Vědci popsali, jak důležité je, aby rodiče na své děti dostatečně mluvili nebo jim zpívali. Podle nové studie to výrazně pomáhá rozvoji schopnosti dítěte komunikovat.
Pásla ovečky v zeleném háječku,
pásla ovečky v černém lese.
Já na ni dupy dupy dup,
ona zas cupy cupy cup.
Houfem ovečky, seberte se všecky,
houfem ovečky, seberte se!
Písničky pro malé děti mají prostinké texty, pro nerodiče mohou být až obtížné svou vlezlou melodií a pravidelnou rytmikou. Podle nového výzkumu cambridgeských psychologů a jazykovědců ale přesně tyto vlastnosti dělají ze zpívánek nebo říkanek zásadní nástroj pro to, aby se děti naučily mluvit.
Studie vyšla v odborném žurnálu Nature Communications, kde její autoři popsali, že se kojenci učí svůj mateřský jazyk na základě rytmických informací, jako je stoupání a klesání tónu, tedy přesně tím, co je ve zpívánkách. Děti totiž začínají zpracovávat fonetické informace, tedy ty nejdrobnější zvuky, které mohou nést význam, až ve věku kolem sedmi měsíců. Do té doby se ale učí jazyk jinými způsoby.
Tyto výsledky jsou do značné míry převratné. Až doposud se považovaly za zásadní pro učení se jazyku fonetické informace, tedy hlásky. Jenže tento nový výzkum naznačuje, že tomu tak není. A navíc to má dopady do reálného života: vědci se totiž domnívají, že různé velmi rozšířené vývojové poruchy řeči, jako je třeba dyslexie, mohou souviset spíše s vnímáním rytmu než se zpracováním fonetických informací.
Zdá se, že přestože děti vnímají jednotlivé hlásky až po půlroce věku, v té době už dokáží rozpoznat celá slova, zejména ta, která se týkají pro ně důležitých věcí. Nový výzkum říká, že děti vnímají slova spíš podle rytmu – tedy slovo láhev pro ně není ani tak kombinací hlásek „L-Á-H-E-V“, ale spíš „dlouhá slabika – krátká slabika“.
Podle hlavní autorky studie, neuroložky Ushy Goswamiové z Cambridge, se vnímání hlásek vyvíjí příliš pomalu na to, aby tvořily u dětí základ jazyka. „Myslíme si, že informace o rytmu řeči jsou skrytým tmelem, na němž je založen vývoj dobře fungujícího jazykového systému. Rodiče by měli na své děti co nejvíce mluvit a zpívat jim nebo jim říkat básničky, protože to bude mít na řeč vliv.“
Sledování mozkové aktivity
Výzkum spojil jazykovědu, psychologii a neurolingvistiku. Vědci v něm zaznamenávali mozkovou aktivitu padesáti kojenců ve věku čtyř, sedmi a jedenácti měsíců. Měřili ji, když děti sledovaly videa, na nichž žena zpívala dětské písničky nebo recitovala říkanky.
To u dětí vyvolávalo aktivitu v mozku, kterou neurovědci mohli díky speciálně vycvičeným algoritmům dekódovat. Už v prvním půlroce života se děti učily rozeznávat první hlásky, ale bylo jich jen málo. Nejprve to byly zejména takzvané alveoláry, tedy hlásky vznikající kontaktem jazyka s přední částí dásňového oblouku, a také nazály neboli nosovky. Asi není náhoda, že do první skupiny patří hláska T a do druhé zase M – tedy souhlásky, jež jsou obsažené ve slovech táta a máma, která znějí podobně ve většině jazyků.
Podle profesorky Goswamiové kojenci využívají rytmus slov jako kostru, na kterou pak zavěšují pro ně známé hlásky. Na základě tohoto rytmického vzorce mohou při poslechu přirozené řeči odhadnout, kde končí jedno slovo a začíná druhé.
