Osud smutných hrdinů průmyslové revoluce stihl anglického vynálezce Richarda Trevithicka, narozeného před 250 lety, 13. dubna 1771. Tento vizionář a dobrodruh měl veliký talent, jeho stroje však nenalezly komerční využití a on skončil život v chudobě. Nejvíce jej proslavil vynález první funkční parní lokomotivy v roce 1804.
„Není pochyb, že počet koňů v království bude velmi výrazně snížen a tento stroj se bude používat v tisíci případech, kde by se nikdy nepomyslelo na použití motoru,“ filozofoval tenkrát místní tisk nad tou událostí. Jeden z prvních parních vlaků na světě slavnostně vyrazil na dráhu, spojující železárnu Penydarren ve velšském Merthyr Tydfilu s kanálem do Cardiffu, kde normálně stroje tahali koně.
Vlak měl čtyřkolovou lokomotivu, která na pěti vagonech táhla náklad deseti tun železné rudy a 70 osob rychlostí osm kilometrů v hodině. Celkem urazila 15 kilometrů. Celá sláva měla ale jednu drobnou vadu: parovůz byl moc těžký a rozbíjel koleje, příliš křehké a málo vyvinuté pro takové užití.
Vánoční exploze
Vůbec první „silniční“ lokomotiva, kterou Trevithick zkonstruoval v roce 1801, vešla ve známost pod jménem Bafající ďábel. Měla krátký život, než vybuchla, když se vynálezce s přáteli veselil v hospodě. Stalo se to na Štědrý den, kdy se cornwallským městečkem Camborne proháněl tento parovůz rychlostí až 15 kilometrů v hodině. Měl uvézt osm lidí, ale nakonec jich na něj naskákal dobrý tucet. Stoupání k hospodě bylo nad jeho síly, takže pasažéři museli vystoupit a tlačit. Pak šli do hospody slavit. Jenže nad pivem a pálenkou se zapomnělo na nevyhaslý oheň v parním stroji. Voda se vypařila, kotel rozžhavil a parovůz vyhořel za ohlušujících ran žárem se kroutícího plechu.
V roce 1803 sestrojil Trevithick další parovůz s názvem Londýnský parní kočár, což byl v základu dostavník vybavený parním motorem. Byl však příliš nákladný ve srovnání s obyčejným kočárem taženým koňmi, takže se neujal. Jeho čtvrtá a poslední lokomotiva s názvem Chyť mě, jestli to dokážeš, supěla rychlostí 19 kilometrů v hodině po kruhové trati v Londýně v létě roku 1808. Za projížďku Trevithick vybíral jeden šilink. Ale po dvou měsících provozu lokomotiva zase vykolejila.
Odkaz Richarda Trevithicka
Syn cornwallského dozorce v měděném dole a nejmladší ze šesti dětí Richard Trevithick pozoroval parní stroje už v dětství. Sledoval, jak pumpují vodu z měděných dolů, kterých bylo v Cornwallu spousta. V březnu 1790 zkonstruoval s využitím Wattova parního motoru jeho výkonnější verzi. Místo do tolik žádaných důlních čerpadel se však rozhodl zapřáhnout svůj parostroj do povozu.
Mezi další významné vynálezy a projekty, kterých se účastnil, patří dolování tunelu pod Temží, návrhy na vyzdvihování lodních vraků, několik zemědělských strojů a metody zúrodňování krajiny. Strávil také jedenáct let v jižní Americe prací pro majitele tamních stříbrných dolů.
Zemřel v Dartfordu 22. dubna 1833. Byl pohřben v neoznačeném hrobě tamtéž. Pár měsíců před tím si napsal svůj vlastní epitaf v dopise kolegovi: „Jakkoliv mě v životě sužovaly finanční strasti, nikdy mi nikdo nevzal velkou čest být užitečným poddaným, což v mých očích daleko převyšuje veškeré bohatství.“
Jeho památku připomíná i socha před knihovnou v Camborne v hrabství Cornwall, kde je zpodobněn s jedním ze svých modelů. V Camborne je také každoročně pořádán Den Richarda Trevithicka.
