmovny, co by se dělo dál?
Ustavující schůze by neskončila, ta by skutečně mohla v uvozovkách trvat donekonečna. Ona totiž dokud se neustaví, to znamená nezvolí předsedu a nezvolí imunitní výbor, nesloží poslanci sliby. Prostě dokud se nenaplní ústavou a zákonem o jednacím řádu předepsaný program ustavující schůze, tak do té doby nemá vůbec Poslanecká sněmovna ani právo se rozpustit, ani právo zahájit jakýkoliv zákonodárný proces. Prostě nemůže vůbec pracovat. Sama sebe by ochromila.
Myslím si, že by bylo ústavně přijatelným řešením zcela zablokovat ustavující schůzi a vlastně ji neprovést. Že to je řešení, na které skutečně nemohla ústava pamatovat, protože to je trochu absurdní.
Rychetský: Od prezidenta nelze očekávat, že bude běhat po sněmovně a shánět dostatečnou podporu
Prezident Miloš Zeman minulý týden v televizi Barrandov prohlásil, že menšinová vláda může vládnout bez důvěry neomezeně dlouho, protože ústava žádný termín neuvádí. Později své stanovisko zmírnil a prohlásil, že to byla nadsázka a že vláda bez důvěry by nemohla vládnout neomezeně dlouho. Jak dlouho z vašeho pohledu může kabinet bez důvěry vládnout, aby to bylo ještě pořád v souladu s ústavou?
To nelze měřit na dny, týdny nebo měsíce. To je třeba posuzovat podle situace, ve které ta jednání probíhají.
A kdo to posoudí?
Při opakování těch pokusů to je samozřejmě pan prezident, který v jisté fázi, pokud by skutečně ty tři pokusy byly neúspěšné, musí předložit nový návrh. Podle mého názoru ale tu odpovědnost má ve skutečnosti právě předseda Poslanecké sněmovny, protože od prezidenta nelze očekávat, že bude běhat po sněmovně a shánět dostatečnou podporu a většinu poslanců pro vládu. Zatímco od předsedy sněmovny nejen že to lze očekávat, ale dokonce se od něj musí tento postup požadovat.
Tam není žádný z vašeho pohledu jasný bod, kdy byste si řekl, že už by měl dát druhý pokus někomu dalšímu, aby vláda bez důvěry nevládla neomezeně dlouho?
Patrně by se dalo usoudit, kdyby prokazatelně došlo k naprosté nečinnosti, kdyby tedy tady byla vláda, která musela podat demisi, protože nezískala důvěru, demise byla přijata, ona byla pověřena vládnutím, a nic by se nedělo. Tak pak by samozřejmě po, a teď vůbec nechci říkat ten termín, jestli týdny, měsíce, pokud by to trvalo takto dlouho, tak je nepochybné, že tedy neplní povolané ústavní instituce svou funkci.
Ale zdůrazňuji, že to záleží na okolnostech. Třeba v tuto chvíli pan prezident dokonce to, co tedy je, řekněme, nad plán, si zve dokonce do Lán jednotlivé politické strany a jedná s nimi. To znamená, že svým způsobem supluje to, co ve třetím pokusu už musí dělat předseda Poslanecké sněmovny.
Předseda Pirátské strany Ivan Bartoš v neděli v televizi Prima prohlásil, že Piráti nechtějí připustit vládu bez důvěry, a řekl, že Piráti by se obrátili na Ústavní soud. Pan Bartoš mluvil o ústavní stížnosti, kterou by chtěli prezidenta donutit k tomu, aby konal. Mohli by podat stížnost, nebo by to musela být žaloba na prezidenta?
Ještě jednou zdůrazňuji, pohybujeme se v akademické teoretické rovině. Nepochybně termín ústavní stížnost, který velmi zlidověl a vžil se, je termín v tuto chvíli nepoužitelný. Ústavní stížnost dává jednotlivec, subjekt, jehož ústavou garantovaná práva nebo svobody byly porušeny rozhodnutím nějaké veřejné moci. Takže patrně jde jenom o záměnu terminologickou.
Ve skutečnosti teoreticky může být u Ústavního soudu podána takzvaná kompetenční žaloba. Je-li tedy spor mezi vrcholnými ústavními institucemi, sněmovnou, vládou, případně prezidentem, může kterákoliv z nich požádat Ústavní soud, aby tento kompetenční spor rozhodl, kdo a kdy musí jednat.
Ústava zná takzvanou ústavní žalobu, lidově řečeno impeachment, na prezidenta republiky, tehdy kdy se dopustí velezrady, vlastizrady nebo hrubě poruší ústavní pořádek. Ovšem současná konstrukce ústavy, která vyžaduje pro podání takové žaloby k Ústavnímu soudu souhlasné vyjádření tří pětin všech poslanců a tří pětin všech přítomných senátorů, činí reálnost takového kroku a podání takové žaloby zcela iluzorní.
Takže Piráti sami jako strana nic takového udělat nemůžou?
