Václav Havel: Bytí má paměť. Proto i já, kulisák, prezident, poustevník, budu tu kdesi navždy

Miliony lidí v Československu ovšem dlouho znaly jeho jméno, texty, názory a prohlášení, ale tvář nikoli. A potom najednou bylo Václava Havla všude plno. Řečnil v přímých televizních přenosech na demonstracích, noviny přinášely jeho fotografie z politických jednání Občanského fóra i z nejrůznějších situací, které listopad 1989 přinášel. Po zvolení prezidentem to netrvalo dlouho a jeho podobizna visela v každé školní třídě.

A také dnes, osmdesát let od jeho narození a necelých pět roků po smrti se s tváří a jménem Václava Havla můžeme setkat na každém kroku. Tak mimořádné popularitě, ať už u svých příznivců, nebo kritiků jako Václav Havel se v moderních českých nebo československých dějinách těšil zřejmě jen prezident TGM. Ale ani Masaryk snad nebyl předmětem tolika hodnocení, debat, analýz a nejrůznějších rozhovorů.

Slavný snímek z mořské pláže

V úterý 4. října kolem jedné hodiny po poledni obsahoval elektronický archiv českých medií 148 zpráv nebo reportáží publikovaných za posledních sedm dní obsahujících slovní spojení „prezident Václav Havel“. Celkem 637 článků nebo publicistických příspěvků se v archivu za stejné období zobrazilo při zadání pouhého hesla „Václav Havel.“

Naprostá většina příspěvků souvisí s nedožitými osmdesátými narozeninami Václava Havla, jejichž výročí připadá na středu 5. října. A všechny doprovázejí stovky fotografií nebo archivních televizních záběrů. 

V prosinci 2011, když Václav Havel zemřel, zmínil se v nekrologu na Aktuálně.cz komentátor Jan Lipold o jednom z nejznámějších snímků, který prezidenta od počátku devadesátých let provázel.

„Ta slavná fotografie Václava Havla je 21 let stará a vždycky tak trochu působila jako jeho epitaf. Na mysu Roca, nejzápadnějším výběžku Evropy, odchází po pusté pláži směrem k moři. Mizí vstříc tajemství,“ napsal Jan Lipold 18. prosince 2011.

„Ze snímku osamělého, zadumaného chodce byste neuhádli, že za ním v tu chvíli stál houfec reportérů a štáb doprovázející hlavu státu na každém kroku státní návštěvy. A že za okamžik se prezident vrátil promáčený, protože ho na pobřeží zaskočila devátá vlna. Meditaci ukončil studený pozdrav z nekonečna. Stopy, které v písku zanechal státník, zmizely. Z takových momentek, pitoreskních a osudových zároveň, by se dal poskládat celý Václav Havel,“ stojí v citovaném posmrtném portrétu. 

„Bytí má zkrátka paměť“ 

V době normalizace byl Havel jedním ze strůjců Charty 77 a nepochybně nejvýraznější postavou v odporu proti režimu. Po zvolení prezidentem v prosinci 1989 a s příchodem na Hrad se stal hlavou státu uznávanou a obdivovanou doma i ve světě. Byl iniciátorem rozpuštění vojenského paktu, známého jako Varšavská smlouva a jeho jméno hrálo zásadní roli při odchodu sovětských okupantů z Československa.

Jenže jeho obliba šla během devadesátých let rapidně dolů. V očích mnoha Čechoslováků patřil k „viníkům“ odpovědným za rozdělení federace a zůstal jím dodnes. Pro jiné byl vždy naivním snílkem, umělcem, který nepatří do prezidentské funkce, synkem z buržoazní rodiny, lidé probírali jeho vztah k ženám. Havlovo listopadové zvolání o tom, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí je předmětem nekonečných debat, ale i posměchu a nadávek. 

