Ve středu ve 22:48 dosáhne Slunce nejjižnějšího bodu své pomyslné dráhy na pozemské obloze a začne se vracet na sever. Nastane tím zimní slunovrat a začne astronomická zima. Tento den je nejkratší v roce a současně při něm Slunce dosahuje nejnižší polední výšky nad obzorem.
Kombinace krátkého dne a malé výšky Slunce působí, že na zemský povrch dopadá jen malé množství slunečního záření. Je ho méně, než kolik zemský povrch vyzařuje, a astronomové proto hovoří o záporné radiační bilanci zemského povrchu. Ta ještě nějaký čas potrvá, přestože dny se budou pozvolna prodlužovat a Slunce bude stoupat výš nad obzor. Tato setrvačnost působí, že v dlouhodobém průměru bývá nejchladněji až kolem poloviny ledna, nikoli v prosinci.
Přesný termín zimního slunovratu není pevně daný, protože rok netrvá přesně 365 dní. Většinou připadá na 21. či 22. prosince, vzácně to ale může být i 20. a 23. prosince.
Délka nejkratšího dne v roce, tedy čas od východu do západu Slunce, je v Česku kolem osmi hodin. Rozdíl v délce dne mezi nejjižnějším a nejsevernějším místem v ČR je přibližně 20 minut. O něco delší den tak prožijí lidé na Šumavě či Znojemsku než ve Šluknovském výběžku nebo na Frýdlantsku.
Slunovrat v pranostikách
Pozvolného prodlužování dne si všímají i pranostiky, některé se zachovaly dodnes, například Na Boží narození (25.12.) o kuří pokročení, Na Nový rok o slepičí krok, Na Tři krále (6. ledna) o krok dále či Na Hromnice (2. února) o hodinu více. Slunce zapadá později už od svaté Lucie, tedy od 13. prosince, později však vychází, takže se celková doba slunečního svitu neprodlužuje. Z toho vychází také dodnes používané úsloví „Lucie noci upije, ale dni nepřidá.“
Doba slunovratu jako konce nekonečné tmy a obrazným i doslovným návratem světla do života bývá příležitostí k oslavám. V české kotlině ho nejvíce slavili Keltové. Významným svátkem se stal i pro Slovany, kteří slavili zrození mladého boha Slunce – Dažboga neboli Božice. Vše začalo večer před tímto svátkem magickými rituály, které byly zaměřené hlavně na věštění. Rozkrajování jablíčka, házení střevíčku či lití vosku nebo olova se dochovalo dodnes.