Rozhodně mě nic takového nenapadá, i když kdo ví, s čím přijdou, a pak uvidíme, jak by se s tím Ústavní soud vypořádal.
Prezident Miloš Zeman říká, že jako hlava státu zvolená přímou volbou má mnohem silnější mandát než předchozí prezidenti, souhlasíte s tím?
To byste mně musela říct, čemu říkáte silnější mandát. Pravomoci má prakticky stejné, v tom žádný rozdíl není. To, že přímá volba skutečně představuje vybočení z našeho dosavadního nebo předchozího ústavního systému, že ho tedy staví do svým způsobem skutečně originální situace, to je nepochybné.
Ale pravomoci se mu nezměnily a povinnosti také ne, to obojí má stejné, nezměněné, takže si nemyslím, že by bylo možno hovořit o tom, že prezident přímo volený v našem ústavním systému získal jiné postavení než prezident, který byl volen předtím oběma komorami parlamentu.
Ústava především počítá s tím, že musíme mít vždycky vládu
Velké téma je dnes referendum. Jak se na něj díváte vy? Je česká společnost na přímou demokracii připravená?
To bychom si zase museli trochu popovídat o tom, co to je přímá demokracie. Jestli se tím myslí zrušit zastupitelskou demokracii, zrušit parlamenty, nevím, jestli i vlády, a vytvořit nějaký jiný orgán a všechny otázky řešit jakýmsi všelidovým hlasováním, tak to bych nenazval ani utopií, to je prostě nemožné v moderní společnosti.
My nadále musíme mít výkonnou moc, musíme mít vládu, která plní každodenní povinnosti a ten stát vlastně řídí. Já občas říkám, že naše ústava předpokládá, že nemusíme mít ani prezidenta. Když zanikne jeho mandát, ústava počítá s tím, jaké jiné instituce přebírají jeho kompetence do té doby, než se zvolí nový prezident. Ústava počítá s tím, že nemusíme mít ani jistou dobu Poslaneckou sněmovnu, bude rozpuštěna.
Dobře, ale ústava počítá i s tím, že můžeme mít referendum, nemají politici tedy dluh vůči lidem?
K tomu se dostaneme. Ústava především počítá s tím, že musíme mít vždycky vládu, že je vyloučeno, abychom byli bez vlády, protože ta tady odpovídá za to, když otočíte vypínačem, že se rozsvítí světla, otočíte kohoutkem, že teče voda, prostě za běžný stálý chod státu.
A my referendum jako formu všelidového hlasování máme, jako ta představa, že u nás neexistuje, je také trochu zcestná. Máme, a myslím, že se do jisté míry osvědčilo na úrovni komunální, obecní, kde je poměrně docela moudré, aby některé ožehavé otázky zastupitelstvo neřešilo, aby je vyřešili občané té obce.
Tady se teď jedná o referendum obecné, otázka typu chcete vystoupit z Evropské unie.
K tomu se ještě dostaneme. A máme tedy i referendum celostátní. Je v ústavě a je řečeno, že ho lze vypsat, jenom je potřeba, aby obě komory parlamentu přijaly speciální ústavní zákon.
Zatím byl jenom jednorázový vždycky, jenom jednou byl přijat, a to bylo referendum o přistoupení k Evropské unii. A vůbec se nikdo nebrání tomu, aby, když se na tom shodnou obě komory parlamentu, přijaly ústavní zákon, ať už o nějakém jednorázovém nebo obecném referendu.
A vy byste byl pro?
No, to je otázka. V každé vyspělé společnosti je referendum většinou součástí ústavního systému, ale nikoliv jako běžný prostředek, naopak výjimečný prostředek, kdy se nejvyšší ústavní instituce obracejí na občany a chtějí buď, aby jim poradili, jak mají rozhodnout, anebo je-li to závazné referendum, aby rozhodli místo nich.
Tady je ovšem velice složité a ve všech zemích se to tak předpokládá, co vlastně smí být předmětem toho všelidového hlasování a co nesmí, co je vyloučeno. Například u nás by bylo vyloučeno referendum, které by odstranilo, zlikvidovalo ten ústavní systém, který u nás je. Asi by bylo vyloučené všelidové hlasování, kterým by se umožnilo omezit nebo zrušit některá základní, jak se občas s oblibou říká, nezcizitelná a přirozená lidská práva, jako je právo na život. To znamená referendum, které by zavedlo trest smrti, by asi nebylo přijatelné.
A teď se dostaneme k tomu nejdůležitějšímu – ve všech těch zemích, kde referendum je, je kontrola jeho přípustnosti předběžná, někdy je i posteriorní, že Ústavní soud musí přezkoumat, jestli referendum proběhlo správně, jestli tedy opravdu splnilo ty podmínky. Ale ve všech zemích je kontrola především předběžná, že Ústavní soud musí posoudit, zda ta otázka, která se klade v referendu, je ústavně přijatelná.