Se stovkami fotografií, publikují média i záplavu drobných či větších příběhů z Havlova života i politického působení. Objevují se citáty a výňatky z rozhovorů, ukázky divadelních her, statě z filozofických textů. Havlův blízký přítel a dlouholetý spolupracovník Michael Žantovský však už ve své životopisné knize „Havel“ vydané před dvěma lety umístil na první stranu tento Havlův citát:

„Celý život si prostě myslím, že to, co se stalo, se už nikdy nedá odestát, a tak vlastně všechno navždy trvá. Bytí má zkrátka paměť. A tedy i moje maličkost – buržoazní dítě, laborant, voják, kulisák, divadelní autor, disident, vězeň, prezident, penzista, veřejný fenomén a poustevník, údajný hrdina a tajný strašpytel – tu bude navždy. Respektive ne tu, ale kdesi. Nikoli však jinde. Kdesi tu.“

Kriminálem zprvu zaskočen 

V jedné z klíčových kapitol své knihy se Michael Žantovský detailně zabývá situací, do které se Václav Havel dostal po svém prvním zatčení v lednu 1977. Komunistický režim tehdy rozjel gigantickou akci s cílem zastrašit všechny, kteří by se chtěli přidat k iniciativě Charty a tvrdě umlčet její iniciátory.

A podobně jako o třináct let později překvapila prezidenta Václava Havla na pláži mořská vlna a promáčela mu oblek, také kriminálem se nechal zaskočit. Moc dobře tenkrát věděl, že všechno, co už léta dělá, nemůže skončit jinak než vězením a důkladně se na to připravoval. Přesto v době od ledna do května 1977 strávené ve vazbě nezvládl depresi a šok, které mu zatčení, výslechy a všechny okolnosti způsobily.

„Ve slabé chvilce adresoval prokurátorovi žádost, v níž přiznával, že jeho ‚dobře myšlená iniciativa‘ mohla být úmyslně zkreslena zahraničními sdělovacími prostředky, a v případě propuštění sliboval, že se ‚zdrží politické činnosti‘ a soustředí se výlučně na své umělecké aktivity,“ píše v knize Michael Žantovský.

„Ze všech lidí, kterým Havlova neschopnost ubránit svoji integritu tváří v tvář vyšetřovatelům připadala nevysvětlitelná, byl on sám tím nejpřísnějším soudcem,“ pokračuje Žantovský. „Po letech, kdy vytrvával pod příkrovem sledování, vyhrůžek a hanobení, ho nikdo nemohl obviňovat z nedostatku odvahy.“

Přestože se ve svém zpytovacím textu nazval Václav Havel „tajným strašpytlem“, po svém propuštění z vazby v květnu 1977 sám sobě i všem ostatním dokazoval, že opak je pravdou.

„Jako mnohý pacient, jenž se zbaví tíživého příkrovu deprese díky lékům, zmizení patogenních podnětů, cyklickým změnám či spontánní úzdravě, téměř okamžitě přepnul do hypomanického stavu,“ popisuje Michael Žantovský jednání Václava Havla, když se dostal na svobodu. „Přestože byl nadále obviněn a očekával proces, který mu mohl vynést několik let vězení, okamžitě obnovil svoji opoziční činnost, neohlížeje se na jakékoli své předchozí sliby.“

„Osvobodil pro Čechy slovo“

Autor Žantovský označuje tuto Havlovu zkušenost za zcela zásadní pro celý jeho další příběh, pro jeho filozofickou práci a směřování. Z jeho knihy je zřejmé, že Václav Havel jednal tak, aby už se za sebe nemusel nikdy stydět tak, jako když z vazby napsal prokurátorovi. A když za svou politickou činnost na léta ve vězení skutečně skončil, vnímal to do jisté míry jako zadostiučinění.

Komentátor Aktuálně.cz Jan Lipold ve zmiňovaném nekrologu došel k závěru, že těm, kdo o sobě někdy pochybují, se po Havlovi bude stýskat. A že osud jednoho z nejvýznamnějších Čechů vyrostl z jeho vlastních pochyb o sobě samém, to je podle Lipoldova mínění jen další z mnoha havlovských paradoxů.

„Osvobodil pro Čechy slovo. Popsal ‚moc bezmocných‘. Probudil v nich sebeúctu a mírumilovnou cestou je vedl k vítězství nad mocným utlačovatelským aparátem,“ napsal v prosinci 2011 Jan Lipold. „Unést nároky a očekávání, které na něj postupně kladly ‚masy i dějiny‘, bylo téměř nad lidské síly. A ten zdánlivě rozpačitý a křehký, ve skutečnosti ale statečný muž a odvážný politik, to zvládl.“