Do tváře pražského hlavního nádraží se otisknou ruce Wintonových dětí

Winton jako mladý bankéř ze své vlastní vůle organizoval v počátcích války v Československu odjezdy židovských dětí do Spojeného království. Obstarával veškeré formality potřebné k jejich přepravě po železnici, zařizoval dětem doklady a přijetí v britských rodinách. Téměř sedm stovek dětí tak zachránil před jistou smrtí v nacistických koncentračních táborech.

Zachráněné děti, dnes již penzisté v pokročilém věku, nyní chtějí uctít odvahu svých rodičů, kteří se odhodlali své potomky opustit a z obavy o jejich budoucnost a život je vyslali po kolejích až za lamanšský průliv. Vybudování památníků iniciovaly dvě zachráněné dívky a dnes již dámy Zuzana Marešová a Milena Grenfell-Bainesová.

„Budou to dveře vlaku, vytržené i s kouskem vlaku, a to v původní, tmavě zelené barvě,“ přibližuje podobu památníku Marešová, která spolu s Grenfell-Bainesovou v Bratislavě dopátrala i originální wintonovskou soupravu.

Podle ní vznikla pro potřeby památníku replika, skleněnou výplň dveří vlakového kupé pak doplní otisky dětských i dospělých rukou; dlaně na památníku najdou jak obě jeho iniciátorky, tak jejich vnučky.

Sklář: I rodiče jsou hrdinové

„Je to smutné a emotivní… a je hezké, že něco takového vznikne. I ti rodiče jsou hrdinové, není přece lehké posadit své dítě na vlak,“ doplňuje sklář Jan Huňát, který v těchto dnech práce na skleněné výplni dokončuje. Na dalších částech památníku se pracuje v Česku, na Slovensku i v Anglii, odhalený by měl být 27. května, kdy se do Prahy chystají dárci z celého světa, kteří projekt podporují ve veřejné sbírce.

Bronzové dveře nebudou představovat první pražskou upomínku událostí ze začátku války; na prvním nástupišti bezprostředně přilehajícím k historické Fantově budově už od roku 2009 stojí sousoší Nicholase Wintona a dvou dětí.

Před rokem se pak vedly i debaty o tom, zda by celé nádraží nemělo přijmout Wintonovo jméno. Historik a předseda magistrátní místopisné komise Václav Ledvinka ale tehdy upozornil, že by takové pojmenování nebylo průchozí, při případné změně názvu by musel logicky dostat přednost návrat k dřívějšímu pojmenování, kdy nádraží neslo jméno amerického prezidenta Woodrowa Wilsona.