V současné době žije na Zemi asi 10 tisíc druhů ptáků. Dokázali využít prakticky všechny druhy ekosystémů naší planety – ale jen hrstka z nich má adaptace, které jim umožňují lovit aktivní kořist v temnotě noci. Vědci si už dlouho kladli otázku, jestli to nemůže být dědictví po jejich předcích, teropodních dinosaurech.
Nová studie vedená biology z jihoafrické Witwatersrandské univerzity se snažila zjistit, jak se liší zrakové a sluchové schopnosti dinosaurů a ptáků. Mezinárodní tým výzkumníků pomocí počítačové tomografie a podrobných měření shromáždil informace o relativní velikosti očí a vnitřních uší u téměř stovky žijících druhů ptáků a vyhynulých druhů dinosaurů.
Jak zjistit, co viděl dinosaurus
Pro srovnání sluchu měřil tým délku hlemýždě, tedy orgánu, který zpracovává přicházející zvukové informace. U ptáků je tento orgán jen prohnutý, nikoliv stočený v závity, někdy se mu říká lagena. Sova pálená, která dokáže lovit v naprosté tmě pouze pomocí sluchu, má proporcionálně nejdelší lagenu ze všech ptáků.
Aby mohli posoudit zrak, studovali kosti kolem oka – u zraku totiž funguje stejný princip jako u fotoaparátu: čím víc se zornička může otevřít, tím více světla se dostane dovnitř, což umožní lepší vidění v noci.
Tým zjistil, že mnoho masožravých teropodů, jako byli například Tyrannosaurus a Dromaeosaurus, měli zrak optimalizovaný na den a současně disponovali nadprůměrným sluchem, který jim pravděpodobně pomáhal při lovu. Našli ale výjimku – tou byl drobný teropod jménem Shuvuuia, který patřil do skupiny známé jako alvarezsauři. Tento pozoruhodný tvor, který pro paleontology už rok představuje zajímavou hádanku, měl jak mimořádný sluch, tak noční vidění. Rozměry jeho sluchového aparátu naznačují, že Shuvuuia mohl lovit v úplné tmě.
Pro autory studie to bylo překvapení: „Když jsem digitálně rekonstruoval lebku Shuvuuia, nemohl jsem uvěřit té velikosti lageny… zavolal jsem profesoru Choinierovi, aby se podíval. Oba jsme si mysleli, že by to mohl být omyl, tak jsem zpracoval druhé ucho – teprve pak jsme si uvědomili, jak skvělý objev máme před sebou! Nemohl jsem uvěřit tomu, co jsem viděl, když jsem se tam dostal – dinosauří uši takhle vypadat neměly,“ uvedl James Neenan.
Pozoruhodné byly i oči Shuvuuia, protože měly jedny z proporčně největších zornic, které byly dosud změřeny u ptáků nebo dinosaurů – to naznačuje, že v noci pravděpodobně velmi dobře viděl. Společně tyto dva objevy přinášejí silný důkaz, že se jednalo o velmi dobře adaptovaného nočního predátora, který se v mnohém podobal dnešním sovám.
Záhada jménem Shuvuuia
Tento dinosaurus patřil mezi ty nejmenší známé – velký asi jako moderní slepice. Žil v pouštích dnešního Mongolska, kde ho paleontologové objevili. Jeho kostra patří mezi nejbizarnější ze všech dinosaurů – má křehkou, jakoby ptačí lebku, velmi svalnaté horní končetiny, které vědci přirovnávají k pažím vzpěrače – na každé měl jen jediný dráp. Pozoruhodný vzhled doplňovaly dlouhé nohy zřejmě dobře uzpůsobené k rychlému běhu.
Tato podivná kombinace rysů zmátla vědce už devadesátých let, kdy byl tvor objeven – někteří se dokonce zprvu domnívali, že se jedná o kosti více zvířat na jednom místě.
Nové údaje ale ukazují, že tento tvor opravdu mohl existovat a dodnes existují ptáci, kteří jeho ekologickou roli plní. Vědecký tým, který provedl analýzu, předpokládá, že jako mnoho pouštních zvířat Shuvuuia v noci hledal potravu. Využíval své bystré smysly, aby našel kořist, kterou tvořili asi hlavně drobní savci a hmyz, a pak používal své dlouhé nohy k rychlému běhu za nimi. Nakonec využil silné přední končetiny k vypáčení kořisti z nor nebo hustých keřů, kde se před ním ukrývala.
„Noční aktivita, schopnost hrabání a dlouhé zadní končetiny, to všechno jsou rysy zvířat, která dnes žijí v pouštích,“ řekl další z autorů práve Jonah Choiniere, „ale je s podivem, když je vidím všechny dohromady v jediném druhu dinosaurů, který žil před více než 65 miliony let.“
